ln94211_98

ln94211_98

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsetetest
Genredescription
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Epocha němoty, zátiší čekání

Dnešní ruská i česká kultura akumuluje energii, říká bohemista Igor Ivanov Pavel Janáček Liblického setkání bohemistů z celého světa, které letos již popáté zorganizovala Obec spisovatelů a jehož pracovní jednání včera skončilo, se zúčastnil také petrohradský překladatel a básník Igor Ivanov- autor knižního eseje o Osvobozeném divadle, nezvalovské monografie, tlumočník a přítel mnoha našich básníků z legendární generace meziválečné moderny. S českou avantgardou sblížil Igora Ivanova, narozeného v roce 1930, kromě jiného jeho vlastní básnický zájem o volný verš, tedy způsob vyjádření v ruském prostředí neobvyklý. Náš estetický názor byl blízký, říká.

Překlady z češtiny váznou O svých setkáních s Hrubínem, Seifertem, Holanem, E. F. Burianem i dalšími (například s Toyen a Šímou v Paříži) napsal tento okouzlující plachý muž velkoměstského západního střihu, jak ho nazývá divadelní historik František Černý, dokonce svazek vzpomínkových medailonů. Rád by ho u nás vydal- překladový ruch z češtiny se totiž v Rusku podle něj uzavřel edicí jeho práce Osud a múzy Vítězslava Nezvala (1990). Známe spoustu českých knih, které by se mohly těšit čtenářskému zájmu, říká Ivanov, ale u nás se teď holduje spíše americkému způsobu vyjadřování a jednání, což se týká i literatury. I když dovoz laciné četby se u nás okoukal a ta nejdůvtipnější nakladatelství ji neprodukují. Přežívá ale stará představa, že co pochází od sousedních slovanských národů, není tak zajímavé. Za příklad může posloužit výbor z próz Josefa Škvoreckého, s nímž se Ivanov zná od poloviny šedesátých let. Vydání se připravovalo již v roce 1968, po srpnu projekt z pochopitelných důvodů padl. Po dvaceti letech Škvorecký souhlasil i s honorářem v rublech a trval jen na tom, aby kniha obsahovala Prima sezonu. Ani tak se ji však nepodařilo dodnes vydat. Jan Werich a Osvobozené Igor Ivanov publikuje od poloviny sedmdesátých let pod jménem Inov. Takto u nás před dvěma lety péčí Karlovy univerzity vyšla i kniha o Osvobozeném (Jak to všechno bylo, pane Werichu?), svazek s pozoruhodnými publikačními osudy. Původně ji totiž v roce 1971 v autorově vlasti vydalo nakladatelství Isskustvo. Po zásahu Jiřího Taufera, který tehdy působil na naší moskevské ambasádě, byla však stažena z oběhu. Tím ovšem Ivanovův zájem o naše divadlo neskončil: Mezníkem v našem myšlení byl rok 1968, říká. Když jsem poté přijížděl do Prahy, měl jsem možnost setkávat se i se samizdatovou literaturou. Chodil jsem do Divadla Járy Cimrmana, které bylo ohniskem tiché solidarity a kde se sice to nejkrásnější odehrávalo v hledišti, ne na jevišti- ale podněcovalo to. Věděl jsem o osudech Pavla Kohouta a pokládal jsem za svůj nesplacený dluh něco o tom všem napsat. Cyklus napůl vzpomínkových, napůl analytických portrétů Václava Havla, Pavla Landovského, Ivana Klímy a dalších vyšel v Rusku zatím jen časopisecky.

Snad nejbližší je mi z tohoto okruhu českého dramatu Josef Topol. Knihy a časopisy váznou Po roce 1989 informace mezi českou kulturou a ruskými bohemisty bohužel váznou. Nedostáváme nejen knihy, ale ani časopisy, říká Ivanov, jehož manželka Irina Poročkinová učí českou literaturu na petrohradské univerzitě. Z toho mála, co jsem tu mohl číst nebo co jsem tu viděl na divadle, usuzuji, že se vaše situace podobá naší. Holduji stále Halasově generaci, na nejnovější básnické produkci, jak se tu probírám, mne nic příliš nezlákalo. Ruská kultura se dnes podle Ivanova nachází v období akumulace tvůrčí energie: Nemohl bych uvést nějaké velké současné estetické výboje. V posledních deseti letech se neobjevily směrodatné věci. Snad se to hledání dopracuje k objevům. Rozhodně to však neznamená, že se nic plodného neděje. Podstatná je podle Ivanova zejména restituce hodnot, rozvrácených či odsunutých do zapomnění jak říjnovým převratem roku 1917, tak izolací a stagnací sedmdesátých let. Zaplňují se mezery, staví se mosty. Tento návrat osobností, jmen i textů několik vln. Ruští čtenáři objevují či znovuobjevují texty emigrantů jako Ivana Bunina, Vladimira Nabokova, Fridricha Gorenštejna, Josifa Brodského, Sergeje Dovlatova- oba posledně jmenovaní ostatně patřili k Ivanovovu literárnímu mládí. Symbolem této vlny je Alexandr Solženicyn, říká Ivanov. Jeho knihy se dnes moc nekupují, nakladatelství a časopisy totiž jeho texty jednu dobu doslova chrlily. Ruská tradice neobchází Západ Právě ve vztahu k Solženicynově politickému a národnímu konceptu pokládá petrohradský literát za důležitou obnovu jiných ruských myšlenkových tradic. V této souvislosti je důležitý například návrat děl filozofa Borise Vyšeslavceva, kterého spolu s jinými intelektuály a umělci sovětské Rusko na počátku dvacátých let vystěhovalo do exilu. Vyšeslavcevovo Věčné v ruské filozofii je nejlepší kniha o rozvoji ruské myšlenky, vysvětluje Ivanov. Klade totiž otázku po směřování Ruska mezi Západem a Východem opačně než Solženicyn. Dnešní nacionalismus se vrací k představě, že Rusko svou zvláštní cestu a západní model se pro nehodí. Vyšeslavcev naproti tomu tvrdil, že Rusko jde vlastní cestou, ale nikoli z důvodu nějaké vyvolenosti. Pouze v určitém okamžiku tak jako každý jiný národ zvažuje cíle, priority. Rozhodně tím však nemá utvrzovat nějakou vlastní jedinečnost. Divadlo bez literatury Znakem hledání v současné ruské literatuře je podle Ivanova i nástup postmoderní kohorty, mladých autorů jako Jurije Davydova, Jegora Radova, básníka Valerije Popova. Básníkem podle něj zůstal i největší dnešní rockový idol Ruska- Boris Grebenščikov.

Nejsem však nadšen naším divadlem, míní Ivanov. Současný trend prý směřuje k nadvládě formálních postupů, k převaze tělesného prvku nad literárním. V souvislosti zmiňuje petrohradský bohemista moskevské divadlo Romana Vikťuka, pracující na podobném principu jako tradiční japonské kabuki. Všechny role zosobňují muži, text tu nehraje skoro žádnou roli, spíše výraz těla. Svědčí to o tom, že nastala epocha němoty, zatímco si básníci cosi smolí v zátiší čekání.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View