ln94207_84

ln94207_84

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-2
Genreother
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Růžová bublina

Vybrané kapitoly z dějin žvýkačky Daniel Kumermann Který čuně zase?! Řev rázu spíše symbolického: Ten, kdo křičí, se totiž neptá. Dobře , o koho jde. Stejně tak si je i adresát výtky podle ostrosti a výšky tónu okamžitě jist nejen tím, že jde o něj, ale i tím, co skandál vyvolalo. Jeho milovaný kousek žvýkací gumy, který si tak pečlivě odložil na spodek desky stolu, se stal kořistí nepřítele a asi jej čeká potupný konec v odpadním koši. Že by šel ještě vyndat? Ale ne, to není ono...

Scéna číslo dvě: Kráva patří do chlíva. Lidi nežvýkají, to jenom krávy. Tak si miláčku laskavě rozmysli, jestli chceš patřit do téhle třídy, nebo se radši postěhuješ do chlíva? Opravdu volba! Autorka nekompromisních slov se nad miláčkem obludně tyčí a on si může být zcela jist, že kdyby odpověděl po pravdě, skončil by s poznámkou v žákovské knížce. Nezbývá tedy než se opět pokořit a na dno duše ukrýt vzdor spolu s vírou, že pravda jednou zvítězit musí.

Již staří Řekové...

Ano, pravda. Pravda o tom, že žvýkání pro žvýkání bylo odjakživa činností veskrze lidskou - kam paměť lidského rodu sahá. Začněme co nejtradičněji: Již staří Řekové... Filozofovali, řešili geometrické úlohy, bojovali s bohy i mezi sebou navzájem. To vše a mnohé jiné nás škola s radostí naučí. Se stejnou radostí však zamlčí, že Řekové často a s oblibou žvýkali kousky ztuhlé mízy mastikového keře (pistacia lenticus), který se pěstuje především na ostrově Chios. Známý antický lékař a botanik Dioscorides psal v prvním století našeho letopočtu obsáhle o léčebném a hygienickém účinku žvýkání. Pro historii žvýkací gumy, jak ji známe dnes, se však musíme přenést na jiný kontinent. Keř, kterého si Kolumbus na ostrově Santo Domingo povšiml, je příbuzným řecké mastiky a jeho mízu místní Indiáni používali stejně jako Řekové. Zatímco karibští Indiáni strčili do úst kousek surové gumy v podobě, jak jej utrhli od kůry, Mayové na poloostrově Yucatán přivedli žvýkání na vyšší úroveň. Mízu stromu sapodilla (achras sapota) sklízeli a upravovali systémem, který se používá dodnes. Kůru stromu nařízli do tvaru písmene v a do špičky řezu umístili nádobu, do níž šťáva ukapávala. Získanou mléčnou gumovitou látku pak čistili, vařili. Teprve výsledný substrát byl hoden žvýkání.

Zrodila se žvýkačka Významnou roli v dějinách žvýkačky sehrál mexický diktátor Antonio Lopez de Santa Anna. Poté, co byl v roce 1845 jako prezident svržen a na deset let vypovězen na Kubu, vydal se do New Yorku s jedinou myšlenkou - získat zpět vládu nad Mexikem. K tomu jsou ovšem zapotřebí peníze, spousty peněz. Jednou z nejžádanějších komodit na světě byl v době kaučuk, kterého nebylo dost a dovážel se z daleka. Tak jako každý Mexičan, i Santa Anna znal a občas žvýkal mízu sapodilly zvanou chicle (prý z mayského slova tsictle), a tak se zrodil nápad pokusit se z chicle udělat náhražku kaučuku.

Právě v době přihrála náhoda Santa Annovi do cesty Thomase Adamse, fotografa a především vynálezce všeho druhu. Oba si okamžitě padli do oka a dohoda byla jistá: Santa Anna chicle (zanedlouho nechal do New Yorku přivézt celou tunu) a Adams technické schopnosti. Asi rok se Adams a jeho nejstarší syn snažili - chicle vařili, čistili, přidávali množství různých látek a míchali s pravým kaučukem. Vše s nulovým výsledkem.

Když asi po roce své úsilí vzdali, rozhodl se Adams, že vše, co mu z chicle ještě zbylo, hodí do řeky. Psal se rok 1869 a do hry vstoupila další náhoda: Thomas Adams vstoupil do drogistického obchodu na rohu Broadwaye a Chambersovy ulice a spolu s ním tam byla i malá holčička, která požádala o žvýkací gumu za jednu penci. V tom okamžiku se Adamsovi zúročily roky vynalézání. Vzpomněl si totiž, jak Santa Anna čas od času uloupl kus gumy, strčil do pusy a žvýkal. Vyptal se proto prodavače, co to vlastně děvče chtělo. Byl to parafin značky White Mountain, jehož žvýkaní prý žádné veliké potěšení nepůsobí. Tehdy se zrodila skutečná žvýkací guma.

Dvě stovky kuliček Adams se vrátil domů a ještě tentýž večer vyrobil se svými čtyřmi syny dvě stovky gumových kuliček bělošedavé barvy. Druhý den je vzal ke svému příteli drogistovi z Jersey City s tím, že by mu mohly vydržet na pár měsíců. Nevydržely, celá dávka se při ceně dvě kuličky za cent vyprodala během dopoledne. Adamsova rodina dala dohromady své veškeré jmění - podle některých zdrojů 35, podle jiných 55 dolarů - a zrodil se žvýkačkový průmysl.

Když o deset let později obrátil ke gumě pozornost louisvilleský lékárník John Colgan, existovala již řada žvýkačkových milionářů (mezi nimi Adams).

Přesto však byly dveře pro zlepšovatele otevřeny dokořán, většina gumy byla stále ještě jen povrchově oslazený či ochucený kousek chicle. Colgan použil aromatický balzám ze stromu tolu, který sloužil jako základ sirupů proti kašli, a smíchal jej z gumou. Výsledek, který dostal obchodní jméno Taffy Tolu se ujal okamžitě, Colgan zavřel lékárnu a během krátké doby se přidal k milionářskému klubu.

Vousáč místo vepříka Podobnou cestu nastoupil v roce 1881 jiný lékárník Edward E. Beeman z Clevelandu. Nejen to. Jako první pozdvihl dosud jen předmět zábavy na vyšší rovinu. Svou předchozí úspěšnou praxi postavil na pepsinovém prášku, který zlepšoval zažívání a který sám objevil. Ještě úspěšnější kariéru výrobce žvýkaček založil na přidávání pepsinového prášku do gumy. Jeho výrobek se však skutečně rozšířil v okamžiku, kdy nahradil obrázek vepříka na obalu vlastní důstojnou vousatou tváří. Díky tomu se stal jedním z nejznámějších lidí Ameriky.

Tehdy došlo ve stejném městě k podstatnému technickému průlomu: William J. White, obchodník s popcornem, vyřešil problém, jak do chicle dostat libovolnou příchuť a především jak ji v udržet. Zjistil, že se guma dobře váže s kukuřičným sirupem, který je schopen absorbovat prakticky jakoukoliv chuťovou esenci. První, kterou on sám přivedl na trh, byla peprmintová. V rámci reklamní kampaně předal osobně každému členu washingtonského Kongresu jednu krabici své gumy značky Yucatan. Tak se mu tam zalíbilo, že o něco později do Kongresu sám úspěšně kandidoval. Jeho postavení mu při pozdější návštěvě Velké Británie umožnilo audienci u krále Edwarda VII. I král dostal svou krabici gumy a nádavkem i doslova trhoveckou prezentaci. Samozřejmě, že novinové zprávy o králi s krabicí gumy byly reklamou k nezaplacení. I když konzervativní Anglie jeho čin odsoudila, guma se zde chytila a Británie se pro žvýkačku stala bránou do Evropy.

Pokusy a omyly Ještě jeden milník si zaslouží zmínku - zrod bublinové žvýkačky. Objevila se v roce 1906, kdy Frank Henry Fleer vyrobil první syntetickou gumovou bázi, která umožnila vyfouknout bublinu. Vyfouknout ano. Co však následovalo, bylo neštěstí. Bublina totiž snadno praskla a guma byla velice lepkavá - k dětskému obličeji lnula takřka dokonale. Trvalo to do roku 1928, než se tento problém podařilo překonat. Mladý účetní z Fleerovy firmy Walter Diemer, inspirován svým šéfem, míchal ve volném čase gumu s rozmanitými ingrediencemi metodou pokusu a omylu (jeho znalosti chemie byly nulové). Trvalo mu čtyři měsíce, než svůj objev dokázal stabilizovat tak, že byl průmyslově použitelný. V den, kdy svůj výrobek představil vedení podniku, měl k dispozici pouze růžovou potravinářskou barvu. Takže dnes nejcharakterističtější žvýkačková barva je ryzí náhodou.

Kráva nebo drak?

Koncem roku 1928 byly tedy položeny všechny základy současné světové žvýkačkové produkce - vlastní gumu dnes nevyrábějí jen některé z nejmenších státečků světa; případně ty, v nichž je žvýkačka chápána jako ideologická diverze. Všechny technologické změny od doby jsou již jen menší úpravy. Nutno zdůraznit slovo technologické. Změny struktury trhu, které přicházejí jako odpověď na konkrétní společenskou objednávku, bývají totiž často významné. Jde především o zdravotní (či pseudozdravotní) námitky proti žvýkání.

Tento boj začal již počátkem století značkou Dentyne. Tehdy ještě obsahovala malé množství cukru, v současnosti tatáž guma nemá cukr žádný. Mnohé dnešní žvýkačky obsahující cukr mívají i přídavek uhličitanu vápenatého, který neutralizuje ústní kyseliny. Máte problémy s plombami, žádný problém, řada firem již vyrábí nepřilnavou gumu.

O kladném vlivu žvýkaček na psychiku dnes již lékaři vesměs nepochybují. Podle průzkumů uskutečněných v řadě zemí se většina dentistů domnívá, že při vhodné volbě zaručují žvýkačky ústní hygienu, a proto je jejich vliv spíše pozitivní. Nemluvě o tom, kdy přímo slouží k rovnoměrnému vstřebávání léku, či dokonce k odnaučování kouření.

A tu se dostáváme zpět k počátku tohoto textu. Všimli jste si někdy, že velká většina skvělých učitelů, kteří ve spojení se žvýkačkou tak rádi mluví o dobytku, vyznává estetiku kouře vycházejícího z úst? Krávou tedy člověk být nesmí, drakem však ano...

Foto archív


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View