Hledá
se:
ředitel
Národní
galerie
Alexandra
Brabcová,
Informatička,
pracuje
jako
vedoucí
zahraničního
oddělení
HMP
Článek
v
New
York
Times
z
26.
června
letošního
roku
s
názvem
Chce
někdo
toto
zaměstnání
začíná
pomyslným
inzerátem:
Hledá
se:
šaramantní,
erudovaný,
výkonný
pracovník
s
politickými
dovednostmi
diplomata,
finančními
schopnostmi
investičního
bankéře
a
společenskými
obratnostmi
manželky.
Dále
se
žádá
akademické
zázemí
seriózního
vědce
a
ochota
obětovat
své
znalosti
ve
prospěch
úporného
uvažování
nad
rozpočtem
a
problémy
s
personálem.
Hodiny
přes
čas,
nízká
mzda
a
šance
vidět
své
jméno
vytištěné
v
novinách
pokaždé
při
sebenepatrnějším
chybném
kroku.
Tato
práce
je,
samozřejmě,
vést
muzeum
umění.
Podobnost
tohoto
inzerátu
s
portrétem
budoucího
ředitele
Národní
galerie,
který
ve
svém
článku
Ředitelé
mezi
obrazy
a
lidmi
načrtl
Jiří
Machalický
(LN,
23.
8.
94)
zjevně
není
náhodná.
Právě
proto
stojí
za
pokus
zamyslet
se
nad
tím,
proč
velká
muzea
umění
na
sklonku
20.
století
vypisují
konkurz
na
Pánaboha
na
ředitelský
stolec
a
v
čem
jsou
jiné
souřadnice
Národní
galerie
a
jejích
bytnějších
příbuzných
za
oceánem.
Jak
se
dále
dočítáme
ve
zmíněném
článku
v
New
York
Times,
právě
nyní
se
hledají
ředitelé
pro
13
muzejí
v
USA,
včetně
tří
z
nejvýznamnějších
-
Muzea
moderního
umění
v
New
Yorku,
Los
Angeles
County
Museum
of
Art
a
Museum
of
Fine
Arts
v
Bostonu.
Co
je
tedy
důvodem
pro
to,
aby
se
hledání
aristokratického
gentlemana
do
čela
společensky
vrcholně
prestižní
instituce
změnilo
v
honbu
na
kandidáta,
který
by
měl
vyhovět
mnohastranným
a
často
protikladným
požadavkům?
Spolu
s
masivním
rozmachem
turistického
ruchu
vzrůstá
exponenciálně
nejenom
návštěvnost,
ale
i
společenské
očekávání,
jimž
však
neodpovídají
finanční
prostředky,
jimiž
muzea
disponují.
Situaci
vystihuje
povzdech
Roberta
Bucka,
ředitele
Brooklyn
Museum
v
New
Yorku,
který
říká,
že
150
procent
času
stráví
získáváním
peněz.
Také
Národní
galerie
v
Praze
hledá
svého
ředitele
A
to,
jak
vysvítá
z
článku
Jiřího
Machalického,
doslova
a
do
písmene.
Na
rozdíl
od
USA,
kde
se
tato
iniciativa
přenechává
správní
radě,
která
za
své
rozhodnutí
nese
plnou
odpovědnost,
ale
zároveň
poskytuje
řediteli
i
potřebnou
oporu
při
jeho
rozhodování.
Úkol,
který
budoucího
vytouženého
i
ostře
sledovaného
ředitele
Národní
galerie
očekává,
je
o
to
těžší,
že
se
bude
pohybovat
v
prostředí
nepoměrně
méně
právně
definovaném
a
ekonomicky
stabilizovaném
než
jeho
američtí
kolegové.
Tady
podobnost
hledání
ideálního
ředitele
pro
velkou
muzejní
instituci,
schopného
lodivoda,
který
ji
provede
turbulujícími
časy,
končí.
Spíše
než
vědomí
jasné
linie
je
totiž
zárukou
možného
úspěchu
schopnost
iniciovat
v
podmínkách
galerie
zpracování
koncepce
instituce
na
úrovni
všech,
kterým
byla
za
ni
svěřena
jistá
zodpovědnost
a
dosáhnout
její
postupné
realizace.
Co
se
týče
odhadu
budoucího
vývoje,
ten
je
již
nějakou
dobu
poměrně
přesně
usměrněn
ekonomickými
faktory,
nikoli
filozofickými
náhledy
a
skrývá
se
za
ním
právě
ona
prozaická
schopnost
získávání
finančních
prostředků.
J.
Machalický
však
ve
svém
konkurzu
na
ředitele
Národní
galerie
jde
ještě
dál,
když
žádá,
aby
vytvořil
podmínky
pro
práci
podřízených,
zjednodušil
systém
a
vytvořil
moderní
dynamickou
instituci
na
správných
místech
proporcionálně
rozšiřovanou
a
redukovanou.
Otázka,
kterou
se
prozíravě
nezabývá,
zní
-
jak
tato
bájná
bytost
dosáhne
zjednodušení
systému
a
proporcionálních
úprav,
se
kterými
budou
souhlasit
zejména
ti,
jichž
se
negativně
týkají?
Odpovědí
nikoli
potěšitelnou
je
právě
stav,
v
němž
se
Národní
galerie
nachází
poté,
co
jejích
několik
set
zaměstnanců
zároveň
a
každý
na
svou
pěst
hledá
svého
ředitele.
Kdo
obstojí
jako
budoucí
ředitel
Národní
galerie,
je
otazníkem,
který
se
vznáší
nad
hlavou
nejenom
Jiřího
Machalického.
Ať
už
se
jím
stane
kdokoli,
je
třeba
dokreslit
jeho
portrét
ještě
o
několik
tahů.
Zcela
nesporně
musí
disponovat
autoritou,
a
to
nikoli
pouze
přirozenou,
ale
autoritou
delegovanou,
a
to
v
rámci
týmového
vedení
instituce,
v
němž
každý
z
jeho
členů
zastává
poměrně
jasně
definovanou
roli.
Předpokladem
pro
výkon
jeho
funkce
zůstává
nutnost,
aby
mohl
zaujmout
své
místo
v
rámci
systému
odpovědností,
tj.
správní
rady
odpovědné
ministerstvu,
vedení
instituce
odpovědného
správní
radě,
zaměstnanců
odpovědných
vedení
a
ministerstva
odpovědného
vládě
i
veřejnosti.
Jinak
nezbývá
než
doufat,
že
ze
všech
atraktivních
nabídek,
které
jsou
momentálně
k
mání,
Pámbu
vezme
tu
Národní
galerii.