Ochrana
lidských
práv
V.
Na
vaše
dotazy
odpovídá
Judr.
Jan
Pelikán
Dnes
se
seznámíme
s
tím,
jaké
jsou
předpoklady
podání
individuální
stížnosti
k
Evropskému
soudu
pro
lidská
práva
prostřednictvím
Evropské
komise
pro
lidská
práva.
Co
podání
stížnosti
v
praxi
obnáší?
Je
to
obsáhlejší
písemné
podání,
které
je
možno
předložit
v
jazyce
příslušného
členského
státu
Rady
Evropy
(nebo
v
jazyce
anglickém
nebo
francouzském).
V
zájmu
dodržení
všech
formálních
i
obsahových
požadavků
zasílá
právní
odbor
Rady
Evropy
po
obdržení
stížnosti
formulář,
který
na
tyto
náležitosti
již
pamatuje.
Stížnost
nemusí
být
podána
prostřednictvím
právního
zástupce.
Směřuje
vždy
proti
členskému
státu
Rady
Evropy,
který
se
rovněž
stává
účastníkem
řízení.
Stížností
se
lze
domáhat
toho,
aby
bylo
vysloveno
porušení
práva
garantovaného
úmluvou
a
členské
státy
jsou
zavázány
řídit
se
rozhodnutím
soudu
ve
všech
sporech,
v
nichž
jsou
stranou
v
řízení.
Zjistí-li
soud,
že
rozhodnutí
soudu
nebo
státu
je
v
rozporu
s
Úmluvou
a
jestliže
vnitrostátní
právo
umožňuje
pouze
částečné
odstranění
následků
takového
rozhodnutí,
soud
přímo
v
rozhodnutí
může
přiznat
poškozené
straně
spravedlivé
zadostiučinění
(v
národní
měně
dotčeného
členského
státu).
Článek
26
Evropské
úmluvy
uvádí,
že
stížnost
osob
považujících
se
za
poškozené
v
důsledku
porušení
práv
přiznaných
Úmluvou
může
být
předmětem
jednání
Evropské
komise
pro
lidská
práva
pouze
až
po
vyčerpání
všech
vnitrostátních
právních
prostředků
nápravy
podle
všeobecně
uznávaných
principů
mezinárodního
práva
a
ve
lhůtě
šesti
měsíců
ode
dne,
kdy
bylo
přijato
konečné
rozhodnutí.
Současně
článek
27
odst.
3
opravňuje
Evropskou
komisi
pro
lidská
práva
odmítnout
každou
stížnost
mimo
jiné
proto,
považuje-li
ji
za
nepřijatelnou
podle
článku
26.
Článek
26
obsahuje
tedy
dvě
významná
omezení,
která
musí
osoba
podávající
stížnost
současně
splnit.
Především
musí
vyčerpat
všechny
vnitrostátní
právní
prostředky
nápravy
(které
musí
být
dostupné
a
efektivní).
Na
to,
jaké
právní
prostředky
nápravy
bude
nutno
v
konkrétním
případě
předem
vyčerpat,
mohou
vznikat
nejrůznější
názory.
Podstatná
bude
až
praxe
Evropské
komise.
Obecně
lze
říci,
že
musí
být
vyčerpány
všechny
podle
zákona
v
úvahu
přicházející
opravné
prostředky
(označované
zpravidla
jako
odvolání,
stížnost
apod.).
Komise
v
roce
1974
rozhodla,
že
v
případě,
že
je
k
dispozici
jeden
druh
prostředku
nápravy,
musí
být
vyčerpány
až
po
nejvyšší
instanci.
Má-li
dotčená
osoba
k
dispozci
více
různých
právních
prostředků
nápravy,
musí
vyčerpat
pouze
ty
z
nich,
o
nichž
se
lze
rozumně
domnívat,
že
budou
efektivní.
Článek
26
je
tedy
podle
tohoto
výkladu
třeba
aplikovat
tak,
aby
odrážel
reálné
praktické
možnosti
pozice
této
osoby
s
cílem
zajistit
jí
efektivní
ochranu
práv
a
svobod
chráněných
Úmluvou.
Osoba
podávající
stížnost
však
musí
zdůvodnit,
proč
zvolila
právě
určité
opravné
prostředky
a
z
jakých
důvodů.
Vzhledem
k
tomu,
že
lidská
práva
a
svobody
stojí
u
nás
pod
ochranou
Ústavního
soudu,
bude
patrně
nutno
podat
i
ústavní
stížnost
podle
článku
876
odst.
1
písm.
d)
Ústavy
ČR.
Dnes
však
ještě
není
možno
říci,
zda
bude
nutno
před
podáním
stížnosti
Evropské
komisi
pro
lidská
práva
podat
vždy
také
ústavní
stížnost.