ln94202_90

ln94202_90

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-8
Genrereview
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Strakonické svědomí dudácké kontinuity

Ivan Hartman, Strakonice Jedenáctý ročník Mezinárodního dudáckého festivalu skončil včera ve Strakonicích pořadem českých dudáků, slavnostním průvodem a galakoncertem. Do Strakonic se vedle místního publika sjeli lidé ze širokého okolí, z nichž mnoho mluvilo německy. Někteří si vystoupení dudáckých souborů zaznamenávali na videokamery, případně nahrávali na magnetofony. Bylo i nebylo co nahrávat.

Vrcholem celého festivalu rozhodně byl sobotní dopolední koncert v kostele sv. Markéty. Bretonská dudácká skupina Christiana Loaece spolu s českými hráči na smyčce a žestě řízenými Ladislavem Romem tu uvedla více než hodinový pořad bretonské duchovní hudby a výňatků z keltských pašijí. Komorní prostředí nevelkého kostela, virtuózní interpretace zvláště hráčů na šalmaje i věcné konferování Josefa Režného zdůraznilo tuto neobyčejnou dominantní chvíli. Měla se vrátit ještě později odpoledne v pořadu Le Salon de Madame Victoire, kde belgicko-německý komorní soubor uváděl klasickou hudbu autorů sedmnáctého a osmnáctého století a kde zazněly takzvané dvorské dudy (musette de cour). Vlivem nečekaných okolností se však soubor nemohl dostavit celý a pak - Josef Režný byl nucen během konferování dvakrát kulantně upozornit dospělé publikum na starou známou poučku základní školy, že mezi částmi jednotlivé klasické skladby se netleská. I díky přednáškám hudebníků popisujících své nástroje (barokní housle, cembalo a musette) ocitl se divák spíše na výchovném koncertě.

Oba tyto pořady ovšem měly navrch svou tematičností. Posluchač se tak mohl v rozsáhlejší časové ploše více vcítit do hudby jednoho souboru či oblasti. Ve Strakonicích totiž jinak převažovaly pořady (situované na hradní nádvoří) typu pestrý kotel, a i když byly anoncovány pod různými názvy, šlo s drobnými variacemi prakticky o tytéž skládačky. Kdo tedy absolvoval dvě takové přehlídky, mohl uslyšet pětiminutové vystoupení od každého zúčastněného (přinejmenším zahraničního) souboru. Některé - například Spilwut - přišly snad pokaždé s jinou částí svého repertoáru, jiné zase - třeba kvarteto Hofgesindt, i tak jeden z nejzajímavějších souborů - ohrávaly neustále dvě skladby. Na hradním pódiu se tak míhal jeden soubor za druhým - jako při estrádě na televizní obrazovce. Tento pocit byl podpořen i výběrem některých konferenciérů-rutinérů, z nichž vyzařovala pracovní povinnost, a nikoli znalost věci. Zvláště televizní hlasatel Alexandr Hemala byl příkladem toho, jak mnoha slovy nemusí být řečeno nic.

Festivalu chyběly samostatné recitály alespoň některých souborů, v komornějším prostředí určené soustředěnému publiku, které dokáže dobrou hudbu patřičně ocenit.

Na nádvoří se totiž tleskalo stejně intenzivně dobrým i průměrným výkonům a snad nikdy tam nezazněl tak nadšený potlesk jako v kostele sv. Markéty. A tak bylo náhodné hraní mimo program někde na ulicích nebo v hospodách mnohdy přesvědčivější a vlastně přirozenější než monstrózní pódiová stylizace.

Smysl festivalu, spočívající ve snaze podpořit lidovou dudáckou tradici, se ovšem nemíjí účinkem a hra na dudy a regionální folklor je pěstován i na základních hudebních školách (dětské soubory z Blatné, Strakonic, Českých Budějovic... vystoupily v rámci festivalu). V osobnosti dnes sedmdesátiletého Josefa Režného, vedoucího místního Prácheňského souboru, sběratele písní, zakladatele festivalu a dudáka, který loni vydal u Bontonu jednu z vrcholných nahrávek českého folkloru, je přítomno jakési svědomí dudácké kontinuity. Hudební publicista Jan Sobotka o něm napsal, že se stal dudám tím, čím byl ve stejné době pro pětistrunné banjo Pete Seeger.

Josef Režný s přáteli pořádal ve Strakonicích v letech 1955 1962 Jihočeské slavnosti písní a tanců, na něž v roce 1967 navázal první ročník Mezinárodního dudáckého festivalu. Když tehdy v padesátých letech pozvali na slavnosti všechny jihočeské dudáky, sešlo se jich čtrnáct nebo patnáct, vzpomíná Josef Režný. Překvapilo nás to, protože vůbec nikdo netušil, že tolik dudáků v jižních Čechách existuje. Dnes si dudy můžete za sedm a půl tisíce koupit dokonce ve strakonické prodejně gramodesek. A dudáků přibývá...


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View