Galerie
světových
ekonomů-
J.
A.
Schumpeter
(13)
Oto
Schmidt
Ve
vzpomínce
na
svého
učitele
na
Harvardské
univerzitě
Paul
Samuelson,
nositel
Nobelovy
ceny
za
ekonomii,
napsal:
Který
Schumpeter?
Bylo
jich
víc.
Brilantní'
enfant
terrible'
rakouské
školy,
který
před
svým
třicátým
rokem
vydal
už
dvě
vynikající
knihy;
mladý
advokát
v
Cairu,
vlastnící
stáj
závodních
koní,
ministr
financí
rakouské
vlády;
sociální
filozof
a
prorok
kapitalistického
vývoje;
historiograf
ekonomických
nauk;
ekonomický
teoretik
propagující
používání
exaktních
metod
a
v
neposlední
řadě
učitel
politické
ekonomie.
Samuelson
vyslovil
názor,
že
pozdější
historikové
budou
spojovat
Schumpeterovo
jméno
hlavně
s
teorií
hospodářských
cyklů.
Josef
A.
Schumpeter
(1883-
1950)
se
narodil
v
Třešti
na
Moravě,
ve
stejném
roce
jako
Kenyes.
V
mnohém
si
tito
dva
muži
byli
podobni.
Geniálním
nadáním,
literárními
schopnostmi,
odvahou
vyslovovat
průkopnické
myšlenky,
i
když
Schumpeterův
vliv
na
hospodářskou
politiku
byl
nesrovnatelně
menší.
Svědek
rozpadu
habsburské
monarchie
a
neúspěšný
správce
financí
v
křehké
a
k
pádu
předurčené
Rakouské
republice,
stanul
na
americké
pevnině
už
jako
autor
proslulého
díla
Theorie
der
wirtshaftlichen
Entwicklung
(Teorie
hospodářského
vývoje).
V
této
skvěle
napsané
knize
vybudoval
originální
teorii
ekonomického
růstu.
Vychází
z
walrasovského
modelu
všeobecné
rovnováhy-
Walrase
pokládá
mimochodem
za
největšího
ekonoma
všech
dob-
a
pojímá
jej
jako
ryze
stacionární.
V
praxi
se
tato
rovnováha
realizuje
tím,
že
se
každý
faktor
chová
rutinnímu
a
adaptivním
způsobem.
Dynamika
kapitalistického
systému
vzniká
teprve
tím,
že
se
jeden
z
faktorů
začne
chovat
netradičně.
Tímto
faktorem
je
podnikatel-
inovátor,
který
se
snaží
o
zisk,
a
proto
logicky
nemůže
existovat
ve
stavu
statiky,
která
nezná
ani
zisk,
ani
ztrátu.
Tento
podnikatel
se
od
manažera
liší
tím,
že
zavádí
nové
kombinace
výrobních
faktorů,
kdežto
manažer
je
jen
rutinně
kombinuje
na
bázi
dané
techniky.
Manažer
dostává
stejně
jako
dělník
i
ve
stacionárním
systému
odměnu,
která
se
svou
podstatou
neliší
od
mzdy.
Podnikatelova
odměna,
zisk,
má
však
svůj
původ
nikoliv
ve
fungování,
ale
v
rozbití
stacionárního
systému.
Je
vytvářen
rozdílem
mezi
příjmy
a
náklady
a
je
reziduálním
důchodem
vznikajícím
z
inovace.
Má
svůj
původ
například
v
zavedení
nové
výrobní
metody
dosahující
nižší
výrobní
náklady,
než
které
má
konkurence,
nebo
v
možnosti
otevření
nového
trhu,
výroby
nového
produktu,
objevení
nového
zdroje
surovin,
či
použití
nové
organizace.
Tento
druh
podnikatelské
odměny
je
vlastně
monopolní
rentou
a
je
dočasné
povahy.
Dřív
či
později
se
ho
zmocní
konkurence
a
podnikatelova
diferenční
odměna
postupně
zmizí.
Na
konci
tohoto
difusního
procesu
se
systém
vrátí
ke
statické
rovnováze,
v
níž
nebudou
opět
ani
zisky,
ani
ztráty.
Dočasný
podnikatelův
zisk
bude
anulován,
ale
trvalý
zisk
z
jeho
inovace
zůstane
zachován
společnosti
ve
formě
nižších
cen
nebo
technicky
dokonalejších
výrobků.
Toto
Schumpeterovo
pojetí
zisku
a
růstu
se
zásadně
liší
od
pojetí
neoklasické
teorie.
Podle
něho
soutěží
firmy
mezi
sebou
tím,
že
se
nepodrobují
dané
technologii,
ale
že
ji
zruší.
Soutěžní
proces
je
proto
procesem
tvůrčí
destrukce.
Tím,
že
Schumpeter
opouští
abstraktní
schéma
tržní
ekonomiky
a
zkoumá
kapitalistický
systém,
je
blíž
klasické
škole
a
Marxovi
než
Marshallovi
a
Walrasovi.
Dovozoval,
že
vývoj
kapitalismu
se
historicky
vyznačuje
dvěma
fázemi:
Fází
soutěžního
kapitalismu
a
fází
kapitalismu
trustů.
První
je
charakterizován
velkým
počtem
malých
podniků,
v
nichž
podnikatelskou
funkci
zastává
vlastník
kapitálu
a
inovační
proces
se
provádí
zakládáním
nových
firem.
Pro
druhý
je
příznačná
existence
velkých
i
mamutích
podniků,
technický
pokrok
je
plánován
přímo
koncernem
a
inovace
se
projevuje
spíš
jeho
dalším
zvětšením
než
rozšířeným
počtem
dalších
podniků.
Co
působilo
Schumpeterovi
starosti,
byla
otázka,
jejíž
dosah
se
projevil
v
jeho
posledním
velkém
díle
Capitalism,
Socialism
and
Democracy:
Kdo
realizuje
inovační
činnost
ve
velkém,
anonymním
trustu?
Postupně,
jak
se
inovační
proces
přesouvá
do
výzkumných
oddělení
firemních
gigantů,
není
vlastník
kapitálu
a
podnikatel-
inovátor
už
tatáž
osoba.
Inovace
se
postupně
stává
čím
dál
tím
víc
záležitostí
zaměstnanců
a
manažerů,
ne-
li
jen
výzkumných
týmů.
To
má
však
podle
Schumpetera
závažné
důsledky.
Buržoazní
třída,
která
zahájila
proces
moderní
společenské
transformace
tím,
že
riskovala
vlastní
majetek,
má
tendenci
postupně
mizet
a
s
ní
i
její
politické
a
etické
hodnoty.
Současně
vznikají
nové
společenské
třídy
a
jiné
hodnoty
a
zároveň
i
koncepce
snažící
se
ospravedlňovat
státní
intervence
jak
ve
výrobní
sféře,
tak
i
v
distribuci
důchodů.
Tím
slábnou
popudy
k
individualistické
akumulaci
a
posiluje
se
trend
k
vytváření
ekonomické
organizace
budované
na
centrálním
plánování.
Schumpeter
se
ve
svém
posledním
díle
ptá:
Který
systém,
kapitalismus,
či
socialismus,
bude
určovat
budoucnost
lidstva?
K
údivu,
úžasu
či
ohromení
většiny
svých
kolegů
odpovídá
jednoznačně:
Bude
to
socialismus.
Ve
své
podrobné
analýze
marxistického
systému
zahrnul
Marxe-
sociologa
a
Marxe-
ekonoma
mnohou
chválou.
Přesto
však
pokládal
jeho
scénář
za
pochybený.
Kapitalismus
neprojde
etapami,
které
Marx
předvídal.
Nebude
žádné
zbídačení
mas,
žádné
imperialistické
koloniální
války.
Prohlásil,
že
pokud
jde
o
konečný
efekt,
má
Marx
pravdu:
Socialistická
společnost
se
nutně
vynoří
ze
stejně
nevyhnutelně
rozložené
společnosti
kapitalistické.
Kapitalismus
bude
zabit
svými
vlastními
klady.
Toto
je
jeho
paradoxní
závěr,
paradoxní
zejména
u
ekonoma,
který
byl
vždy
považován
za
patrona
liberálních
národohospodářů.
Jaké
ho
k
tomu
vedou
důvody?
Za
prvé,
argumentoval,
právě
úspěch
kapitalismu
zmenší
význam
podnikatele
a
zmenší
důležitost
hodnoty,
kterou
kapitalismus
poskytuje,
a
to
hmotného
bohatství.
Muži
nadnormální
inteligence
a
energie
budou
postupně
nahrazováni
průměrnými
manažery.
Další
důvod
je
složitější
a
je
v
podstatě
filozofický.
Vychází
z
toho,
že
kapitalismus
je
racionalismus.
Začal
před
dvěma
sty
lety
tím,
že
odpíral
králům,
baronům,
papežům
a
biskupům
právo
na
existenci.
Skončí
tím,
že
popře
vlastní
existenční
oprávnění.
Schumpeter
se
domnívá,
že
lidské
povaze
je
vrozená
iracionální
destruktivnost,
která
může
dočasně
využívat
ke
svým
účelům
i
racionalitu.
Uvádí,
že
kapitalistická
racionalita
neodstraní
super-
nebo
sub-
racionální
impulzy.
Způsobí
jen
to,
že
se
vymoknou
kontrole
a
zlikvidují
posvátné
nebo
poloposvátné
tradice.
V
civilizaci,
píše
Schumpeter,
která
nemá
ani
vůli,
ani
prostředky
je
zvládnout,
se
tyto
impulsy
nakonec
vzbouří.
A
jakmile
se
jednou
vzbouří,
má
už
jen
malý
význam,
že
v
racionální
kultuře
se
jejich
projevy
nějak
zdůvodní.
Tak
jako
žádosti
o
záruční
listiny
existence
adresované
králům,
lordům
a
papežům
nebyly
nikdy
koncipovány
v
judiciální
myšlenkové
formě,
která
by
přijímala
možnost
kladné
odpovědi.
Čeká
kapitalismus
na
svůj
proces
před
soudci,
kteří
mají
rozsudek
smrti
už
v
kapsách.
Vysloví
ho,
aniž
brali
zřetel
na
obranu,
kterou
uslyší.
Tato
slova
pronesl
v
roce
1942,
kdy
sovětská
část
světa
měla
před
sebou
padesát
let.
Schumpeter
myslel
v
dlouhých
historických
dimenzích
a
kdyby
dnes
žil,
asi
by
namítl,
že
to
je
ještě
příliš
krátké
období,
aby
bylo
možno
usvědčit
ho
z
nepravdy.
Jádro
sporu
by
bylo
ovšem
v
tom,
že
to
není
ekonomická,
ale
spíš-
vzhledem
k
thesi
o
imanentní
lidské
tendenci
k
destrukci
filozofické-
předpověď
osudu
jedné
civilizace.
Diskuse
by
se
přenesla
do
jiné,
spekulativní
a
možná
metafyzické
roviny,
a
zcela
by
vybočila
z
hranic
ekonomie.
Schumpeter
sám
byl
a
zůstal
konzervativcem.
V
posledních
letech
života
zaměstnávala
ho
myšlenka,
jak
by
měl
být
veřejný
sektor
omezován
a
kontrolován,
aby
se
udržela
politická
svoboda
a
výkonné
hospodářství
schopné
změny
a
růstu.
Když
ho
smrt
překvapila
u
psacího
stolu,
revidoval
právě
text
Prezidentské
adresy,
kterou
pronesl
několik
dní
před
tím
v
Americké
ekonomické
asociaci.
Poslední
věta,
kterou
v
životě
napsal,
zněla:
Stagnacionisté
se
mýlí
v
diagnóze
důvodu,
proč
by
kapitalistický
proces
měl
stagnovat.
Ale
možná,
že
se
ukáže,
že
mají
pravdu
v
prognóze,
že
stagnovat
bude-
s
vydatnou
pomocí
veřejného
sektoru.
Ve
svých
Business
Cycles
(Hospodářské
cykly)
popsal
ekonomické
pohyby
charakterizující
kapitalistickou
ekonomiku,
která
je
svou
povahou
vše
jiné
než
stagnující.
Vyslovil
a
spoustou
materiálu
doložil
hypotézu,
že
ekonomický
růst
se
uskutečňuje
formou
cyklických
fluktuací
a
že
jsou
tři
typy
těchto
cyklů:
Cykly
o
průměrné
délce
40
měsíců,
cykly
trvající
dekádu
let
a
cykly
trvající
od
čtyřiceti
k
padesáti
létům.
Všichni,
kdo
Schumpetera
znali-
a
byli
mezi
nimi
ekonomové
jako
Samuelson,
Taussig,
Keynes-
se
shodují
v
tom,
že
to
byla
zcela
mimořádná
osobnost.
Na
Harvardu,
kde
tento
třešťský
rodák
učil
od
raných
třicátých
let
až
do
své
smrti,
kolovala
autobiografická
poznámka:
Chtěl
jsem
být
největším
ekonomem
na
světě,
největším
milencem
na
světě
a
největším
jezdcem
na
světě.
Vzhledem
k
pokročilému
věku
třetí
cíl
už
nestihnu.
Samuelson
vzpomíná,
že
byl
velký
showman,
jehož
saka
a
kravaty
budily
závist,
skvělý
pedagog
používající
sokratovskou
metodu,
v
níž
studenti
tvořili
diskusí
sami
názory
na
ekonomické
problémy,
a
suverén
v
téměř
všech
oborech
kultury.
V
jediném
projevoval
podle
Samuelsona
určitou
míru
pokory-
v
matematice.
I
když
byl
podle
středoevropského
měřítka
dobrý
matematik
a
matematické
metody
používal
a
propagoval,
nemohl
se
měřit
s
tak
vysokým
matematickým
standardem,
jaký
měl
Samuelson,
Friedman
nebo
Tinbergen.