ln95048_036

ln95048_036

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-6
Genrereview
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Mapplethorpe, Witkin a trend fascinace

Spojení nízkého a vysokého vytváří ve fotografii zvláštní napětí Robert Mapplethorpe a Joel-Peter Witkin představují patrně nejproslulejší a zároveň nejskandálnější tvůrce aranžované fotografie poslední třetiny dvacátého století. Oba pocházejí ze Spojených států. Další souvislosti již nemusí být tak zjevné, ale budou možná o to podstatnější. Hlavním společným rysem jejich díla je, že naplňují jeden z častých znaků současného umění - totiž prolínání "vznešeného s pokleslým". Anebo přesněji, tabuizovaná a potlačovaná témata pojí s intelektualizací a formální vytříbeností. Tato shoda není ovšem tak nápadná: díla obou autorů se totiž esteticky značně liší. Pokud v literatuře může být výrazem takového spojení například detektivka či příběh červené knihovny s filozofujícími prvky, pak ve fotografii je vzhledem k její větší míře popisnosti běžná třeba kombinace silné eroticky fotografie nebo násilí s výtvarnou hloubkou a jemnou rafinovaností. A skutečně: co může být efektnějšího než spojení nejuniverzálnějších - většinou potlačených - pudů s apelem na to, co člověk sám na sobě obdivuje nejvíc: tedy na kvality duchovní?

Násilí a smrt najdeme v díle obou autorů. Mapplethorpe se jimi však zabývá podstatně méně než Witkin. Násilí se objevuje především na jeho homosexuálních, sadomasochistických fotografiích. Smrt se mu stává tématem, když se dovídá, že sám umírá na AIDS. U Witkina je naopak smrt přítomna do míry, že bývá neustále obviňován z nekrofilie - erotika a smrt jsou zde často propojeny.

Mapplethorpe se věnuje aktům, autoportrétům, ale též zátiším. Formální čistota, dokonalost i jistá abstraktnost jako by navazovala na klasiky americké fotografie. Řada jeho prací může připomenout Edwarda Westona. Mapplethorpe studoval malířství a především sochařství - a na jeho pracích je to znát. Kultivovanost a maximální střízlivost jeho převážně černobílých provokací jako by odkazovala k antice. Jeho mužské akty kombinují kamenný patos s agresívní živočišností. Je charakteristické, že na obálce jedné z jeho monografií je zobrazen portrét sochy Apollóna.

Witkin je ve většině ohledů zcela jiný. Tématem jeho fotografií - podobně jako u Mapplethorpea - je člověk, ale zdůrazňuje spíš křehkost než ideálnost těla. Navíc ve svých pracích jednoznačně neodděluje akt a portrét. I jeho kompozice tvoří naprostý protipól Mapplethorpea. Jsou sice stejně promyšlené, ale zároveň komplikované - spojují bizarní prvky tak, jak je tomu třeba u Leslieho Krimse. Anděl s povislými prsy a mrkví v podobě údu, těhotná žena s krajtou a lebkou... Jak lacině to zní, a přece nejde o obrazy podbízivě vulgární. Autor bývá nazýván "Boschem fotografie" - toto srovnání podtrhuje bizarnost a kompoziční propracovanost jeho díla. Witkinovy snímky mají svou důstojnost a některé snad i jemnou naivitu. Tyto kvality mohou vyplývat z jeho obdivu k Fra Angelicovi. Jako by se mu chtěl přiblížit i vědomě, pracuje Witkin pečlivě s detailem a řada negativů je poškrábána, což může asociovat tajemnost starých fresek. Bývá rovněž přirovnáván k Poeovi a jeho díla skutečně nabízejí paralelu k jisté hororovosti.

Witkinovy fotografické obrazy nás odpuzují a přitahují zároveň.

Srovnání s Poem připomíná, že současné spojení "vysokého" a "nízkého" není ničím novým. Množství, v jakém se objevuje, je však nebývalé a lze mluvit o trendu. Je zajímavé ptát se, čím byl tento trend zapříčiněn. Kromě značné permisivity společnosti, která dovoluje zveřejňovat práce tohoto typu, je třeba také zodpovědět, proč se taková díla stávají velmi často úspěšnými.

Bylo by možné tvrdit, že pozornost věnovaná oběma tvůrcům je přehnaná, že jejich umění je uměním skandálu, warholovským uměním upozornit na sebe. Lze se ptát, zda nejde o rafinovanou podbízivost - podobnou otázku bychom si však mohli položit třeba i u společensky podstatně méně provokativních románů Umberta Eca. Kdybychom vydělili téma, museli bychom říci, že podbízivé je. Pokud budeme zkoumat úhel pohledu, nezbude než zabývat se jednotlivými tvůrci, ba dokonce jednotlivými tvůrčími obdobími zvlášť.

Smrt a sex lze interpretovat jako návnadu lidskému podvědomí a atavismům. Zároveň výtvarné odkazy - přímé či nepřímé, důstojnost či intelektualizaci - lze naopak chápat jako úplatek, abychom dané téma přijali. Samozřejmě, že toto přijetí není prosté výhrad. Provokativnost může však ještě zvyšovat atraktivitu těchto autorů. Zdá se, jako by značná část uměleckého publika toužila po čemsi primitivním, archetypálním, a zároveň nebyla ochotna totéž akceptovat v syrové podobě.

Uvedené postupy nejsou ostatně jedinými způsoby, jak zajistit tvůrci i divákovi možnost přijetí díla. Mnozí autoři vytvářejí kýče a současně je parodují. Divák tak možnost kýč obdivovat a zároveň si zajistit (přinejmenším zdánlivý) odstup: takové prvky můžeme najít i v díle Witkinově. Klíčovým faktem ovšem zůstává, že je-li to, co většina z nás chápe jako protiklady, skloubeno opravdu soudržně, vytváří se silné napětí, přitažlivost a fascinace, které nemusí být nutně prvoplánové.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View