V
Bonnu
rozpaky
Prezident
Havel
hodil
minulý
pátek
v
Karolinu
již
podruhé
na
misku
vah
zdaleka
ne
uspokojivých
česko-německých
vztahů
veškerou
svou
morální
autoritu.
Poprvé,
když
si
za
vyslovení
lítosti
nad
tragickým
koncem
česko-německého
soužití
v
Československu
vysloužil
bouřlivý
nesouhlas
doma,
se
váhy
sice
znatelně
pohnuly,
zejména
díky
pozitivní
reakci
německé
veřejnosti,
oficiální
Bonn
ale
na
druhou
misku
nepřidal
vůbec
nic
a
jazýček
vah
se
velice
brzy
ustálil
na
starých
hodnotách
označených
"Nezájem"
a
"Přehlížení".
Morálně
to
byla
pro
Bonn
prohra,
to
však
profesionální
politiky
navyklé
pouze
na
své,
bílými
liniemi
statutu
poražené
mocnosti
vymezené
hřiště
nijak
neznepokojovalo.
Na
něm
se
touto
záležitostí
žádné
body
(voličské
hlasy)
uhrát
nedaly.
Pak
ale
bavorská
CSU
přece
jen
nějaké
objevila:
hlasy
v
Bavorsku
usídlených
bývalých
občanů
Československa.
Tak
se
oficiálně
zrodil
"sudetský
problém"
a
nabídka
"Kuhhandlu":
vstřícné
gesto,
nejlépe
v
markách,
nějaké
odškodnění
nebo
"humanitární
akt"
pro
české
oběti
nacismu
výměnou
za
uspokojení
alespoň
nějakých
nároků
Landsmanschaftu.
Říkalo
se
tomu
"dialog".
Československo
se
rozdělilo
a
ztratilo
tím
pro
Německo
ještě
více
na
významu.
Jen
v
jediném
hrálo
důležitou
roli.
Německo
se
právě
tehdy
začalo
dusit
pod
náporem
migrantů
z
východu,
a
rozhodlo
se
proto
nakonec
pro
radikální
omezení
práva
azylu.
Bylo
třeba
uzavřít
východní
hranici,
a
to
nešlo
bez
Polska
a
České
republiky.
Politickou
protihodnotu
za
nespornou
a
účinnou
ochotu
ke
spolupráci
však
Bonn
nepovažoval
za
vhodné
navrhnout.
Nabízel
zase
jen
marky
a
politicky
dále
tlačil
na
"dialog".
Vládní
koalice
v
Praze
v
jednu
chvíli
povolila
a
začala
uvažovat
o
nějakém
nevládním,
avšak
přece
jen
politickém
grémiu,
jemuž
by
se
z
české
strany
"dialog"
svěřil.
Dopadlo
to
legračně
nejenom
proto,
že
koalicí
nominovaný
předseda
se
veřejně
přiznal,
že
o
česko-německých
vztazích
nic
neví,
ale
zejména
proto,
že
nebylo
jasné,
o
čem
vlastně
požadovaný
dialog
vést.
Sáhlo
se
tedy
k
historikům,
jimž
se
měl
dialog
svěřit.
To
ale
bylo
ještě
zábavnější
-
copak
je
možné
řešit
politické
problémy
současnosti
někde
v
minulosti?
Česko-německá
komise
historiků
také
rozumně
tuto
nemožnou
roli
nepřijala
a
věnovala
se
své
vlastní,
potřebné
práci.
Pokroku
v
takto
zablokovaných
vztazích
nijak
nepomohlo
ani
upřímné
přátelství
a
snahy
obou
prezidentů,
Weiszäckera
a
Havla,
ani
snaha
českého
prezidenta
domluvit
se
přímo
s
kancléřem
Kohlem.
Výsledkem
bylo
zase
jen
pár
marek:
nějaké
starobince
jako
"humanitární
gesto".
Ale
i
o
tom
se
přestalo
v
Bonnu
hned
vzápětí
mluvit.
"Kuhhandel"
dialogu
nemohl
k
ničemu
vést
proto,
že
tlak
na
revizi
Benešových
dekretů
a
vlastně
vůbec
celé
poválečné
rekonstrukce
právního
řádu
Československa
-
ať
už
byla
jakákoli,
horší
či
špatná
-
ukazoval
stále
jasněji,
že
zde
není
žádný,
ani
minimální
prostor
pro
revizi.
Změnit
cokoliv
by
mělo
tak
hluboké
následky,
jaké
by
si
nemohl
dovolit
žádný
stát,
natož
stát
mladý,
nacházející
se
v
procesu
zásadních
proměn,
hospodářských,
politických,
společenských
i
duchovních.
To
ale
v
Bonnu
nikdo
nebral
a
nebere
na
vědomí.
Předpokládá
se
tu,
s
neznalostí
hodnou
lepší
věci,
že
česká
vláda
je
pod
tlakem
nacionalistické
propagandy
komunistů
a
že
to
je
jediná,
vlastně
malicherná
překážka.
Jestliže
český
prezident
a
česká
vláda
ztratili
nyní
již
definitivně
trpělivost,
neměl
by
se
tomu
Bonn
podivovat
a
neměl
by
být
zaskočen.
Zatím
však
nemohou
novináři
z
bonnských
politiků
vydolovat
žádnou
reakci.
Naděje
na
to,
že
se
jí
dočkáme,
mizí
s
každou
hodinou.
Nějaká
jistě
bude,
lze
však
mít
oprávněné
obavy,
že
to
zase
bude
jen
pokus
vytáhnout
nějaké
ty
marky
z
peněženky.
Máme
ale
padesát
let
od
konce
války,
Německo
je
sjednocené,
mělo
by
tedy
konečně
přijmout
roli
zodpovědné
velmoci
a
mělo
by
si
především
uspořádat
své
vztahy
se
sousedy.
Domnívají
se
snad
v
Bonnu,
že
si
je
koupí
za
starobince?