ln95048_051

Sloni jsou jako Angličani Vzpomínky na safari 1995

Rozbřesk nastal úderem šesté. Seděli jsme v proutěných křesílkách na verandě Lodge Amboseli (3500 metrů nad mořem) se šálky silného čaje, když to najednou přišlo. Ze sametové, horké tropické tmy prostoupené neznámými zvuky i méně tajemným, ale vydatným kvákáním žab a cvrkotem cikád se vylouplo Kilimandžáro. Zvuky naráz ztichly, jen japonskému turistovi upadla lžička, jak spěchal zmáčknout spoušť svého nikonu. Ten Hemingway se skutečně vyznal, řekla jsem si. Pak mě z ničeho nic zaplavil příval čistého štěstí. Podobný pocit se dostavil ještě několikrát. Pod kopečkem v Africe, u hrošího jezírka, jež by nezinscenoval snad ani Spielberg. Zatímco se narůžovělí hroši rytmicky vynořovali a zanořovali, buclaté zebry spořádaně popásaly a elegantní žirafy přehlížely panoramatickou krajinu, nejméně dvacetičlenné stádo slonů strnulo v nehybném kruhovém opevnění. Úplně uprostřed obrovských, pevně semknutých těl stálo slůně. Spí, vysvětlil John, průvodce a řidič našeho minibusu, ebenově černý, tlustý, trochu pábitel, trochu kašpar. Až se slůně prospí, půjdou dál. Kdyby hrozilo nebezpečí, vzbudí ho, popleskají... Znovu to přišlo ve starém přístavu v Mombase, kde ještě v minulém století Arabové obchodovali s otroky. I počátkem února 1995 tu vládne atmosféra časů dávno před Kristem. Ostatně o keňském pobřeží se zmiňuje už Starý zákon. Patřilo do říše Šalamounovy a královny ze Sáby. Od 5. století před Kr. mělo styky s Řeckem, Egyptem, Čínou a Indií. V thébském klášteře Deir el Bahri je obraz, který evokuje přímo tenhle starý mombaský přístav. Mnoho se nezměnilo. Chybí jedině opice cvičící v plachtoví.

Zástupy polonahých, bosých, lesklých černých nosičů s pytli na hlavách postávají či posedávají po zemi. Čekají na vyzvání, aby odnesly nějaké břemeno. Za směšnou částku 40 šilinků. U zdi se dva mladíci drží v objetí. Žebračka s dítětem přivázaným na zádech natahuje ruku, džambo, mama, dobrý den, paní, říká mi tiše. Přidávají se další. Bezhlesně, neodbytně přistupují blíž a blíž. Džambo, džambo, džambo. Krásná závrať mizí. Průvodkyně Juliana Furaha (Julinka Šťastná) nás rychle odvádí. Nostalgický spací vůz Večer odjíždíme vlakem z Mombasy do Nairobi. Nostalgickým spacím vozem. V oknech jsou husté sítě proti moskytům, černí číšníci v bílých oblečcích roznášejí pivo se slonem na vinětě: Kenya Breweries - Tusker Lager. Na zdraví, svahilsky Maisha Mrefu! Dobré, trochu teplé. Příbory stříbrné, koloniální, na stěně vyobrazeni pestří tropičtí ptáčci a nynější prezident Daniel Toroitich Arap Moi. Vrčení nostalgického, zajisté koloniálního větráku se zarývá do mozku. Vlak téměř nejede. Za 12 hodin urážíme 70 kilometrů. Na jednokolejné trati došlo k nehodě. Stavět železnici začali britští kolonizátoři před 99 lety. O tři roky později dosáhli Nairobi. Masajsky to znamená místo, kde je voda. Tenkrát, v roce 1899, tam stál poslední kemp stavebních dělníků. Základ jedenapůlmiliónového města, jehož dnešní centrum působí velmi americky.

Sídlí tu řada mezinárodních institucí. Kempy se neprostupným bušem posouvaly zhruba po 15 kilometrech. Mnoho dělníků prý během prací sežrali lvi z parku Tsavo. Na stavbě se podílelo hodně Indů, Britové si je přivezli, byli výkonnější, adaptovanější. Od té doby žije v Keni silná indická menšina (400 tisíc), především na pobřeží. Převážně dobře situovaná.

Ve stanici Mackinonroad stojíme definitivně. Američan, který vypadá na to, že velmi spěchá se zastřelit v buši, ostře vyslýchá maličkého černého výpravčího v bílé uniformě. Američan si klepe na hodinky, immediately, říká mužíček - a zase se další dvě hodiny nic neděje. Kluk s motyčkou okopává stromy a keře v úpravné nádražní zahrádce. Pro mě je to ovšem úžasná botanická zahrada: obrovský mangovník, chininovníky, papaya (se dvěma korunami!), eukalypty, mangrovník (na jehož tvrdém dřevě se dají brousit nože!). Za semaforem baobab. Kluk odpočívá dlouze, nehnutě na jedné noze. Když přijdu blíž, postaví se na obě a řekne mile: džambo, memsahib, how do you do? Na rampě sedí švýcarský pár na cestách. On je fešák, ona koule. Jezdí sem, na safari do Keni každý rok. Program na celý život. Loni objevili Miltonův Ztracený ráj, ostrůvek Lamu nahoře u severního pobřeží. Jediné auto patří starostovi. Když na Lamu poprvé zavítal keňský prezident, taky autem, došlo ke srážce. Smějeme se a konečně odjíždíme. Good luck, bad luck, mává spřátelený výpravčí.

Krajina je členěná impozantními baobaby. Občas temně červený hrad obřího termitiště. Děti v pustině, běží a mávají vlaku. Černá pasačka krav ve žluté sukni, rozkročená na červené půdě. Hliněné chatrče, střechy nejčastěji z vlnitého plechu. Pole umírajících agave, takřka všechny vyhnaly květ, svoji labutí píseň, oplocené ostnatým drátem. Jací to byli lidé, kteří vynalezli ostnatý drát? Vlnitý plech? Tričko s Mickey Mousem? Určitě velmi úspěšní byznysmeni. Všechny tyto tři civilizační fenomény jsou tu silně zastoupeny.

Nakupenda, opakuje po Julianě svahilská slovíčka jazykově nadaný kolega z Profitu. Už má skoro popsaný notýsek. Tohle je důležité, znamená miluji tě. Cesta smrti Ve stanici Emali vystupujeme. Prý bychom dojeli do Nairobi s přílišným zpožděním. Pojedeme proto autem. Kolega z Rudého práva vytahuje poslední číslo časopisu Newsweek. Je tam reportáž o highway mezi Mombasou a Nairobi, po níž máme vyrazit. Reportáž se přitažlivě jmenuje Cesta smrti. I v Emali se kolem naší exoticky bílé skupinky seběhne houf. Poprvé vidím zblízka masajské perforované, všelijak ozdobně zdeformované uši. Boty z pneumatik. Želvy Ninja v kombinaci s tradičními masajskými červenými látkami. Plechový barák obehnaný ostnatým drátem s nápisem Klinika. Jiný, podobný, s nápisem Bata.

Britové sice zanechali Keni jízdu vlevo, ale je to pouhá teorie: jediná, a tedy navýsost významná spojnice mezi hlavním městem Nairobi a důležitým přístavem východní Afriky Mombasou má se silnicí jen málo společného.

Je uzounká, bez krajnic, okolní země se stále hlouběji zakusuje do zbytků asfaltu. V něm samotném jsou pak díry jako pasti na mamuta. Řidiči, převážně za volanty přetížených náklaďáků, si tedy nemohou lámat hlavu, po které straně jet. Jezdí se po té, jež je vůbec sjízdná. Výsledkem je nevyzpytatelné, opilé potácení od pangejtu k pangejtu a cesta vroubená vraky.

Juliana odvádí naši pozornost k lepším námětům: ženich dostane nevěstu za deset krav, nebo za peníze v této hodnotě. (Jedna kráva stojí 8 až 9 tisíc zdejších šilinků, spropitné pro nosiče kufru v hotelu je 20 šilinků. Rozvodů je málo, škoda peněz. Muslimové smějí mít 4 ženy, ostatní, pokud nejsou křesťané, mohou mít tolik žen, kolik uživí, včetně dětí. Neplodný muž si smí zaplatit plodného. Neplodná žena zůstane manželkou-manažerkou rodiny. Nebo se může stát otcem dětí některé konkubíny. Dá dětem příjmení. Vzkaz profesoru Servítovi Nakonec přece jen dojedeme do Nairobi. V hotelu New Stanley bydlíval prý i Hemingway. Večer nikam nemáme chodit, pro bílé tu není zvlášť bezpečno. V každém patře ozbrojený policajt. Usmívá se a říká něžně: džambo, madame. Hotelové atrium se pyšní obrovským platanem: Hemingway's tree. Spisovatel pod ním sedával a pil whisky. Možná dokonce napsal kus Zelených pahorků nebo ještě lépe Sněhů na Kilimandžáru či Krátkého štěstí Francise Macombera! Teď je kolem stromu plůtek a za něj cestovatelé kolem světa zastrkávají vzkazy: Chybíš mi! - Joana; ve středu jsme odjeli do Tanzánie, už nás to tu neba. Přijeď za námi. - Frank & Linda. Taky tam bylo něco pro nás Čechy. Obálka s adresou to professor Servít from Prague. Otevřeli jsme ji, vždyť ze zdejšího pohledu jsme skoro příbuzní: a stejně je Servít vůl!, stálo tam vítězně. Cestovatelé Hanzelka a Zikmund označili před 45 lety Nairobi jako město s nejvyšším relativním počtem aut na jednoho bílého obyvatele na světě. Dva automobily na tři Evropany. V současnosti už bílých ubylo a aut dramaticky nepřibylo. Nezávislý stát (28 miliónů obyvatel), republika v rámci britského Společenství, si vládne sama. Prezident Moi, který je u moci od roku 1978 po zemřelém Jomo Kenyattovi, někdejším představiteli národněosvobozeneckého hnutí, to však s demokracií nepřehání: nicméně v prosinci 1992 povolil pod tlakem opozice první pluralitní parlamentní a prezidentské volby po 26 letech. Bílí tedy přijíždějí jako turisté. Nejvíc Britové (svatba v koloniálním stylu, s krémovými kloboučky, malými Cedriky Fauntleroyi v námořnických oblečcích a černošskou kapelou, kterou spatříme na závěr náhodou na pláži v Mombase, byla typická), pak Němci, Američané a Francouzi. Náš černý guide s jednadvacetiletou zkušeností se safari turistikou, pábitel John vypravuje s Johny Walkerem v jedné a koláčem plněným papayou v druhé ruce, že vůbec nejhorší posádka v safari busu je smíšená: Angličan si zapomene kameru v hotelu a chce se vrátit, Francouz zuří, za tohle neplatil! A stejně jsme vám to ve válce nandali, pokřikují Američani na Němce. Johne, řekněte jim všem, ať drží hubu, dožadují se Skotové. O zvířatech a lidech Sedíme na verandě lodge Ngulia v dalším národním parku Tsavo West, Orion září zcela nepatřičně v zenitu, marabuové jako účetní na penzi zvolna přecházejí kolem jezírka. John vypravuje o zvířatech a lidech: v Keni, především v národních parcích, žije na půl miliónu slonů, 200 tisíc buvolů, 120 tisíc žiraf, 4 tisíce lvů, 2 tisíce nosorožců. Tyto druhy představují tzv. big five, velkou pětku, pýchu Keni. Slony mám rád, jsou chytří, dokonce se už tak narodí, rozkládá John. Žijí průměrně 70 let, pomáhají si, např. při porodu bývají dva asistenti. Jeden odhání cizí, druhý v roli porodní báby tlačí na břicho. Sloni jsou jako Angličané, čistotní, potřebují spoustu vody. Ale v období dešťů (od poloviny března do konce května a od půlky srpna do půlky listopadu) mohou zůstávat vysoko v horách, nemusejí sestupovat dolů k napajedlům, kde zatím turisté tlačí auta v bahně. Ptáme se na vrcholnou sezónu, kdy je nejlepší přijet na safari? Od poloviny prosince do poloviny února, vybrali jste si dobře, chválí John. Jindy je to nebezpečné, právě kvůli rozbahněným cestám.

Sloni mají jediného nepřítele, člověka.

Od roku 1978 je však jakýkoliv lov v národních parcích striktně zakázán, dlouholetá válka mezi pytláky a ochránci zvěře skončila ve prospěch zvířat: sedm let vězení dostane každý, kdo je přistižen, že střílel, či měl u sebe trofej. V nejzazším případě lze pytláka i zastřelit, oni se často brání velice brutálně. Keňa má samostatné ministerstvo ochrany divoké přírody.

Nosorožci jsou arogantní a hloupí, prohlašuje dál John. Druhý den ráno takovou arogantní dvojici potkáváme. Máma nosorožec vede syna k napajedlu. Obdoba ranního úprku do školy. Vypadají rozkošně, jak cílevědomě dusají mezi poplašenými pakoni a hravými zebrami. Žirafy má John rád. Jsou dámy a ještě inteligentní: zvukové vlnění, které vysílají ze svých dlouhých krků, slyší jen ony navzájem. Povídají si, a my neslyšíme nic.

Loni přijelo do Keni na safari na 1 milión turistů. Většinou na 7 až 10 dní. Někteří sem přicházejí počít dítě, protože prý ve zdejším klimatu a zvláště pod Kilimandžárem to jde snáz. Někdy se stane něco hrozného: před patnácti lety přijela rodina, otec, matka, čtyřleté dítě. Najali si suzuki. Otec v jednom kuse hulil marihuanu. Ztratili se a našla se z nich jen jedna bota. Nebo když nosorožec propíchl Johnovi rohem auto. Nebo v roce 1978, hodně pršelo, John jel z Mombasy do parku Tsavo a najednou auto a v něm samotné dvouleté dítě. Matka joggovala v buši, zatímco lvi lovili buvoly a kolem přecházelo třísethlavé stádo slonů. Ptáme se na pověstné somálské bandy olupující turisty. Prý to bylo naposled před třemi lety, kdy zastřelili Američanku, která přepad dychtivě natáčela na video. Ať je tomu jakkoliv, pozítří vyfasujeme na jednom úseku ležérního hocha z kalašnikovem, který nám tvoří ozbrojený doprovod v horách. Cesta je zvlášť drncavá a odjištěný samopal mi připadá lehce nejistý. Nakonec ale u jednoho salámovníku hoch náš busík s úsměvem opouští. Eskortování skončilo.

Přede dveřmi pokoje leží veliký černý brouk. Vruboun. Rychle zavírám a balím se do moskytiéry. Myslím na Karen Blixenovou, její pohádkový dům u Nairobi s tropickou zahradou, knihovnou, ložnicí se stejnou moskytiérou, vedlejší ložnicí s oním skvělým chlapíkem alias Redfordem. Vzpomínky na Afriku! Cestou do pravěku Plechové krabičky aut se plazí po výmolech hliněných cest mezi nevzrušenou zvěří. Couváme před osamělým slonem. Staří samotáři jsou nebezpeční. Zebra crossing, vtipkuje John, když nám před kapotou přebíhá pruhované stádo. Pelikáni, malá hnědá prasátka, opice. Antilopy, buvoli. Ze všech stran. Panoramatické divadlo. V dáli plují vysoko na nebi oba vrcholy Kilimandžára. Sněhy jsou na svém místě. Tu a tam tančí prašné víry vzduchu a šelestí polouschlé obří palmy. A zase ten pocit čisté radosti. Na cestě do pravěku.

Masajové se zásadně odmítají fotografovat, věří, že jim to bere sílu. Ale za peníze, proč ne? Navštěvujeme jejich vesnici. Je neděle a pod stromem uprostřed návsi obkroužené hliněnými chatrčemi s waterproof (náčelníkova slova) střechou ze sušeného kravského lejna se odehrává nedělní škola. Učitel má krutě zdeformované uši, bleděmodrou košili, tmavomodrou kravatu.

Děti svědomitě spelují. Dabljú jako window. Jejich chatrče okna nemají, náčelník však vlastní zlaté hodinky a turistickou ledvinku. K tomu masajský oštěp a červenou sukni. Slušnou angličtinou profesionálně vykládá (za 50 šilinků od každého turisty), že mužem se stane Masaj po obřízce, a pokud uloví lva. Má-li 10 krav, koupí si ženu. Náčelník sám má žen osm.

Nahoře na pevnosti Fort Jesus planou pochodně. Ponurou pevnost nad Indickým oceánem zbudovali v Mombase Portugalci už v roce 1593. Během staletí tu teklo plno krve, když spolu bojovali Arabové a Portugalci. Pak přišel zanzibarský sultán, nakonec Britové. Pojídáme na nádvoří steaky z krokodýla, pijeme veselé keňské víno. Z reproduktorů se line Vivaldi. Rakušanka, paní Herta Bedidtová, tady v Mombase spokojeně žije už deset let. Pracuje v turistickém ruchu. Safari považuje za báječnou duševní lázeň i pro sebe. Britská kolonizace byla požehnáním, tvrdí Herta, dala Keni školský systém, zákony, silnice, železnici, nemocnice, právo... Oproti sousednímu Somálsku či Rwandě, které patří k nejbědnějším zemím světa, je na tom Keňa nesrovnatelně lépe. Ostrůvek v moři všeobecného zoufalství držený nad vodou zahraničním kapitálem. Problémem je vysoký přírůstek obyvatelstva (ročně 4 procenta), vysoká nezaměstnanost (až 40 procent), kolísající ceny hlavních vývozních artiklů (kávy a čaje), častá sucha.

Stmívá se stejně, rychle jako svítá. Noc padá jako těžká záclona. Vivaldi spěje do finále. Herta, Juliana a John se loučí. Přijeďte znovu. John opakuje svou oblíbenou absurdní větu: příroda je laskavá.

Foto autorka Cestu redaktorky NLN sponzorovala Fischer Reisen.