Slovo
v
úzkosti
a
naději
Jaroslava
Hájková
V
Brně
se
24.
srpna
konala
skromná
oslava
sedmdesátin
Antonína
Kratochvila,
donedávna
ostře
sledovaného
nepřítele
komunistického
režimu.
Brněnští
přátelé
jubilanta
se
postarali
o
vydání
sborníku
Slovo
v
úzkosti
a
naději,
v
němž
se
několik
bohemistů,
filozofů
a
publicistů
domácích
i
zahraničních
přihlásilo
ke
Kratochvilově
duchovní
orientaci.
Po
čtyřech
letech,
kdy
máme
možnost
se
otevřeně
seznamovat
s
exilovou
kulturou,
se
dá
víc
než
tušit,
že
její
představitelé
netvoří
jednolitý
proud
a
že
se
tato
kultura
diferencuje
nejen
co
do
místa
svého
působení,
ale
i
co
do
času,
v
němž
hrají
roli
dva
mezníky:
únor
a
srpen.
Antonín
Kratochvil,
dnes
dvojnásobný
doktor
filozofie
a
docent
české
literatury
na
Masarykově
univerzitě
v
Brně,
patří
k
poúnorové
emigraci.
Znamená
to
jasnou
řečí
zvláště
toto:
nikdy
se
k
doktríně
komunismu
nehlásil,
vždycky
proti
ní
všemi
duchovními
prostředky
bojoval.
Po
komunistickém
puči
zůstával
proto
ve
vlasti
do
vyčerpání
všech
možností
ilegálního
boje.
Utekl
do
zahraničí
s
bratrem
Josefem
až
v
lednu
roku
1952,
kdy
byl
už
ohrožen,
jako
jeho
spolužák
a
přítel
Zdeněk
Rotrekl,
případným
trestem
smrti.
Narodil
se
31.
srpna
1924
v
Brně
v
rodině
novotomistického
filozofa
Josefa
Kratochvila.
Po
absolvování
gymnázia
poslední
válečný
rok
se
zapsal
na
Masarykovu
univerzitu
na
obory
čeština
a
dějepis.
Ze
studia
se
však
dlouho
netěšil,
protože
v
květnu
roku
1948
byl
bez
upozornění
vyloučen
tzv.
Akčním
výborem
ze
všech
československých
vysokých
škol,
pravděpodobně
za
své
studentské
a
publicistické
demokratické
aktivity.
Pro
nové
ideology
vysokého
učení
také
nebyla
zásadně
přijatelná
Kratochvilova
křesťanská
orientace.
Jediným
východiskem
byl
po
dvouletém
redaktorském
působení
v
Lidové
obrodě
exil.
Mnichov
se
stal
Kratochvilovi
-
a
nejen
jemu
-
novým
domovem
umožňujícím
pokračovat
ve
svém
duchovním
určení.
Existence
mimo
domov
snad
jenom
poněkud
změnila
obsah,
případně
žánry
jeho
budoucích
prací
-
všechno
obětoval
kontaktu
s
domácí
českou
kulturou;
působení
v
exilových
rozhlasových
stanicích
Svobodná
Evropa
a
Hlas
Ameriky
mu
tento
kontakt
umožňovalo
nejen
fakticky
předáváním
informací,
ale
i
emocionálně.
Celoživotní
zaměření
Antonína
Kratochvila
nebylo
a
nemohlo
tedy
být
jen
ryze
vědecké.
To
je
fakt,
který
nerespektují
někteří
recenzenti
jeho
knih,
vydávaných
u
nás
v
polistopadovém
období
(třídílný
soubor
dokumentů
o
stalinské
justici
Žaluji,
Dolmen,
1990;
Via
Dolorosa,
Brno
1990;
Rozhlasová
univerzita
Svobodné
Evropy,
I.
a
II.
díl,
Brno
1993
a
1994).
Je
jistě
nezbytné
upozorňovat
na
faktické
chyby,
ale
je
malodušné
ztrácet
za
drobnými
lapsy
kontury
velkého
člověka.
Předpojatost
(nebo
snad
obavy
ze
sebepoznání?)
starších
generací
snad
dnes
A.
Kratochvilovi
poněkud
zmírňuje
vřelý
zájem
mladých
bohemistů
navštěvujících
jeho
přednášky
na
plzeňské
a
brněnské
fakultě.
Trojjazyčný
sborník
k
70.
výročí
narození
Antonína
Kratochvila
Slovo
v
úzkosti
a
naději
obsahuje
kromě
odborných
příspěvků
řadu
vzpomínkových
črt
a
podrobný
životopisný
i
bibliografický
materiál;
hlavními
pořadateli
jsou
básník
Zdeněk
Rotrekl,
filozof
Karel
Mácha
a
redaktor
Jaromír
Kubíček.
Vydaly
jej
společně
Masarykova
univerzita
a
Moravská
zemská
knihovna.
***
Čas
mne
časuje,
jak
zamane
si,
na
ciferníku,
který
drží
přísný
anděl.
Z
básně
Ivana
Jelínka
věnované
Antonínu
Kratochvilovi