ln94203_71

ln94203_71

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-3
Genrecomment
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Realismus Blízkého východu

Daniel Kumermann O dvě hodiny se zpozdil včerejší podpis dohody mezi Izraelem a OOP. Na zdejší poměry vlastně nicotnost. Obzvláště, když příčinou byl jen drobný naschvál vůči pákistánskému diplomatovi. Přijel v rámci příprav návštěvy své premiérky do Gazy a Izraelci ho nechali devět hodin čekat na hranici. Pákistán Izrael oficiálně neuznává. Izrael tedy rozhodl dočasně neuznat pákistánského diplomata.

V blízkovýchodním kontextu pouhá rozvernost a není těžké představit si, že se jak palestinský zástupce Nabíl Šás, tak izraelský Danny Rothschild celé věci rádi zasmáli. Odlehčení přijde vhod i tehdy, kdy navenek vše probíhá jako po másle.

Dohoda o předběžném zmocnění předala do palestinských rukou pět resortů civilní správy. Podstatnější než co je v tomto případě kde. Správa se totiž týká celého území západního břehu Jordánu. I když z hlediska opravdové státnosti jde jen o minimum, přece se tu již rýsují první struktury palestinského státu.

Jednání o tomto státu přísluší do pozdějších etap izraelsko-palestinských jednání. Ještě nedávno by se určitě našel alespoň jeden izraelský politik, který by upozornil, že se tu přebíhá čas, že o žádném palestinském státu není řeč a že vlastně nikdo neví, zda něco podobného vůbec kdy spatří světlo světa.

Nic takového se tentokrát nestalo, ani při nedělní schůzi izraelského kabinetu, který dohodu jednomyslně schválil, ani po . Dokazuje to, že představa, že současný proces stejně jednou vyústí v palestinský stát, se tak zažila, že již nestojí za to formality vytahovat (Však ony se ještě budou hodit, se něco zadrhne).

Poněkud jiný důkaz zklidnění vztahů přišel v minulém týdnu i z palestinské strany. Odpůrci mírového procesu v posledních dnech opravdu nápadně ožili. Naštěstí pro všechny tentokrát zvolili metody přísně legální: změnu oněch článků palestinské Charty, v nichž se mluví o zničení Izraele. Zbraň známá, ten, kdo ji třímá, již méně.

V případě radikálů z Damašku Ahmeda Džibríla a Nájifa Havatmy se nelze divit, že se ozvali, když je ministr zahraničí Peres vybraně urazil. Prohlásil totiž, že budou-li chtít, Izrael jim povolí zúčastnit se zasedání Palestinské národní rady (PNR) v Gaze. Co jiného mohli říci, než že budou chtít přijet, nikoho se ptát nebudou, a že nedovolí, aby PNR Chartu měnila.

Horší bylo, že cosi podobného zaznělo prý i na zasedání hlavní složky OOP Fatahu, jemuž předsedal Jásir Arafat. Nejmenované palestinské zdroje se nechaly slyšet, že se Fatah shodl, že nejdřív musí Izrael uznat palestinský stát a pak se může měnit Charta.

Písemný slib této změny byl ovšem svého času podmínkou pro to, aby Izrael vůbec začal s OOP jednat. Po delších tahanicích zůstal černý Petr v ruce Faisala Husajního, který mnohem mírněji řekl, že by Izrael měl propustit všechny palestinské vězně, aby mohl PNR přesvědčit, že se Charta změnit.

Důležité je, že po celou dobu se Arafat do sporu nezapojil - se stejně mlčenlivým realismem, s jakým izraelští politici přehlížejí zmínky o palestinském státu. Je-li to známka toho, že se z něj opravdu stal politik, je možné, že žádnou Chartu nebude třeba měnit. Nebude již zapotřebí: život již bude jinde - na západním břehu a v Gaze.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View