Konec
českých
vydavatelů
v
Čechách
Poslední
slovo
Martin
Daneš
Žili
byli
v
zemi
české
dva
čeští
vydavatelé,
Kudlín
a
Schlín.
Kolem
nich
se
již
dávno
roztáhly
pařáty
zahraničního
kapitálu,
aby
ve
své
nenasytné
žravosti
sluply
všechny
původně
ryze
české
tituly
a
udělaly
z
nich
hlásné
trouby
imperiálních
choutek
nejmenovaných
mocností.
V
nastavší
džungli
ovládané
dravci
s
cizáckými
a
špatně
vyslovitelnými
jmény
se
Kudlín
a
Schlín,
poslední
hlasatelé
národní
svébytnosti,
udrželi
jakoby
zázrakem.
Jistě
nad
nimi
bděla
hvězda
v
nebi
dlících
českých
národních
vůdců
Palackého,
Sabiny
i
Fridricha
Falckého.
Výjimečnost
jejich
postavení
dovedla
každého
z
obou
vlastenců
k
věcnéprostonárodní
úvaze:
v
malé
zemi
české,
Francie
či
Austrálie
počtem
obyvatel
ani
rozlohou
nedosahující,
není
pro
dva
domácí
tiskové
magnáty
typu
Hersanta
nebo
Murdocha
místa.
Koneckonců
i
ve
Francii
a
Austrálii
nejsou
Hersantové
či
Murdochové
dva.
Před
zraky
obou
vyvstalo
jasné,
takříkajíc
do
očí
bijící
zjištění,
že
v
těsných
podřipských
poměrech
zbývá
výhledově
prostor
nanejvýš
pro
jednoho
národního
velkovydavatele.
Náhoda
tomu
chtěla,
že
se
v
té
malé
zemi
nacházela
jedna
ústřední
tisková
líheň,
jež
slula
vlasteneckým
označením
Na
Ferenci.
Ještě
větší
souhrou
okolností
měli
v
oné
líhni
oba
vydavatelé
spolu
sousedící
kóje.
To
se
stalo
zdrojem
četných
nedorozumění,
problémů,
ba
střetů.
Když
si
například
jeden
všiml,
že
druhý
vyjíždí
v
jednom
kuse
jedoucím
výtahem
zvaným
paternoster
do
výšin,
pokusil
se
výtah
nějak
zastavit
a
přivodit
tak
druhému
nervový
šok.
Jízdu
se
mu
nakonec
podařilo
zarazit
až
nohou
vystrčenou
do
výtahové
šachty,
čímž
o
ni
málem
přišel,
ne
však
o
nervový
šok,
jenž
neminul
oba.
Společné
sdílení
všech
vzájemně
osnovaných
nástrah
se
jim
vůbec
stalo
osudným.
Když
se
malé
léčky
míjely
účinkem,
přišel
Kudlín
s
těžším
kalibrem.
Napsal
dopis
všem
mocným
podřipského
kraje,
že
je
Schlín
lhář
a
podvodník.
Schlín,
který
se
těmito
nařčeními
cítil
potrefen,
napsal
odpověď,
v
níž
stálo,
že
to
není
pravda
a
že
lhář
je
Kudlín.
Kudlín,
který
se
uvedeným
nařčením
cítil
potrefen,
rozeslal
nový,
tentokrát
doporučený
dopis,
v
němž
uvedl,
že
Schlín
krade.
Schlín,
který
se
zmíněným
obviněním
cítil
potrefen,
na
to
odepsal,
že
on
nekrade,
nýbrž
že
Kudlín
opět
lže,
a
kdo
prý
lže,
ten
také
krade.
Protože
byli
vlastníky
listů,
v
nichž
byla
spousta
volných
listů,
začali
je
vyplňovat
zprávami
o
hanebných
činech
toho
druhého.
Když
došlo
na
zveřejňování
vražd,
spáchaných
údajně
nájemcem
sousední
kóje,
ujaly
se
obou
případů
orgány
činné
v
trestním
řízení.
Vydavatelé
se
stali
sousedy
v
cele
předběžného
zadržení.
Častovali
se
hlasitými
nadávkami,
které
neustávaly
ani
za
nočního
klidu.
Dozorci
se
na
noc
těmto
místům
i
s
vědomím
porušení
předpisů
zdaleka
vyhýbali.
Jednoho
jitra
nalezli
Kudlína
a
Schlína
zaklesnuté
v
sobě,
oba
bez
známek
života.
Uškrtili
se
navzájem.
Zahraniční
imperialisté,
jimž
z
cesty
k
úplnému
rozdrcení
českého
národního
tisku
zmizela
poslední
překážka,
si
zamnuli
ruce.