Ještě
k
pravidlům
pravopisu
Vzrušené
debaty
kolem
nových
pravidel
českého
pravopisu
už
utichly
a
obě
hlavní
rozhodující
instituce
-
Ústav
pro
jazyk
český
a
ministerstvo
školství,
mládeže
a
tělovýchovy,
zdá
se,
dospěly
ke
konsenzu
či
konsensu
anebo
možná
i
konzenzu.
Jak
jsem
si
přečetl,
změny
v
pravidlech
se
snaží
respektovat
a
reflektovat
vývoj
jazyka.
Ale
to
přece
vůbec
není
pravda.
Spíše
reflektují
vývoj
výslovnosti,
a
to
výslovnosti
povětšině
špatné.
Písmeno
g
je
v
českém
pravopise
velmi
vzácné,
ale
hláska
g
naopak
velmi
častá.
Každý
říká
gde,
gdo,
gdyž.
Proč
k
tomu
autoři
pravidel
nepřihlédli?
V
hovorové
řeči
se
naprosto
běžně
tvrdé
ý
zaměňuje
s
ej
-
malej,
vejmysl,
mejdlo,
brejle
apod.
Toto
ej
není
novinkou,
nacházíme
je
v
psaných
textech
nejméně
od
konce
středověku.
K
důslednému
zavedení
ý
došlo
až
pod
diktátem
pravopisných
pravidel
v
19.
století.
Proč
toto
nyní
neuvolnit,
když
správná
výslovnost
ý
na
konci
adjektiv
mužského
rodu
je
tak
nezvyklá,
že
se
jí
bojíme,
abychom
nevypadali
příliš
akademicky?
Totéž
se
ovšem
týká
také
é
v
jednotném
čísle
středního
rodu.
Kdo
by
si
objednal
malé
pivo?
V
poslední
době
se
velmi
množí
bysem
místo
bych,
bysme
místo
bychom.
Neměli
bychom
to
také
uzákonit,
když
už
můžeme
psát
ve
2.
pádě
třech
a
čtyřech
vedle
správného
tří
a
čtyř
a
v
televizi
slyšíme
denně
v
pracech
místo
pracích?
Ale
právě
proti
tomu
by
měli
pracovníci
Ústavu
pro
jazyk
český
bojovat.
Měli
by
poučovat
o
správném
pravopisu
a
správné
výslovnosti
televizní
a
rozhlasové
hlasatele
i
redaktory
denního
tisku,
protože
jejich
špatný
příklad
velice
táhne.
Ale
to
je
dost
namávahá
práce,
jednodušší
je
ustoupit
vulgarismům.
Je
však
vůbec
možné,
aby
někdo,
kdo
má
alespoň
základní
znalosti
latiny,
svolil
k
pravopisu
diskuze,
když
to
přímo
tahá
za
uši?
Anebo
že
by
vědečtí
pracovníci
tohoto
ústavu
latinu
neznali?
Z
dopisu
Milana
Stloukala,
Praha