Epocha
němoty,
zátiší
čekání
Dnešní
ruská
i
česká
kultura
akumuluje
energii,
říká
bohemista
Igor
Ivanov
Pavel
Janáček
Liblického
setkání
bohemistů
z
celého
světa,
které
letos
již
popáté
zorganizovala
Obec
spisovatelů
a
jehož
pracovní
jednání
včera
skončilo,
se
zúčastnil
také
petrohradský
překladatel
a
básník
Igor
Ivanov-
autor
knižního
eseje
o
Osvobozeném
divadle,
nezvalovské
monografie,
tlumočník
a
přítel
mnoha
našich
básníků
z
legendární
generace
meziválečné
moderny.
S
českou
avantgardou
sblížil
Igora
Ivanova,
narozeného
v
roce
1930,
kromě
jiného
jeho
vlastní
básnický
zájem
o
volný
verš,
tedy
způsob
vyjádření
v
ruském
prostředí
neobvyklý.
Náš
estetický
názor
byl
blízký,
říká.
Překlady
z
češtiny
váznou
O
svých
setkáních
s
Hrubínem,
Seifertem,
Holanem,
E.
F.
Burianem
i
dalšími
(například
s
Toyen
a
Šímou
v
Paříži)
napsal
tento
okouzlující
plachý
muž
velkoměstského
západního
střihu,
jak
ho
nazývá
divadelní
historik
František
Černý,
dokonce
svazek
vzpomínkových
medailonů.
Rád
by
ho
u
nás
vydal-
překladový
ruch
z
češtiny
se
totiž
v
Rusku
podle
něj
uzavřel
edicí
jeho
práce
Osud
a
múzy
Vítězslava
Nezvala
(1990).
Známe
spoustu
českých
knih,
které
by
se
mohly
těšit
čtenářskému
zájmu,
říká
Ivanov,
ale
u
nás
se
teď
holduje
spíše
americkému
způsobu
vyjadřování
a
jednání,
což
se
týká
i
literatury.
I
když
dovoz
laciné
četby
už
se
u
nás
okoukal
a
ta
nejdůvtipnější
nakladatelství
už
ji
neprodukují.
Přežívá
ale
stará
představa,
že
co
pochází
od
sousedních
slovanských
národů,
není
tak
zajímavé.
Za
příklad
může
posloužit
výbor
z
próz
Josefa
Škvoreckého,
s
nímž
se
Ivanov
zná
od
poloviny
šedesátých
let.
Vydání
se
připravovalo
již
v
roce
1968,
po
srpnu
projekt
z
pochopitelných
důvodů
padl.
Po
dvaceti
letech
Škvorecký
souhlasil
i
s
honorářem
v
rublech
a
trval
jen
na
tom,
aby
kniha
obsahovala
Prima
sezonu.
Ani
tak
se
ji
však
nepodařilo
dodnes
vydat.
Jan
Werich
a
Osvobozené
Igor
Ivanov
publikuje
od
poloviny
sedmdesátých
let
pod
jménem
Inov.
Takto
u
nás
před
dvěma
lety
péčí
Karlovy
univerzity
vyšla
i
kniha
o
Osvobozeném
(Jak
to
všechno
bylo,
pane
Werichu?),
svazek
s
pozoruhodnými
publikačními
osudy.
Původně
ji
totiž
v
roce
1971
v
autorově
vlasti
vydalo
nakladatelství
Isskustvo.
Po
zásahu
Jiřího
Taufera,
který
tehdy
působil
na
naší
moskevské
ambasádě,
byla
však
stažena
z
oběhu.
Tím
ovšem
Ivanovův
zájem
o
naše
divadlo
neskončil:
Mezníkem
v
našem
myšlení
byl
rok
1968,
říká.
Když
jsem
poté
přijížděl
do
Prahy,
měl
jsem
možnost
setkávat
se
i
se
samizdatovou
literaturou.
Chodil
jsem
do
Divadla
Járy
Cimrmana,
které
bylo
ohniskem
tiché
solidarity
a
kde
se
sice
to
nejkrásnější
odehrávalo
v
hledišti,
ne
na
jevišti-
ale
podněcovalo
to.
Věděl
jsem
o
osudech
Pavla
Kohouta
a
pokládal
jsem
za
svůj
nesplacený
dluh
něco
o
tom
všem
napsat.
Cyklus
napůl
vzpomínkových,
napůl
analytických
portrétů
Václava
Havla,
Pavla
Landovského,
Ivana
Klímy
a
dalších
vyšel
v
Rusku
zatím
jen
časopisecky.
Snad
nejbližší
je
mi
z
tohoto
okruhu
českého
dramatu
Josef
Topol.
Knihy
a
časopisy
váznou
Po
roce
1989
informace
mezi
českou
kulturou
a
ruskými
bohemisty
bohužel
váznou.
Nedostáváme
nejen
knihy,
ale
ani
časopisy,
říká
Ivanov,
jehož
manželka
Irina
Poročkinová
učí
českou
literaturu
na
petrohradské
univerzitě.
Z
toho
mála,
co
jsem
tu
mohl
číst
nebo
co
jsem
tu
viděl
na
divadle,
usuzuji,
že
se
vaše
situace
podobá
té
naší.
Holduji
stále
Halasově
generaci,
na
nejnovější
básnické
produkci,
jak
se
jí
tu
probírám,
mne
nic
příliš
nezlákalo.
Ruská
kultura
se
dnes
podle
Ivanova
nachází
v
období
akumulace
tvůrčí
energie:
Nemohl
bych
uvést
nějaké
velké
současné
estetické
výboje.
V
posledních
deseti
letech
se
neobjevily
směrodatné
věci.
Snad
se
to
hledání
dopracuje
k
objevům.
Rozhodně
to
však
neznamená,
že
se
nic
plodného
neděje.
Podstatná
je
podle
Ivanova
zejména
restituce
hodnot,
rozvrácených
či
odsunutých
do
zapomnění
jak
říjnovým
převratem
roku
1917,
tak
izolací
a
stagnací
sedmdesátých
let.
Zaplňují
se
mezery,
staví
se
mosty.
Tento
návrat
osobností,
jmen
i
textů
má
několik
vln.
Ruští
čtenáři
objevují
či
znovuobjevují
texty
emigrantů
jako
Ivana
Bunina,
Vladimira
Nabokova,
Fridricha
Gorenštejna,
Josifa
Brodského,
Sergeje
Dovlatova-
oba
posledně
jmenovaní
ostatně
patřili
k
Ivanovovu
literárnímu
mládí.
Symbolem
této
vlny
je
Alexandr
Solženicyn,
říká
Ivanov.
Jeho
knihy
se
už
dnes
moc
nekupují,
nakladatelství
a
časopisy
totiž
jeho
texty
jednu
dobu
doslova
chrlily.
Ruská
tradice
neobchází
Západ
Právě
ve
vztahu
k
Solženicynově
politickému
a
národnímu
konceptu
pokládá
petrohradský
literát
za
důležitou
obnovu
jiných
ruských
myšlenkových
tradic.
V
této
souvislosti
je
důležitý
například
návrat
děl
filozofa
Borise
Vyšeslavceva,
kterého
spolu
s
jinými
intelektuály
a
umělci
sovětské
Rusko
na
počátku
dvacátých
let
vystěhovalo
do
exilu.
Vyšeslavcevovo
Věčné
v
ruské
filozofii
je
nejlepší
kniha
o
rozvoji
ruské
myšlenky,
vysvětluje
Ivanov.
Klade
totiž
otázku
po
směřování
Ruska
mezi
Západem
a
Východem
opačně
než
Solženicyn.
Dnešní
nacionalismus
se
vrací
k
představě,
že
Rusko
má
svou
zvláštní
cestu
a
západní
model
se
pro
ně
nehodí.
Vyšeslavcev
naproti
tomu
tvrdil,
že
Rusko
jde
vlastní
cestou,
ale
nikoli
z
důvodu
nějaké
vyvolenosti.
Pouze
v
určitém
okamžiku
tak
jako
každý
jiný
národ
zvažuje
cíle,
priority.
Rozhodně
tím
však
nemá
utvrzovat
nějakou
vlastní
jedinečnost.
Divadlo
bez
literatury
Znakem
hledání
v
současné
ruské
literatuře
je
podle
Ivanova
i
nástup
postmoderní
kohorty,
mladých
autorů
jako
Jurije
Davydova,
Jegora
Radova,
básníka
Valerije
Popova.
Básníkem
podle
něj
zůstal
i
největší
dnešní
rockový
idol
Ruska-
Boris
Grebenščikov.
Nejsem
však
nadšen
naším
divadlem,
míní
Ivanov.
Současný
trend
prý
směřuje
k
nadvládě
formálních
postupů,
k
převaze
tělesného
prvku
nad
literárním.
V
té
souvislosti
zmiňuje
petrohradský
bohemista
moskevské
divadlo
Romana
Vikťuka,
pracující
na
podobném
principu
jako
tradiční
japonské
kabuki.
Všechny
role
zosobňují
muži,
text
tu
nehraje
skoro
žádnou
roli,
spíše
výraz
těla.
Svědčí
to
o
tom,
že
nastala
epocha
němoty,
zatímco
si
básníci
cosi
smolí
v
zátiší
čekání.