Ztráta
historické
paměti
je
rizikem
Ivan
Pilip,
předseda
KDS
a
ministr
školství
Pro
dlouhodobou,
historickou
existenci
národní
společnosti
je
vskutku
klíčový
obecný
smysl
pro
spravedlnost
a
pevný
řád.
Společnost
by
neměla
postrádat
historickou
paměť,
jejíž
součástí
je
vědomí,
že
nejenže
dobro
vítězí,
ale
také
zlo
je
trestáno.
Hlavní
teze
současné
transformace
v
zemi
vycházejí
především
z
nutnosti
obnovit
struktury
trhu
a
ekonomickou
výkonnost.
Jde
o
nevyhnutelnou
nutnost,
bez
níž
by
nebylo
možné
jít
dále,
ale
pro
tvorbu
vize
vývoje
země
věc
nepostačující.
Nacházím
zde
jistou
podobnost
se
stavbou
domu
po
živelné
katastrofě:
to,
co
člověk
potřebuje
obnovit
nejdříve,
je
střecha.
Přístřeší
ovšem
ještě
není
dům.
Dům
potřebuje
opět
pevné
základy
i
pevné
zdi,
které
dokáží
tuto
střechu
nést
další
desetiletí
a
staletí.
Podobně
i
společnost
má
být
pevnou
stavbou,
chráněnou
ze
všech
stran
a
schopnou
obstát
i
v
životě
příštích
generací,
za
podmínek
méně
příznivých.
A
právě
vybudování
nových
a
pevných
základů
našeho
státu
-
to
je
nejnaléhavější
výzva
současnosti
a
historická
odpovědnost
před
dějinami.
Zásadní,
i
když
nikoliv
jediný
aspekt
společenského
smyslu
pro
spravedlnost
se
vztahuje
právě
k
palčivému
problému,
značně
široce
nazývanému
vyrovnáním
se
s
minulostí.
Úkol
vyrovnat
se
vnitřně
s
minulostí
komunistického
režimu,
uchopit
celou
tu
obrovsky
složitou
situaci,
dobu
vymklou
z
kloubů,
dobu,
kdy
bezpráví
bylo
učiněno
právem,
je
nesmírně
obtížný
a
vyžaduje
velké
mravní
i
politické
úsilí.
Pro
budování
nových
základů
českého
státu,
takových,
které
budou
nosné
i
v
případě
možná
někdy
i
nelehkých
dob
budoucích,
je
ovšem
neopominutelný.
Důsledkem
neuspokojivě
řešené
dnešní
situace
ve
vztahu
k
minulosti
je
také
fakt,
že
se
vytvořily
dvě
výrazně
oddělené
názorové
skupiny,
jejichž
postoje
představují
z
hlediska
ideového
nebezpečnou
past.
První
z
nich
hovoří
o
takzvané
tlusté
čáře
za
minulostí.
Pokojný
společenský
převrat
v
listopadu
1989
nepostavil
větší
část
národa
před
zásadní
a
osobní
volbu,
spojenou
s
plnou
osobní
odpovědností
i
osobním
rizikem,
na
kterou
stranu
se
postavit.
Navíc
v
několika
složitějších
případech
známých
lidí
bylo
nelehké
vynést
jednoznačný
morální
soud
nad
jejich
postoji
a
činy.
Za
těchto
okolností
vznikl
a
šířil
se
názor,
že
za
komplikovanou
minulostí
je
třeba
udělat
tlustou
čáru
odpuštění
a
zapomnění,
a
začít
znova,
od
roku
nula.
Tento
postoj
má
více
tváří.
Podání
intelektuálské
pochází
z
pochybování
o
veškeré
realitě
včetně
sebe
samého
a
ústí
v
postmodernistický
relativismus
a
neschopnost
zaujmout
pevný
jednoznačný
postoj.
Podání
pragmaticky
obchodní
a
ekonomické
jednostranně
preferuje
krátkodobé,
praktické
potřeby,
tedy
potřeby,
zaměřené
na
současnost
a
bezprostřední
budoucnost.
Teze
o
tom,
že
svoboda
sama
o
sobě
vše
napraví,
je
ve
skutečnosti
alibismem,
jehož
důsledkem
jsou
potom
například
podnikatelské
činnosti,
prováděné
ve
spojení
s
lidmi,
kompromitovanými
minulým
režimem.
Pro
takové
lidi
jsou
stárnoucí
oběti
komunistického
útlaku,
požadující
jakoukoli
satisfakci
za
zmarněné
životy
své
a
svých
mrtvých
současníků,
jen
nepříjemnými
umíněnými
starci,
kteří
se
se
svými
vrtochy
do
doby
bezbřehé
tolerance
a
velkého
byznysu
zřetelně
nehodí.
Majetkové
restituce
jsou
podle
těchto
názorů
neefektivní
zbytečností,
která
jen
zdržuje
rychlejší
metody
privatizace.
S
tezemi
však
nelze
souhlasit.
V
reakci
na
výše
popsaný
stav
a
první
postoj
vznikl
druhý
sporný
přístup.
Zklamání
a
rozhořčení
nad
přetrváváním
mnohdy
absurdního
stavu,
kdy
někdejší
mučitelé
a
utlačovatelé
žijí
nepotrestáni
a
dobře
zajištěni
vedle
svých
někdejších
obětí,
jejichž
materiální
postavení
se
mnohdy
nezměnilo,
vedlo
ke
vzniku
ostře
antikomunisticky
vyhraněných
politických
proudů,
které
v
některých
případech
hraničí
až
s
antidemokratickým
a
nekonstruktivním
fundamentalismem.
Při
nedostatku
ochoty
rozlišovat,
zato
s
ochotou
přijímat
jednoduchá
řešení,
popřávají
někteří
lidé
sluchu
paušalizující
představě,
že
celá
společnost
je
stále
plná
komunistických
agentů,
že
veškeré
problémy,
na
něž
při
budování
demokratického
státu
narážíme,
jsou
způsobeny
záškodnickým
nepřítelem
-
starými
strukturami.
Tato
podoba
politického
programu
nabízí
ovšem
příliš
jednoduché
a
univerzální
vysvětlení
problémů,
a
tedy
i
jednoduchý
a
univerzální
recept
k
jejich
řešení.
Lákavý
je
fakt,
že
se
takto
lze
snadno
stát
politickým
odborníkem
na
zdravotnictví,
bezpečnost,
diplomacii
i
školství,
bez
nutnosti
náročného
studia
dané
problematiky.
Zarážející
je
skutečnost,
že
se
hlasatelům
těchto
názorů
podařilo
vnutit
určité
části
veřejnosti
představu,
že
jedině
hlasitým
debolševizačním
vystupováním
se
rozumí
v
českých
zemích
autentická
pravicovost.
Pro
prolomení
patové
situace,
která
se
spíše
vyostřuje
popsanou
názorovou
polarizací,
může
mít
velký
význam
náhlá
a
pro
mnohé
v
této
době
již
možná
nečekaná
série
několika
žalob
na
bývalé
exponenty
komunistické
policie
z
50.
let.
Jsem
si
jist,
že
ne
hony
na
čarodějnice,
ale
právě
poukázání
a
následné
právní
kroky,
učiněné
vůči
opravdovým
pachatelům
násilí
a
komunistické
svévole,
je
povzbudivým
signálem
toho,
že
naše
společnost
sice
pozdě,
ale
přece
jen
vyvodila
praktický
a
konkrétní
krok,
potvrzující
přesvědčení,
že
historii
tvoří
konkrétní
lidé,
kteří
ve
svých
činech
projevují
svou
svobodnou
vůli
a
nesou
tedy
za
ně
i
svou
osobní
odpovědnost.
Ukazuje
se
tak,
že
pokud
společnost
chce,
může
najít
onu
pomyslnou
dělicí
čáru.
V
tomto
případě
mezi
těmi,
kteří
s
komunistickým
režimem
pouze
vycházeli
v
zájmu
přežití,
pomáhali
ho
sice
držet
při
životě,
ale
aspoň
neškodili
konkrétním
lidem,
a
těmi,
kteří
vědomě
a
chtěně
udávali
a
ničili
životy
jiných.
Jsem
přesvědčen,
že
právní
postih
osob
zahrnutých
do
druhé
skupiny
je
minimálním
požadavkem
pro
obnovení
smyslu
pro
spravedlnost
a
přirozený
řád
v
naší
společnosti.
Neméně
důležitým
se
mi
jeví
i
určitá
spontánní
symbolická
gesta
a
události,
které
vyjadřují
úctu
k
lidem,
již
měli
odvahu
postavit
se
komunistickému
příkoří
a
dokonce
za
obhajobu
pravdy
položit
i
svůj
život.