Privatizace
státních
statků:
ráj
úředního
šimla
Jiří
Pšenička
Není
asi
jiného
sektoru,
kde
by
privatizace
státního
majetku
probíhala
tak
složitě
jako
v
zemědělství,
respektive
na
státních
statcích.
Prakticky
všechny
státní
zemědělské
podniky
hospodařící
na
půdě
mají
již
své
nájemce,
ale
vlastnická
práva
byla
převedena
na
soukromé
osoby
pouze
asi
u
desetiny
z
nich.
Je
nepravděpodobné,
že
by
se
tento
zdlouhavý
proces
v
nejbližší
době
nějak
výrazně
urychlil.
Důvodů
je
několik,
některé
pochopitelné.
Na
prvním
místě
je
třeba
jmenovat
restituce.
Ty
se
sice
všeobecně
pokládají
za
nejjednodušší
formu
odstátnění,
ovšem
platí
to
pouze
tam,
kde
je
znám
vlastník.
Identifikace
zemědělského
majetku,
kterou
provádějí
katastrální
úřady
se
povleče
ještě
celá
léta.
Jestliže
není
znám
majitel,
nemohou
ani
pozemkové
úřady
rozhodovat
o
oprávněnosti
či
neoprávněnosti
restitučních
žádostí
občanů.
Navíc,
valná
většina
žadatelů,
kterým
pozemkový
úřad
jimi
uplatněný
nárok
zamítne,
se
dále
obrací
na
soud.
Jak
rychle
dnes
soudy
pracují,
netřeba
připomínat.
A
v
tomto
vlastnickoprávním
chaosu
by
měla
probíhat
privatizace.
Bylo
by
tedy
možné
konstatovat
-
a
mnozí
již
tak
učinili
-,
že
restituce
jsou
brzdou
privatizace.
Avšak
jestliže
navracení
majetku
původním
vlastníkům
bylo
uznáno
za
jeden
ze
základních
(morálních)
principů
transformace,
nelze
dnes
z
hlediska
úzkých
ekonomických
zájmů
kritéria
zpochybňovat,
měnit
či
upravovat.
Je-li
zde
možné
něčím
pomoci,tak
asi
posílením
jmenovaných
restitučních
institucí
novými
pracovníky.
O
práci
budou
mít
postaráno
na
deset
let.
Naopak
se
zdá,
že
pracovními
silami
se
zbytečně
plýtvá
ve
vlastním
procesu
schvalování
privatizačních
projektů.
Systém
se
postupem
času
stal
přímo
vzorovou
ukázkou
fungování
zákonů
profesora
Parkinsona.
Posuďte
sami,
jakou
strastiplnou
cestu
musel
každý
privatizační
projekt
absolvovat,
než
se
dočkal
realizace:
ministerstvo
zemědělství
vypracovalo
zakladatelské
projekty
na
279
ze
316
státních
statků
(rozdíl
obou
čísel
vyjadřuje
počet
podniků
privatizovaných
kuponově)
a
předalo
je
ministerstvu
privatizace.
Zatím
224
projektů
privatizační
úřad
prodiskutoval
a
odsouhlasil
v
tzv.
dohadovacím
řízení.
Vláda
projednala
a
schválila
167
projektů.
Ty
vrátila
na
Skalického
ministerstvo
privatizace.
Jeho
úřad
116
projektů
předal
opět
Luxovu
ministerstvu
zemědělství
k
aktualizaci
(provedení
auditu
účetní
uzávěrky,
rozdělení
aktiv
a
pasiv
na
jednotlivé
nabyvatele,
připojení
dokladů
o
identifikaci
majetku
atd.).
Celý
proces
přehazování
fasciklů
z
kanceláře
do
kanceláře
však
samozřejmě
nekončí.
Ministerstvo
zemědělství
stačilo
zaktualizovat
84
projektů,
které
pak
znovu
převzali
lidé
ministra
Skalického.
Upravené
projekty
ještě
jednou
zkontrolovali,
připojili
k
nim
zapečetěné
stanovisko
vlády
a
55
projektů
odeslali
Pozemkovému
fondu.
Ten
zatím
stihl
38
projektů
předat
svým
jednotlivým
územním
pracovištím.
Jak
nám
sdělili
na
ministerstvu
zemědělství,
asi
20
až
25
projektů
bylo
již
realizováno,
tj.
majetek
předán
úplně
nebo
zčásti
novým
vlastníkům.
Je
to
málo.
Koho
je
možné
vinit?
Především
celý
systém.
Je
těžké
si
představit,
že
by
někdo
dokázal
vymyslet
ještě
složitější,
nákladnější
a
pracnější.
Úřední
šiml
se
dosyta
nažral
a
dlouhé
roky
se
bude
moci
tvářit,
jak
usilovně
pracuje.
Téměř
želví
tempo
privatizace
státních
statků
má
ekonomické
a
(jak
potvrdil
Nejvyšší
kontrolní
úřad)
někdy
i
kriminální
důsledky.
Zbytkové
státní
statky
byly
postupně
zatíženy
vysokými
závazky,
zejména
vůči
bankovnímu
sektoru
a
restituentům.
Jejich
hospodářský
výsledek
v
loňském
roce
hovoří
za
vše:
ztráta
5
miliard
korun
(více
jak
polovina
z
celkové
ztráty
v
zemědělství).
Dluhy,
kterými
je
zatížena
část
majetku
statků
určeného
pro
restituce,
zaplatí
rozhodnutím
vlády
stát.
Přijde
ho
to
na
sedm
miliard
korun.
Závazky
visící
na
majetku
privatizovatelném
převezmou
noví
vlastníci.
Je
pravděpodobné,
že
mnozí
z
nich
od
kupních
smluv
pod
ekonomickým
tlakem
nakonec
budou
muset
ustoupit
i
přesto,
že
jejich
splátkový
kalendář
je
rozložen
do
rozumných
dvaceti
let.
Majetek
pak
opět
spadne
do
klína
státu
(Pozemkovému
fondu),
a
jak
bylo
v
minulém
týdnu
rozhodnuto,
potom
se
začne
nanovo
-
veřejné
soutěže,
dražby
...
Po
bitvě
je
každý
generál.
Kdybychom
však
hned
od
začátku
přistoupili
na
osvědčený
systém
dražeb,
mohli
jsme
si
pár
set
milionů
korun
ve
státní
kase
ušetřit.
Do
celého
procesu
by
bylo
daleko
více
vidět
a
nemuselo
by
se
vynakládat
tolik
úsilí
na
zjišťování
aktuální
tržní
ceny
strojů,
zvířat
či
stájí.