Diktátor
má
důvody
se
smát
Petr
Dudek
Zatímco
se
politici
ve
Spojených
státech
snaží
vymýšlet
téměř
každý
den
novou
a
novou
politiku
vůči
Kubě,
Castro
dělá
to,
co
dělal
vždycky
-
směje
se
jim,
řekl
LN
Carlos
M.
Caban,
redaktor
kubánského
listu
El
Tiempo
Latino,
vycházejícího
ve
Washingtonu.
Prohlášení
kubánského
exilového
novináře
může
znít
poněkud
nadneseně,
ale
podíváme-li
se
na
dosavadní
průběh
diplomatického
zápolení
mezi
Washingtonem
a
Havanou,
nemůžeme
Fidelu
Castrovi
upřít
obratnost,
s
níž
ve
své
zdánlivě
kritické
situaci
vytahuje
z
rukávu
nová
a
nová
esa.
Prezident
Clinton
vyhlásil
předminulý
týden
zostření
do
té
doby
benevolentní
americké
politiky
vůči
uprchlíkům
z
Kuby
s
cílem
zastavit
nebezpečně
rostoucí
příliv
utečenců
na
Floridu.
Castrovi
se
po
celý
následující
týden
dařilo
tento
americký
záměr
úspěšně
mařit.
Kubánské
pobřežní
hlídky
na
jeho
pokyn
nebránily
uprchlíkům
v
odjezdu.
Minulý
čtvrtek
v
noci
kubánský
diktátor
veřejně
vyhlásil,
že
nebude
zájemcům
o
útěk
klást
překážky.
Výsledkem
Castrovy
taktiky
bylo,
že
proud
utečenců
po
celý
minulý
týden
neslábl
a
zmírnil
se
až
-
kvůli
špatnému
počasí
-
o
víkendu.
Mnoho
Kubánců
vzalo
totiž
Castrovo
prohlášení
jako
životní
příležitost.
I
lidé,
kteří
neměli
v
plánu
neprodleně
odjet,
začali
nasedat
na
provizorní
plavidla
a
vyplouvat.
Řada
z
nich
nestačila
utéci
v
roce
1980,
kdy
Castro
naposledy
dočasně
uvolnil
pobřežní
ostrahu.
Teď
ucítili
možnost,
která
se
nemusí
opakovat.
Fidel
Castro
získává
na
masových
útěcích
svých
spoluobčanů
i
jinak:
jednak
přidává
potíže
Spojeným
státům,
jednak
konsoliduje
svoji
otřesenou
moc.
Tím,
že
propouští
osoby
nespokojené
se
situací
na
Kubě,
eliminuje
potenciální
disent.
Po
nedávné
protivládní
demonstraci
(což
je
mimochodem
událost
v
posledních
desetiletích
na
Kubě
nevídaná)
si
Castro
zřejmě
řekl,
proč
se
nespokojenců
nezbavit
a
nenechat
je
odejít
do
USA?
Ze
strategického
hlediska
si
Fidel
Castro
doposud
vede
až
nepříjemně
obratně.
Něco
takového
bohužel
není
možné
říci
o
jeho
protivníku
Billu
Clintonovi.
První
chybou,
kterou
prezident
udělal,
bylo,
že
vůbec
dopustil,
aby
se
z
kubánské
migrace
stala
závažná
aféra.
Dalšími
ostrými
opatřeními
proti
Havaně
dodal
Castrovi
na
vážnosti
-
a
zároveň
nadělal
nepříjemné
škody.
Z
hlediska
těch,
jejichž
prospěch
by
měl
mít
Clinton
jistě
na
paměti,
totiž
prostých
Kubánců,
byl
velmi
nešťastný
výnos,
který
vydala
vláda
USA
19.
srpna
a
který
omezuje
leteckou
dopravu
na
Kubu
a
zakazuje
posílání
peněz
kubánským
občanům.
Podle
Carlose
Cabana
směl
až
dosud
každý
kubánský
emigrant
svým
příbuzným
posílat
každé
tři
měsíce
tři
sta
dolarů.
Ti
nejchudší
na
Kubě
mohli
díky
pomoci
příbuzných
a
přátel
z
USA
přežít.
Caban
odhaduje,
že
na
Kubu
takto
plynula
miliarda
dolarů
ročně
-
ve
formě
jakési
humanitární
pomoci
na
soukromé
bázi.
To
je
teď
zastaveno.
Podobné
je
to
s
leteckou
dopravou
na
Kubu.
Z
Miami
na
Floridě
létaly
do
Havany
pravidelné
linky
a
v
nich
seděli
cestující
navlečení
v
několika
vrstvách
oblečení
a
obtíženi
zbožím
pro
Kubánce.
To
teď
není
možné.
Jediné,
co
lze
v
současné
době
z
USA
na
Kubu
posílat,
je
omezené
množství
léků
a
potravin.
Bill
Clinton
svými
protikubánskými
opatřeními
vyhověl
požadavkům
těch
amerických
občanů,
kteří
se
cítí
přílivem
dalších
Kubánců
ohroženi.
Z
krátkodobého
hlediska
to
určité
řešení
je,
z
hlediska
dlouhodobého
je
však
podobná
politika
neudržitelná.
Navíc
-
a
nikoli
v
neposlední
řadě
-
jde
o
budoucnost
Kuby
jako
takové.
A
její
vyhlídky
na
demokracii
po
Clintonově
zákroku
rozhodně
nejsou
růžovější
než
před
ním.