Za
opožděné
placení
závazků
přichází
trest
Byznys
pro
kyždého
Jaromír
Richter
Každému
z
nás
se
může
stát,
že
z
nějakých
osobních,
podnikových
či
zcela
objektivních
důvodů
něco
nezaplatíme
včas.
Pro
takový
případ
je
dobré
vědět,
jaké
sankce
nás
mohou
potkat.
K
nejčastějším
zajišťovacím
prostředkům
pro
případ
neplnění
peněžitých
závazků
podnikatelů
patří
úrok
z
prodlení.
Na
rozdíl
od
smluvní
pokuty
zákon
výslovně
nepodmiňuje
jeho
uplatnění
příslušným
ustanovením
ve
smlouvě.
Ponechává
na
vůli
smluvních
stran,
zda
ujednání
o
úroku
z
prodlení
a
jeho
výši
zahrnou
do
smlouvy.
To
znamená,
že
pokud
ustanovení
o
výši
úroku
smlouva
postrádá,
nezaniká
nárok
věřitele
(prodávajícího,
zhotovitele,
dodavatele
apod.)
na
jeho
vymáhání,
pokud
jej
hodlá
uplatnit,
ani
povinnost
dlužníka
(kupujícího,
objednatele,
odběratele
apod.)
úrok
zaplatit.
Tím
vyvracíme
obavy
věřitelů
dotazujících
se
často
na
následky
opomenutí
ustanovení
o
úrocích
ve
smlouvách.
Povinnost
dlužníka
nastává
ode
dne,
kdy
porušil
svůj
závazek
k
peněžitému
plnění,
tj.
ode
dne,
kdy
nezaplatil
dohodnutou
finanční
částku,
ač
se
k
tomu
zavázal,
a
trvá
do
dne
skutečného
splnění.
Zdůvodňování
příčin
neplnění
dlužníkem
je
bezvýznamné.
Povinnost
k
úhradě
úroku
se
totiž
vztahuje
i
na
případy
jinak
vylučující
odpovědnost.
Patří
sem
i
případy
tzv.
vyšší
moci.
Nárok
věřitele
na
úrok
z
prodlení
nelze
proto
nijak
zpochybňovat.
Diskutovat
je
však
možno
o
výši
úroku.
Z
předchozího
vyplývá,
že
mohou
nastat
dva
případy.
V
prvním
vycházíme
ze
skutečnosti,
že
výše
úroku
z
prodlení
byla
stanovena
smlouvou.
Je
proto
třeba
plnit
v
takové
výši,
jak
to
smlouva
ukládá.
Nejde
ovšem
o
plnění
neomezené.
Co
se
týče
horní
hranice
úroku,
nelze
překročit
zásady
poctivého
obchodního
styku
(§
265
Obchodního
zákoníku).
Úroky
přesahující
přiměřenou
míru
jsou
zpravidla
soudně
nevymožitelné.
Při
rozhodování
o
přiměřenosti
vychází
soud
zpravidla
z
§
369
odst.
1,
o
kterém
píšeme
dále.
Ve
druhém
případě
se
jedná
o
stav,
kdy
smlouva
postrádá
ustanovení
o
výši
úroku
z
prodlení.
Na
tento
případ
se
vztahuje
podpůrné
ustanovení
§
369
odst.
1
Obchodního
zákoníku.
Podle
něj
je
dlužník
povinen
zaplatit
věřiteli
úrok
z
prodlení
ve
výši
o
jedno
procento
vyšší,
než
činí
obvyklá
sazba
úroků
z
úvěrů
poskytovaných
bankami.
Vzhledem
k
nestejným
úrokovým
sazbám
peněžních
ústavů
v
jednotlivých
místech
se
při
uplatnění
tohoto
postupu
řídí
výpočet
sazbami
v
místě
sídla
dlužníka.
Doba
rozhodná
pro
výpočet
je
doba
uzavření
smlouvy,
v
jejímž
důsledku
vznikl
peněžitý
závazek
dlužníka.
Pokud
by
obvyklé
úrokové
sazby
bank
v
místě
sídla
věřitele
umožňovaly
vyšší
úrok
z
prodlení,
čímž
by
docházelo
k
jeho
poškození,
připadá
v
úvahu
vymáhat
rozdíl
ve
formě
náhrady
škody.
Takový
postup
umožňuje
ustanovení
§
369
odst.
2.