ln94203_84

ln94203_84

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-7
Genreessay
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Nejsou jen popel a dým

Jaromír Hořec, Předseda Společnosti přátel Podkarpatské Rusi Před půlstoletím, v létě 1944, začalo poslední dějství největší genocidy československých občanů. Zapomnělo se na , jejich těla se proměnila v popel a dým nad krematorii nacistických koncentračních táborů. se o Babím Jaru, o Katynu, o likvidaci varšavského ghetta, avšak to, co se stalo na Podkarpatské Rusi, jaksi uniklo pozornosti. Přes sto tisíc našich spoluobčanů - Židů a asi přes čtyřicet tisíc Romů (jejich počet zatím nikdo neupřesnil) nahnali tehdy maďarští fašisté z příkazu nacistů do dobytčích vagonů a odvezli do několika koncentračních táborů, především do Osvětimi. Zachránili se jen jedinci, kteří přežili svou smrt náhodou nebo zázrakem.

Rozhodný podíl na genocidě měl Adolf Eichmann. 19. března 1944 vstoupily německé oddíly do Maďarska, o tři dny později byla nastolena ultrapravicová loutková vláda a hned poté přijel do Budapešti Eichmann se svým štábem: realizovat židovskou otázku. Das rote Kreuz kam zu spät - významná dokumentární kniha Arieha Ben-Tova z roku 1988 podává přesná svědectví o tomto zločinu a uvádí i doklady o aktivitě Mezinárodního červeného kříže, jehož činnost byla bohužel málo účinná.

Maďarským vládním místům kolem M. Horthyho se zřejmě podařilo nabídnout Eichmannovi vlastní způsob řešení židovské otázky. Navrhli začít s likvidací Židů na Podkarpatské Rusi, kterou Maďaři obsadili v březnu 1939. Tím se mělo odsunout rozhodnutí o osudu Židů v dolní zemi, protože se počítalo jak s mezinárodním nátlakem, tak s válečným vývojem v neprospěch Německa. Je to kruté, nikoli však nepravdivé: aby zachránili své Židy, obětovali Maďaři ty podkarpatské.

O genocidě byla Evropa informována. Několika vězňům z Osvětimi se podařilo uprchnout na Slovensko, kde vypracovali obsáhlé a otřesné memorandum určené Vatikánu a protihitlerovským spojencům. Zoufalý osud sto čtyřiceti tisíc československých občanů - Židů a Romů - se tím však neodvrátil. Dodnes se nedočkali ani památkové tryzny.

Z paměti nelze jistě vymazat ani tragédii podkarpatských Romů, jejichž život se za předmnichovské republiky neuvěřitelně zlepšil (v Užhorodě měli základní školu, užívali sociální podpory, dostávalo se jim lékařské péče). Z ponížených kočovníků se alespoň někteří stali občany vážícími si dosud nepoznané demokracie i svobody, poskytnuté novým státem, který převzal tíživé dědictví po Maďarsku, které ovládalo Podkarpatsko přes šest set let.

Byli to českoslovenští občané, kteří před padesáti lety hynuli hromadně v koncentračních táborech. Jsou součástí naší historie, nemůžeme se tvářit, jako by nebyli, jen proto, že téměř beze zbytku zmizeli a s nimi, především se Židy, i jejich osobitá kultura, písemnictví, umění, písně, zvyky, náboženské obřady. Ohlížíme-li se nyní a vracíme do krutého nelidského léta 1944, je to jen pohled do minulosti?


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View