Irsko:
jsou
dvě,
a
přece
jedno
Lada
Hesová,
Jan
Dražan
Na
západ
od
Británie
leží
zelený
nebo
také
smaragdový
ostrov-
Irsko.
Slovo,
které
je
v
posledních
letech
spíše
synonymem
nesmyslného
násilí.
Téměř
se
však
zapomíná,
že
Irsko
není
zdaleka
jen
Severní
Irsko,
ale
především
samostatný
stát,
člen
evropské
dvanáctky.
I
když
to,
co
se
děje
na
severu
ostrova,
má
své
kořeny
zákonitě
i
tady.
Irská
republika
je
jen
o
málo
menší
než
Čechy
s
Moravou.
Převládají
tu
mírné
travnaté
kopce
a
klidná
údolí
porostlá
divokým
fialovým
vřesem.
I
nejvyšší
irská
hora
měří
o
půl
kilometru
méně
než
Sněžka.
Lesy
se
tu
vyskytují
jen
velmi
málo,
a
to
ještě
jen
díky
programu
zalesňování
z
posledních
let.
O
mnoho
rozsáhlejší
jsou
rašeliniště,
která
zabírají
až
patnáct
procent
země.
Rašelina
se
těží
a
využívá
hlavně
jako
palivo
pro
elektrárny,
jako
hnojivo,
ale
také
coby
nezbytná
přísada
do
whisky.
Převážná
většina
půdy
je
díky
pastvinám
pro
ovce
ohrazena
a
i
v
národních
parcích
se
jen
stěží
hledá
cesta.
Irská
vlna
má
dlouholetou
tradici
a
je
vyhlášena
po
celém
světě.
V
létě
tu
bývá
velmi
chladno,
v
zimě
zase
naopak
díky
Golfskému
proudu
převládá
mírné
klima.
Irové,
stejně
jako
Angličané,
věnují
velkou
pozornost
počasí.
O
tom
tu
platí
přesně
to,
co
trefně
shrnuje
známé
irské
rčení:
Not
too
bad
and
not
too
good.
(Není
to
nejhorší,
ani
nejlepší).
Alespoň
pár
kapek
deště
tu
sprchne
skoro
každý
den.
Keltští
předkové
Ve
starověku
osídlily
Irsko,
stejně
jako
naše
území,
keltské
kmeny.
Prvky
jejich
kultury
jsou
dodnes
patrné
především
v
irštině,
ale
také
v
tradiční
irské
hudbě.
Keltskou
minulost
připomíná
i
množství
megalitických
staveb.
Největší
a
zároveň
jedno
z
nejstarších
nalezišť
Carrowmore
se
nachází
na
severozápadě
ostrova.
Z
původních
dvou
set
keltských
hrobek
se
zachovala
asi
pětina.
O
zničené
a
povalené
kameny
z
hrobů
se
postarali
kromě
irských
farmářů
především
vykradači
hrobek.
Naopak
keltských
kamenných
kruhů,
které
hrobky
obklopovaly,
se
místní
farmáři
velmi
báli.
Věřili,
že
kruh
symbolizuje
zlé
síly,
a
proto
vedli
při
ohrazování
svých
pozemků
kamenné
zídky
přímo
středem
kruhu,
ale
nikdy
ho
neporušili.
Dědictví
Irska
vychází
kromě
keltské
minulosti
především
z
křesťanství,
které
se
v
pohanské
kultuře
překvapivě
nenásilně
vžilo.
A
dokonce
přebralo
některé
její
prvky.
Důkazem
jsou
raně
křesťanské
kříže
s
motivem
keltského
kruhu.
Ostrov
svatých
a
učených
Křesťanství,
které
sem
proniklo
už
před
rokem
400
z
Británie,
se
v
pozdější
době
anglické
nadvlády
v
Irsku
stalo
dokonce
jakýmsi
symbolem
protestu.
A
to
nejen
protestu
proti
anglikánské
církvi
Jindřicha
VIII.,
ale
proti
Angličanům
vůbec.
Irsko
si
svůj
blízký
vztah
ke
katolické
církvi
zachovalo
i
dnes,
kdy
se
k
ní
hlásí
devadesát
pět
procent
obyvatel
zeleného
ostrova.
O
šíření
víry
se
zasloužil
především
svatý
Patrik,
irský
patron.
Misie
v
Irsku
zahájil
tento
původem
Brit
roku
432
a
jeho
úsilí
bylo
více
než
úspěšné.
Když
v
roce
461
zemřel,
byl
ostrov
christianizován
a
měl
i
církevní
organizaci.
Jeho
příkladu
následovali
další
a
další
světci.
Zakládali
kostely
a
kláštery,
které
se
postupně
stávaly
duchovními
a
správními
centry
země,
v
níž
chyběla
města.
Dodnes
jsou
po
celém
ostrově
zbytky
starých
opatství
a
zříceniny
kamenných
klášterů,
které
se
stavěly
většinou
v
údolích
na
březích
jezer
či
řek.
Nedílnou
součástí
těchto
komplexů
byla
kruhová
obranná
věž,
kostel,
klášter
a
další
hospodářské
budovy.
Od
6.
do
8.
století
zažívá
irské
křesťanství
zlatý
věk.
Z
klášterů
vychází
mnoho
svatých
a
učených.
Na
východ
od
ostrova
si
tak
země
brzy
získává
jméno
insula
sanctorum
et
doctorum.
Irové
se
neomezovali
jen
na
působení
ve
vlastní
zemi,
a
v
rámci
iroskotských
misií
prošli
poutní
mniši
velký
kus
tehdejší
Evropy.
Na
kontinent
s
sebou
přinesli
mimo
jiné
i
dodnes
římskokatolickou
církví
dodržovaný
celibát.
Připomínkou
raného
křesťanství
je
také
stále
používaný
symbol
Irska-
zelený
trojlístek.
Podle
legendy
se
sv.
Patrik
snažil
svým
následovníkům
vysvětlit
Boží
trojjedinost,
oni
to
však
nemohli
pochopit.
A
tak
Patrik
utrhl
v
trávě
trojlístek
a
slovy:
Jsou
tři,
a
přece
jeden,
přesvědčil
shromáždění.
Trojlístek
se
po
staletí
objevoval
na
reliéfech
domů
nebo
jiných
staveb.
A
ani
dnes
jeho
popularita
neklesá.
Zdobí
trička,
čepice,
pohlednice
i
další
suvenýry-
prostě
všechno,
co
je
spojováno
s
Irskem,
má
na
sobě
malý
trojlístek.
Někde
ho
dokonce
hostinský
pípou
nakreslí
přímo
na
pěnu
piva.
Příchod
Angličanů
První
anglická
kolonizace
začala
už
v
roce
1153
pod
záminkou
reformace
irské
církve,
která
byla
v
té
době
zcela
nezávislá
na
papežské
stolici.
Křižácká
výprava
Jindřicha
II.
slibovala
bohatou
kořist
a
nová
území.
Přes
početní
převahu
se
však
Angličanům
nepodařilo
zabrat
větší
část
země.
Irové,
kteří
se
skrývali
v
horách
a
v
bažinách,
na
ně
podnikali
úspěšné
výpady.
Nakonec
obsadil
Jindřich
jen
malou
provincii
nedaleko
Dublinu.
Celé
území
dal
ohradit
zdí,
a
proto
se
mu
říkalo
Pale
(ohrada).
Roku
1536
Angličané
vyprovokovali
a
pak
krutě
potlačili
povstání
irského
obyvatelstva.
Začalo
rozsáhlé
vyvlastňování
půdy,
která
byla
svěřena
anglickým
landlordům.
Došlo
i
k
násilné
církevní
reformaci.
Irové
získali
podporu
katolického
Španělska.
Ale
po
jeho
porážce
Anglií
nemohli
žádnou
pomoc
očekávat.
Následovalo
potlačování
irského
zemědělství,
zákaz
vývozu
obilí
a
později
i
vlny.
Podobné
podmínky
panovaly
i
v
oblasti
politických
a
občanských
práv
Irů.
Angličané
zcela
vyhladili
irskou
výrobu
a
zemědělství.
Koncem
17.
století
už
patřila
téměř
veškerá
půda
protestantům.
Boj
za
nezávislost,
rozdělení
země
Pod
vlivem
francouzské
revoluce
vznikla
v
roce
1791
Society
of
United
Irishmen
(Společnost
sjednocených
Irů)
s
cílem
dosáhnout
národní
nezávislosti
a
plné
reformy
zákonodárství.
Později
však
byla
zakázána.
V
roce
1801
na
základě
tzv.
zákona
o
unii
bylo
Irsko
připojeno
k
Velké
Británii.
Zrušení
hospodářských
bariér
znamenalo
pro
irský
průmysl
těžkou
ránu-
nemohl
britskému
konkurovat.
Ve
dvacátých
letech
19.
století
vzniklo
opoziční
buržoazní
hnutí
Catholic
Committee
(Katolické
sdružení)
pod
vedením
advokáta
Daniela
O'
Connella.
Požadovalo
zrovnoprávnění
katolíků
s
protestanty.
Později
anglickou
vládou
vydaný
zákon
o
emancipaci
katolíků
umožnil
jejich
přístup
do
parlamentu.
Úsilí
o
samosprávu
Irska
dostalo
v
poslední
čtvrtině
století
také
legální
podobu.
Home
Rule
Party
(Strana
autonomistů)
přispívala
svou
opoziční
politikou
v
parlamentu
k
národnímu
uvědomění
Irů.
Přesto
docházelo
ke
stále
větší
nespokojenosti
mezi
irskými
farmáři,
kteří
nemohli
landlordům
konkurovat.
Na
protest
proti
násilnému
poangličťování
ostrova
vytvořila
irská
inteligence
Gaelic
League
(Gaelskou
ligu),
na
jejímž
základě
vznikla
v
roce
1905
strana
Sinn
Féin
(My
sami),
požadující
samosprávu
a
utvoření
samostatné
irské
vlády.
Nespokojenost
narůstá
i
mezi
dělnictvem,
počátek
století
provázejí
vlny
protianglických
stávek.
V
roce
1914
anglický
král
ustupuje
sílícímu
odporu
a
podepisuje
zákon
o
irské
autonomii.
Faktická
moc
však
zůstává
v
britských
rukou,
navíc
je
zákon
kvůli
první
světové
válce
odložen
ad
acta.
Tato
reforma
však
přesto
vyvolala
u
anglických
konzervativců
a
převážně
protestantského
obyvatelstva
severoirské
provincie
Ulster
silné
protesty.
Konflikt
vyústil
dublinským
povstáním
na
jaře
1916,
při
němž
Irové
vyhlásili
nezávislou
Irskou
republiku.
Po
tvrdých
bojích
s
britskými
jednotkami
je
povstání
potlačeno
a
patnáct
jeho
vůdců
popraveno.
V
poválečných
volbách
získala
Sinn
Féin
nadpoloviční
většinu.
Zvolení
poslanci
ale
odmítli
odjet
do
Londýna,
prohlásili
se
za
Irský
parlament
a
potvrdili
státní
nezávislost.
Brzy
nato
vyhlásili
Británii
válku.
Vznikla
Irská
republikánská
armáda
(IRA),
která
zahájila
partyzánskou
válku
proti
Angličanům.
Ti
spolu
s
irskými
unionisty
odpověděli
krutým
terorem,
který
v
Ulsteru
přerostl
v
pogromy
na
katolíky.
V
prosinci
1921
ztrácí
Británie
svou
první
kolonii-
Irsko
získává
samostatnost,
výjimkou
zůstává
Ulster.
Vzniká
tak
Spojené
království
Velké
Británie
a
Severního
Irska.
Odtržením
Ulsteru
přichází
Irsko
o
nejrozvinutější
území.
Konstituční
svazky
s
Velkou
Británií
jsou
definitivně
zpřetrhány
až
v
roce
1948.
Irové
doma,
Irové
ve
světě
Před
tzv.
bramborovým
hladem
v
roce
1841,
kdy
neúroda
brambor
způsobila
rozsáhlý
hladomor,
žilo
v
Irsku
šest
a
půl
milionu
lidí.
Vlivem
anglického
koloniálního
počínání
a
kvůli
nedostatku
obživy
emigrovaly
od
roku
1851
během
jednoho
století
téměř
čtyři
miliony
Irů.
Nejvíce
odcházeli
do
zámoří,
významně
se
podíleli
na
kolonizaci
Austrálie
nebo
Kanady.
Ač
se
to
zdá
neuvěřitelné,
žije
dnes
ve
světě
na
40
milionů
lidí
s
irskými
předky.
K
irskému
původu
se
hlásili
například
i
bývalí
prezidenti
USA
Kennedy,
Nixon
a
Reagan.
Dnešní
Irsko
je
tak
trochu
jeden
velký
venkov.
V
zelené
krajině
jsou
roztroušeny
vesnice
a
malá
města.
Nežije
v
nich
většinou
víc
než
pět
až
deset
tisíc
lidí.
I
tohle
je
důsledek
dřívějšího
křesťanského
osídlování
ostrova,
kdy
blízko
prvních
klášterů
začaly
vznikat
i
nové
osady.
Klášter
pak
určoval
ráz
života
jejich
obyvatel.
Výjimku
tvoří
jen
několik
především
průmyslových
měst,
jako
např.
druhé
největší
město-
obchodní
centrum
země
přístav
Cork
na
řece
Lee.
Městu
vévodí
široké
moderní
obchodní
třídy
s
nákupními
centry
a
kancelářemi,
řeku
lemují
obrovské
hangáry
a
výrobní
haly.
Dublin-
město
hospod
a
knih
V
porovnání
s
Corkem
je
Dublin
městem
kultury
a
zábavy.
Hospody
(je
jich
tu
na
sedm
set)
se
střídají
s
knihkupectvími.
Zatímco
v
prvních
je
k
dostání
především
guinness,
irská
káva
nebo
horká
whiska,
v
těch
druhých
dominují
knížky
Jamese
Joyce,
Williama
Butlera
Yeatse,
George
Bernarda
Shawa,
Oscara
Wilda,
Samuela
Becketta
a
dalších
známých
irských
literátů.
Žádné
jiné
město
se
nemůže
pochlubit
třemi
nositeli
Nobelovy
ceny
za
literaturu.
Dubliňané
a
Irové
vůbec
jsou
na
své
velikány
pyšní.
Dokazují
to
nejen
nesčetná
vydání
jejich
děl,
ale
také
sochy,
fotografie,
plakáty,
citáty
na
suvenýrech
a
pohlednicích,
a
dokonce
i
názvy
hospod
nesoucích
jejich
jména.
Největším
literárním
fenoménem
Dublinu
je
samozřejmě
James
Joyce.
Podle
Irů
je
jeho
Odysseus,
zachycující
jeden
den
života
jednoho
Dubliňana,
největším
románem
dvacátého
století
vůbec.
Uvedení
spisovatelé
jsou
díky
tomu,
že
publikovali
převážně
v
angličtině,
často
omylem
považováni
za
Angličany.
Irština,
patřící
ke
starým
galským
jazykům,
ostatně
není
ani
dnes
mezi
lidmi
zdaleka
tak
rozšířená,
i
když
úřední
nápisy
a
oznámení
jsou
dvojjazyčná.
Její
úpadek
pokračuje,
přestože
ve
školách
se
povinně
vyučuje.
Mimochodem
Irsko
se
řekne
Éire
a
Dublin
je
Baile
Átha
Cliath.
Irská
hospoda
se
od
české
poměrně
dost
liší.
Připomíná
velký
bar.
Uprostřed
místnosti
stojí
většinou
čtverhranný
pult,
kde
se
obsluhuje
ze
všech
stran.
Roznášení
pití
ke
stolům
je
zcela
výjimečné.
V
nabídce
tradiční
irské
hospody
je
kromě
několika
druhů
piva
(přestože
je
Irsko
vyhlášené
svým
černým
pivem
Guinness,
Irové
dávají
přednost
spíš
světlému)
studená
i
horká
whiska,
irské
likéry
a
samozřejmě
i
pověstná
irská
káva.
Její
příprava
zabere
barmanovi
zhruba
deset
minut.
Podává
se
do
skleničky
na
víno
a
voní
z
ní
whiska.
V
pořádné
zdejší
hospodě
by
neměla
chybět
ani
tradiční
živá
hudba
a
zpěv.
Nejčastěji
se
hraje
na
tahací
harmoniku
a
kytaru,
někdy
se
objeví
i
keltská
píšťala.
Kromě
tradiční
hudby
se
Irové
prosadili
významně
i
v
moderní
muzice,
stačí
připomenout
rockovou
skupinu
U2
či
zpěvačku
Sinéad
O'
Connorovou.
Ale
Dublin
nejsou
jen
hospody
a
knihy.
Samotný
střed
města
je
podobně
jako
mnoho
anglických
měst
ovlivněn
georgiánskou
epochou.
Proslulé
jsou
především
dublinské
vchodové
dveře-
co
dům,
to
jiná
barva
a
trochu
jiné
provedení.
K
nejnavštěvovanějším
památkám
patří
dvě
největší
katedrály.
Katolická
Christ
Church
a
protestantská
St.
Patric
Church,
kde
působil
jako
děkan
Jonathan
Swift,
autor
Gulliverových
cest.
Proslulou
univerzitu
Trinity
College
založila
už
anglická
královna
Alžběta
I.
přímo
v
srdci
města.
Jako
zajímavost
lze
uvést,
že
budova,
v
níž
sídlí
irský
parlament,
posloužila
za
vzor
architektům
pro
stavbu
Bílého
domu.
Naděje
pro
zelený
ostrov
Britští
vojáci
přišli
do
Ulsteru
před
pětadvaceti
lety
v
období
rozsáhlých
nepokojů.
Od
té
doby
dochází
k
nepřetržitému
krveprolití,
jak
na
straně
katolíků,
tak
na
straně
protestantů
a
Britů,
které
si
vyžádalo
už
několik
tisíc
lidských
životů.
Podle
posledních
zpráv
ze
Severního
Irska
se
zdá,
že
by
mohlo
konečně
dojít
k
jednání.
Zelený
ostrov
má
po
dlouhé
době
naději
na
mír.
Foto
autoři