Univerzita,
věda,
ministerstvo
Poslední
slovo
Hádáme
se
jaksi.
Senzačnost
je
čtenářsky
populárnější
než
věcnost.
Takže
nepřibývá
klidu.
Tématem
jsou
aféry
kriminální,
částečně
kriminální
až
zcela
nekriminální:
defraudace
a
podvody
v
malém
i
převelikém,
a
potom
hned
zase
spor
o
ústavu
kontra
tajnoslužebnictví,
konflikty
typu
slušnost
kontra
pragmatičnost,
nacionalita
kontra
občanství,
a
dokonce
též
Akademie
věd
kontra
vysoké
školství.
Je
to
vůbec
možné,
že
i
v
posledně
zmíněné
kauze
se
vede
spor
ne
zcela
věcný?!
Tam,
kde
by
dialog
a
badatelská
otevřenost
a
ochota
vnímat
jiný
názor
měly
být
domovem!
Možná,
že
minulá
totalitní
léta
k
nepochopení
přispěla:
univerzita
(resp.
její
fakulta)
je
"socialistické
učiliště",
jak
na
paměť
a
na
výsměch
té
zvrácené
éry
hlásá
nápis
u
vchodu
do
Karolina
z
Celetné
ulice.
Učiliště!
Univerzita
není
v
první
řadě
školou,
nýbrž
svobodnou
badatelskou
institucí.
To
teprve
minulý
režim
oddělil
podle
svého
vyhlašovaného
východního
vzoru
vědu
a
univerzitu,
přičemž
té
první
určil
pěstovat
tzv.
základní
výzkum,
zatímco
ta
druhá
měla
především
úkol
vzdělávat,
a
to
vždy
s
ideologickým
předznamenáním
v
duchu
"vědy"
marxismu-leninismu.
Avšak
vysokost
vysoké
školy
v
evropské
tradici
znamenala
ne
pouhé
výukové
"předávání
vědomostí
a
dovedností",
nýbrž
naukovou
a
uměleckou
otevřenost.
Dle
mého
soudu
univerzity
nepatří
pod
ministerstvo
školství.
Absolvent
univerzity
má
být
veden
a
doveden
k
samým
koncům
aktuálního
stavu
toho
kterého
oboru,
má
se
ocitnout
před
otevřenými
otázkami.
Takže
má
ovládnout
umění
nikdy
definitivně
nedokončitelného
odpovídání
a
nového
tázání,
a
tedy
znalosti
pravdy
jakožto
nároku,
nikoli
však
majetku.
A
odtud
i
zdatnosti
naslouchat
jiným
teoriím
a
jiným
lidem.
Mimochodem:
není
v
tom
i
základ
demokracie,
jestliže
má
platit
masarykovské
"demokracie
je
diskuse"?
Na
univerzitě
jsou
všichni
učitelé
označováni
jako
pracovníci
vědecko-pedagogičtí,
nikoli
obráceně.
Obejde
se
však
"čistá"
věda
bez
pedagogického
provozu?
Vždyť
vykládat
o
své
badatelské
práci
novým
adeptům
znamená
vystavit
se
otázkám
z
gruntu
kladeným,
takže
badatel
vysvětluje
nejen
to,
co
právě
dělá,
nýbrž
i
čím
se
trápí
a
je
nucen
občerstvovat
východiska
samotná.
Vědci
bez
pedagogického
kontaktu
jsou
ohroženi:
ztratili
by
jeden
z
významných
inspiračních
zdrojů.
Myslím
si,
že
by
stát
měl
spravovat
celou
tuto
oblast
obojí
"akademické"
vědy
a
umění
zvláštním
ministerstvem
(jak
je
tomu
např.
v
Rakousku).
Neměl
by
ovšem
dirigovat
(včetně
akreditace)
analogicky
s
řízením
školství
základního
a
středního,
nýbrž
šetřit
volný
pohyb
bádání,
a
tak
reprezentovat
starost
vlády
o
zdar
jedné
z
nejvýznamnějších
složek
moderní
společnosti,
tolik
na
vědě
závislé.
Akademickou
půdu
(tu
vědeckou
i
školskou)
respektuje
a
podporuje
kulturní
stát
evropsko-americké
tradice
jakožto
prostor
nezávislosti
a
svobody,
a
to
pro
svou
vlastní
budoucí
státní
prosperitu.
Je
rozdíl
mezi
svobodným
parlamentem,
kde
o
prosazení
definovaných
politických
programů
soutěží
různé
strany,
zodpovědné
svým
voličům,
a
mezi
svobodou
akademickou,
vázanou
jen
a
jen
odborně,
tj.
disciplinárně
a
transdisciplinárně.
Ano,
i
politika
může
být
sledována
v
tomto
stranicko-politickém
exteritoriu
-
totiž
jako
obor
badatelského
šetření,
jakožto
reflexe
všeobecně
zaměřená.
Tak
chápu
i
důvod,
proč
prezident
republiky
pronesl
svůj
projev
o
česko-německé
otázce
v
aule
Univerzity
Karlovy.
V
historicky
dohledné
době
zaniknou
některá
dočasná
ministerstva.
Vláda,
současná
i
budoucí,
bude
zajisté
uvažovat
o
novém
složení,
a
to
nejen
personálně,
nýbrž
i
resortně:
jak
oborově
rozčlenit
své
vládnutí.
Věcnost
velí:
rozvažme
kritéria
a
východiska
nového
ministerského
členění.