Bůh,
vyžadující
krvavé
oběti
Jiří
Hanák
Podmínka
je
to
nevyhnutelná,
nelze
ji
obejít:
každá
země,
která
chce
vstoupit
do
Evropské
unie
(dříve
EHS,
později
ES),
musí
přede
dveřmi
zanechat
ne
právě
zanedbatelný
kousek
své
státní
suverenity.
Česká
republika
si
ještě
přihlášku
ani
nepodala
a
její
přijetí
je
otázkou
spíše
desetiletí
než
posledních
šesti
let
tohoto
tisíciletí.
S
chvályhodným
předstihem
však
už
byla
pronesena
první
slova
budoucí
diskuse
na
téma
onoho
kousku
suverenity,
kterým
vstup
do
EU
budeme
muset
zaplatit.
Než
položíme
kacířskou
otázku,
zda
dnes
vůbec
suverénní
jsme,
položme
otázku
jinou:
co
to
suverenita
vůbec
je?
Anglický
historik
Arnold
Toynbee
se
o
ní
vyjadřuje
takto:
Kult
suverenity
se
stal
nejvyšším
náboženstvím
lidstva.
Jeho
bůh
vyžaduje
lidské
oběti.
A
to
se
autor
nedožil
zvláště
fundamentalistických
výstřelků
tohoto
náboženství
v
posledních
letech.
Nikoliv
v
temné
Africe,
kde
by
se
dalo
lecos
pochopit
a
omluvit
politickou
nevyzrálostí
tamní
společnosti,
nýbrž
na
Balkáně,
v
onom
měkkém
podbříšku
Evropy.
Anglický
sociolog
a
historik
německého
původu
Ralf
Dahrendorf
vyslovuje
na
adresu
sebeurčení
národů
(podmínka
suverenity)
ještě
skeptičtější
slova:
Sebeurčení
národů
je
jeden
z
méně
šťastných
vynálezů
mezinárodního
práva...
je
to
v
nejlepším
případě
právo
druhého
řádu...
a
dost
možná,
že
to
ani
žádné
právo
není,
ale
jenom
požadavek,
který
vytyčují
populističtí
vůdcové.
Námitka
je
nabíledni:
jinak
se
dívají
na
suverenitu
a
sebeurčení
národy,
jejichž
existence
nikdy
nebyla
brána
v
potaz,
a
jinak
národy,
jejichž
existence
po
staletí
nebyla
samozřejmá
a
které
mají
ještě
i
dnes
dost
důvodů
do
budoucnosti
nahlížet
s
opatrností.
Počet
obyvatel,
velikost,
výkonnost
a
specifická
síla
(např.
Izrael
je
regionální
velmocí)
určují
úhel
pohledu.
Koneckonců
netajil
to
ani
František
Palacký,
když
přiznal,
že
program,
metody
a
cíle
pětimilionového
Českého
království
musí
být
jiné,
než
by
byly
u
téhož
království,
ovšem
desetkrát
lidnatějšího.
Dnes
je
Česká
republika
desetimilionová,
národnostně
prakticky
homogenní,
na
jejím
území
nestojí
jediný
cizí
voják,
má
vládu
zvolenou
v
nepohybně
svobodných
a
demokratických
volbách.
Je
Česká
republika
suverénní?
Co
se
týká
daní,
jazyka
a
hranic,
zcela
určitě.
To
je
však
jen
malá,
a
ne
rozhodující
část
suverenity.
Rozhodující
děje,
ovlivňující,
ba
určující
život
našeho
státu
a
jeho
občanů
se
odvíjejí
mimo
naše
hranice
a
zcela
mimo
naše
možnosti
významněji
do
nich
zasahovat.
Základní
otázky
bezpečnosti
smlouvají
jiní
a
jinde.
Světovému
obchodu,
konjunktuře
či
recesi
udávají
tón
jiní
a
jinde.
Zkrátka
hudba
plné
suverenity
hraje
pod
jinými
okny,
k
nám
v
nejlepším
případě
doléhá
její
ozvěna.
Až
do
první
světové
války
bylo
opravdu
suverénních
jen
šest
sedm
velmocí.
Po
druhé
světové
válce
už
jen
dvě
supervelmoci,
žádná
(západo)
evropská.
A
dnes
je
v
Evropě
suverénní
už
jenom
Evropa
sama.
Ta
západní,
integrující
se.
Spolek
zemí,
z
nichž
si
každá
musela
vyříznout
libru
masa
ze
své
suverenity
a
přinést
ji
jako
obětinu
budoucnosti,
která
začíná
fungovat
už
dnes.
Z
tohoto
pohledu
vypadají
odpůrci
vzdání
se
části
suverenity
České
republiky
pošetile.
Nemohou
totiž
vyvrátit
základní
argument:
za
naši
libru
si
koupíme
jistotu.
Nikoliv
absolutní,
tu
nikdo
nabídnout
nemůže.
Koupíme
však
to
nejlepší,
co
na
trhu
je.
Naději
na
bezpečnost
a
na
budoucnost.
V
českém
kontextu
však
mají
nevraživé
grimasy
na
adresu
Evropy
ještě
specifický
podtext:
kdo
bojuje
proti
přílišné
suverenitě
Bruselu
(sídlo
orgánů
EU),
ten
bojuje
za
suverenitu
Německa.
Kdo
chce
uvolnit
pouta,
svazující
šestnáct
států
Evropské
unie,
ten
chce
uvolnit
pouta,
svazující
Německo.
Jak
to
říkal
Palacký?
Kdyby
nás
bylo
padesát
milionů,
to
bych
arciť
tak
mluvit
nemohl.