Milevsko:
jméno
tesané
do
žuly
Sochařské
sympozium
představuje
své
výsledky
v
městském
parku
Lenka
Lindaurová,
Milevsko
Druhý
ročník
sochařského
sympozia
v
Milevsku
byl
v
sobotu
ukončen
prezentací
žulových
a
syenitových
objektů
v
parku
u
kláštera
premonstrátů.
Letos
se
letní
konfrontační
práce
v
nedalekém
přílepovském
lomu
zúčastnilo
pět
autorů:
tři
Češi,
Rus
a
Němec.
Organizačně
akci
připravují
čeští
sochaři
ve
spolupráci
s
milevským
muzeem.
Letos
se
již
zdálo,
že
počáteční
nadšení
místních
radních
pro
tuto
akci
vychladlo.
Organizátoři
dokonce
uvažovali
o
přemístění
sympozia
do
Českých
Budějovic.
Město
však
nakonec
přispělo
stejně
jako
vloni
částkou
čtyřiceti
tisíc.
V
lesnatém
areálu
při
premonstrátském
klášteře
a
městském
muzeu
se
totiž
rozrůstá
kvalitní
sbírka
sochařských
děl,
která
bude
Milevsku
v
budoucnosti
přitahovat
návštěvníky.
Tvrdý
kámen
se
letos
vozil
nejen
z
Přílepova,
ale
i
z
Vepic
a
Štěpánovic
nedaleko
Českých
Budějovic.
Každý
z
autorů
druhého
sympozia
(třetího,
kdybychom
počítali
i
nulté)
zvolil
ke
kameni
jiný
přístup,
i
když
žula
či
syenit
si
svou
nepoddajností
kladou
jednoznačný
postup:
řezání
kamene,
vrtání
a
jen
velmi
sporadické
ruční
zásahy
dlátem.
Jiří
Kačer
(1952),
který
vloni
absolvoval
hořické
pískovcové
sympozium
a
se
žulou
již
určitou
zkušenost
také
má,
vytvořil
jeden
z
fragmentů
své
dlohodobě
zpracovávané
řady.
Ke
svým
deskám
vypadajícím
jako
archeologický
nález
přiřadil
další
monumentální
poselství
dávných
kultur,
duchovní
otisk
a
zároveň
zdánlivě
lehké
dotyky
lidské
ruky.
Jeho
kámen
existuje
jako
pokračování
struktur
předchozích
objektů,
ale
jako
by
byl
časem
odplaven
na
jiné
místo.
Sporná
socha
vznikla
pod
rukama
moskevského
autora
Genadije
Voronova
(1950),
který
se
snažil
vnutit
žule
jí
nepřináležející
tvar.
Pracoval
s
ní
jako
se
dřevem
či
měkkým
kamenem
a
vytvaroval
ji
do
podoby
jakési
konstruktivistické
židle,
připomínající
zapomenutý
kus
staré
avantgardy.
Nadlidské
úsilí
věnoval
své
práci
Zdeněk
Hůla
(1948),
aby
vytvořil
Bod
skrytý
lidskému
zraku.
Přizpůsobil
dva
gigantické
kameny
zkříženým
dřevěným
větvím
ležícím
mezi
nimi.
Dvě
mohutná
těla
mezi
sebou
svírají
křehký
bod,
jemný
orgán,
aniž
by
jej
porušily.
Stačí
naše
vědomí
o
něm,
nebo
spíš
silná
víra
v
jeho
existenci.
V
kameni
je
vydlabána
přesná
schránka,
takže
objekt
je
kompaktní,
nenásilný
a
velmi
vzrušující.
Nejmladším
účastníkem
se
stal
Rony
Plesl
(1965),
absolvent
Vysoké
školy
uměleckoprůmyslové,
který
dosud
pracoval
jen
se
sklem
a
kovem.
V
Milevsku
se
vloni
představil
výstavou
souběžnou
s
prezentací
výsledků
sympozia.
Lákala
ho
práce
s
materiálem,
na
kterém
je
znát
čas.
Svoji
práci
tak
také
pojmenoval.
Jeho
Čas
je
symbolem
hrobu
(žula
se
používá
na
náhrobní
kámen),
je
tichým
lůžkem
umístěným
stranou
mezi
stromy.
V
desce
vyhloubil
mělké
plochy
a
do
nich
zasadil
kovové
výčnělky
připomínající
nekonečný
hřbitov
s
jednotnými
náhrobky.
Anonymitu
smrti
a
strojovou
výrobu
pomníků
se
snažil
nahradit
osobní
účastí.
Němec
Erich
Reischke
(1927)
pokračoval
v
Milevsku
ve
svých
trojrozměrných
spekulacích.
Vylamoval
rohy
kamene,
aby
je
zase
zpět
přikládal
k
původnímu
materiálu
jako
jeho
vlastní
zrcadla.
Mění
rafinovaně
až
do
nejzazších
možností
(ale
jednoduchým
postupem
geometrické
hry)
tvar
kamene,
aniž
by
něco
ubral
z
jeho
hmoty.
Nové
útvary
sesadil
k
sobě,
některé
plochy
různě
zdrsnil
a
rozdělil
zářezy.
Vznikl
téměř
architektonický
objekt,
budící
dojem
technicky
náročné
konstrukce.
Tento
způsob
práce
vychází
z
Reischkeova
dlouhodobého
programu
a
v
Milevsku
tvoří
zajímavý
protipól
k
přístupu
ostatních
umělců.