Vize
a
tlama
tisku
Karel
Steigerwald,
Publicista
I
lehkomyslný
novinář
to
má
těžké:
každý
den
se
na
něj
hrnou
nová
témata,
v
nichž
se
musí
nějak
vyznat,
aniž
by
se
kdo
ptal,
zda
má
na
seznámení
čas
a
sílu.
Tato
situace
často
vede
k
povrchnosti
a
radikálním
zkratům,
které
možná
pobaví
čtenáře,
ale
především
vytváří
mlžný
oblak
radikálních
přibližností,
rozpitých
polotónů
a
sporných
pravd.
Zdá
se,
že
čtenář
se
musí
naučit
s
plytkostí
tohoto
šerosvěta
počítat
a
brát
noviny
i
jejich
relativizující
slabosti
jako
to,
co
skutečně
jsou:
pouhý
potisknutý
papír,
na
němž
se
projevují
jen
některé
stránky
života.
Předseda
nejsilnější
strany
koalice
přišel
s
neobvyklou
myšlenkou.
Chtěl
by
prosadit
takovou
politickou
shodu,
která
by
ze
zásady
vždy
vyrovnaného
rozpočtu
učinila
ústavní
zákon.
Kdo
si
prolistuje
noviny
v
posledních
dnech,
zjistí,
že
Klausův
návrh
má
tyto
dimenze:
populistický
trik
před
obecními
volbami,
snaha
odlákat
pozornost
od
nynějšího
státního
rozpočtu,
naivní
neprosaditelný
návrh,
ekonomická
trivialita,
právní
chyba,
která
zaručí
pouze
plynulý
vzestup
rozpočtu.
Celkový
dojem:
jakási
mazanost
politika,
kterou
novináři
prokoukli.
Zvídavější
laik,
který
se
samostatně
pídí
po
odborné
informaci,
velice
brzy
narazí
na
další
dimenze:
od
dob,
kdy
se
přestalo
věřit,
že
schodkový
rozpočet
prospívá
hospodářství,
vedou
se
ve
světě
o
tomto
tématu
rozsáhlé
debaty
a
publikují
pozoruhodné
práce.
Laikovi
se
brzy
zdá,
že
nejde
o
pouhý
laciný
švindl,
který
je
možno
prudkou
smečí
novináře
srazit
se
stolu,
nýbrž
o
naprosto
legitimní
problém,
o
jehož
ošetření
usiluje
nejen
ekonomická
věda,
ale
i
politická
praxe
zdaleka
nikoli
jen
premiéra
Klause.
O
problém,
jehož
složitou
lákavost
nevysvětlí
nikdo
v
jednom
článku.
Politik,
kterého
novináři
rádi
obviňují
z
pragmatismu,
aniž
by
bedlivěji
vážili
hodnotu
tohoto
obvinění,
předstoupil
před
veřejnost
s
vizí
budoucnosti.
Novináři,
ve
svém
prudkém
chvatu,
aniž
by
si
všimli,
že
předseda
vlády
navrhuje
uložit
vládě
významné
ústavní
sebeomezení,
zastřeli
ten
návrh
obvyklými
námitkami:
populistický
trik.
Laik
přemýšlí.
Schodkový
rozpočet
zakryje
voličům,
kdo
je
věřitel,
kdo
dlužník.
Schodkový
rozpočet
bude
mít
volič
rád.
Přináší
blaho
hned,
hoře
z
něj
později.
Když
ústava
takový
rozpočet
vládě
zakáže,
může
si
vláda
vypůjčit
jediným
způsobem:
zvýšením
daní.
Půjčka
se
platí
hned
a
je
zřetelné,
kým.
Kdo
dluh
splácí,
zvažuje
z
vlastního
zájmu,
chce-li
jej
učinit.
Kdo
si
dnes
vydluží
schodkem
v
rozpočtu,
aby
později
zaplatil
ten,
koho
se
dnes
nikdo
neptá,
půjčí
si
snadněji
a
utrácet
bude
rád.
Zejména
vláda
v
tísni
ochotně
zasype
voliče
vypůjčenými
penězy,
aby
si
je
alespoň
dočasně
naklonila.
A
tak
by
mohl
zvídavý
laik
pokračovat
ve
svých
neodborných
úvahách.
Snadné
odpovědi,
které
na
něj
hrnou
deníky,
mu
nestačí.
Dobré
námitky
proti
nim
si
umí
postavit
sám.
Nepočítá
už
s
tím,
že
clonou
novinářských
mlh
prorazí
za
pár
dní
o
věci
lepší
debata.
Za
pár
dní
požene
se
žurnalistický
svět
za
jiným
tématem.
Popadne
jej
do
stejně
rychlé
tlamy.
Nedávno
prý
odpověděl
premier
na
otázku
novináře,
nejprve
číst
učebnice,
pane
kolego,
pak
se
ptát.
Odpověď
arogantní,
odpověď
ovšem
věcná.
V
polosvětě
mlh
vzbudila
pobouření.
Ale
jen
krátce,
nový
den
přihnal
zas
nový
děj.
Myslím,
že
ke
Klausově
vizi
se
budeme
vracet.
Jako
ke
každé
vizi.
Čas
ji
vyvrátí,
nebo
jí
naopak
přiřkne
lepší
dimenze,
než
deníky
tento
týden.
Jednou
si
všimneme
i
její
dimenze
nepopulistické.
Premiér
navrhuje
krok,
který
znesnadňuje
i
jemu
vládnutí.
Vyrovnaný
rozpočet
může
přestat
být
předmětem
politického
dohadování
a
stát
se
stejným
ústavním
pilířem
a
stabilní
součástí
našeho
úhrnného
náhledu
na
život,
jako
je
všeobecné
a
rovné
hlasovací
právo,
které
v
dobách,
kdy
hlas
byl
spojen
s
výší
daně,
také
připadalo
mnohým
jako
podivná
vize.