Když
začínaly
nové
vlny
Jan
Jaroš
Fran?ois
Truffaut,
Jean-Luc
Godard,
Jacques
Rivette,
Eric
Rohmer,
Claude
Chabrol.
Všichni
se
proslavili
jako
filmaři,
kteří
otevřeli
novou
kapitolu
dějin
filmu.
Přitom
nevytvořili
jednotně
zaměřenou
skupinu,
vlastně
je
spojovala
jen
touha
dělat
film
jinak
než
doposud
-
a
každý
si
hledal
vlastní
cestu.
Chtěli
zaznamenávat
všední
události
našich
dnů
i
všední
hrdiny,
usilovali
o
rozbití
dosavadních
principů
výstavby
(odmítli
dramatické
vyklenuté
drama
a
nahradili
je
neuzavřeným
výsekem
bez
začátku
i
konce,
mozaikou
událostí
či
dokonce
složitými
a
nejednoznačnými
vztahy
mezi
různými
významovými
rovinami),
zavrhli
jednoznačné
žánrové
zakotvení,
když
prosazovali
mnohotvárnost
pohledu
v
propletení
veselých
i
smutných
okamžiků.
Natáčeli
v
reálu
a
vyhýbali
se
ateliérovým
scénám,
lehké
přenosné
kamery
jim
umožnily
větší
pohyblivost
a
výrazně
ovlivnily
konečný
tvar,
jenž
získal
větší
dynamiku.
Kritizovali
hvězdný
systém,
věříce
v
autentičnost
dosud
neokoukaných
tváří,
které
se
však
záhy
také
staly
hvězdami
(a
není
to
jen
osud
Belmondův).
Nebylo
snadné
překonat
nedůvěru
producentů
k
plánům
horkokrevných
mladíků
(narodili
se
vesměs
kolem
roku
1930,
jen
výjimečně
-
v
případě
Rohmera
-
dříve).
Naštěstí
jim
osud
nastavil
příznivou
tvář.
Chabrolově
první
ženě
Agnes
znenadání
spadlo
do
klína
velké
dědictví
(babička
jí
odkázala
značné
jmění)
a
Chabrol
jako
nezávislý
výrobce
natáčí
svůj
první
film,
Krásného
Serge
(1958).
Dostavil
se
i
značný
komerční
úspěch,
který
mu
umožnil
realizovat
další
plány.
Chabrol
zákládá
produkční
firmu,
v
níž
debutují
další
jeho
kolegové.
Nečekaný
ohlas
prvních
novovlnných
filmů
přiměl
i
velké
výrobce,
aby
financovali
díla
např.
Truffauta
nebo
Godarda.
Za
polovinu
nebo
dokonce
jen
třetinu
běžných
nákladů
vytvořili
tito
umělci
díla,
která
se
trvale
vepsala
do
paměti
diváků
i
kritické
obce
-
Nikdo
mě
nemá
rád,
U
konce
s
dechem,
Hirošima,
má
láska
a
další.
Neuvěřitelně
stoupl
počet
debutantů
-
v
roce
1959
to
bylo
24,
o
rok
později
43
(přičemž
celkový
počet
ročně
vyrobených
filmů
se
pohyboval
kolem
110).
Česká
televize
nyní
připomene
v
dalším
obšírném
cyklu
snímky
Clauda
Chabrola.
Je
vydáván
za
typický
příklad
tvůrce,
který
zapomněl
na
ideály,
s
nimiž
bral
do
ruky
kameru,
a
hlavním
mottem
svého
jednání
učinil
komerční
úspěch.
Vedle
občasných,
ale
stále
zřídkavějších
návratů
k
náročnější
tematice
se
spoléhá
na
atraktivní
tituly
s
banálními
zápletkami
a
konfekčním
střihem
-
na
přesně
takové,
proti
nimž
on
i
jeho
druzi
coby
kritici
ohnivě
brojili.
Jenže
tehdy
je
ještě
natáčeli
jiní.
Chabrol
ve
svých
nejlepších
filmech
portrétoval
nižší
střední
vrstvy,
prostředí
úředníků,
bohémů
nebo
prodavaček,
upozorňoval
na
bezcitnost
a
cynismus
jako
životní
program,
na
sklon
využívat
důvěřivosti
či
dokonce
neštěstí
bližních
ke
svému
prospěchu.
Zevrubné,
spíše
sociologicky
orientované
studie
poznenáhlu
přerostly
v
příběhy
poněkud
vyspekulovaných
vražednických
vášní,
ať
již
vycházejí
z
chladného
kalkulu
nebo
neodbytné
nutkavosti.
Často
v
nich
objevíme
prvky
černého
humoru
-
televizní
cyklus
nabízí
hned
několik
takových
ukázek:
Nevěrnou
ženu,
Řezníka,
Doktora
Popaula,
ale
nechybí
ani
věrohodně
pojednané
drama
zoufalého
otce,
jenž
hledá
viníka
osudové
silniční
nehody,
ve
filmu
Bestie
musí
zemřít.
Několik
dalších
Chabrolových
filmů
dokonce
rekonstruuje
skutečné
události
a
snaží
se
postihnout
osudy
jejich
hrdinů,
směřujících
k
tragickému
konci.
Pro
Chabrola
je
dost
příznačná
orientace
na
právě
módní
látky.
Když
v
první
půli
70.
let
si
uznání
zjednávaly
politické
příběhy,
přispěl
k
nim
i
on
-
na
televizních
obrazovkách
spatříme
z
této
skupiny
Krvavé
svatby.
Nevynechal
ani
rádoby
metaforické
historky,
v
nichž
se
prolíná
hrůzný
sen
se
stejně
ponurou
skutečností.
V
jeho
tvorbě
stále
výrazněji
převažují
běžná
spotřební
dílka,
uvozená
již
v
60.
letech
neumělými
špionážními
konstrukcemi
?
la
bondovky
a
v
dalších
desetiletích
rozvíjená
příklonem
k
banálním
morbiditám
(v
našich
kinech
jsme
kdysi
viděli
Nevinné
se
špinavýma
rukama)
či
vyšeptalé
erotice,
jak
dokládá
líbivý,
beznadějně
povrchní
přepis
Millerových
Tichých
dní
v
Clichy.
Jeho
soudobé
filmové
snažení
ztratilo
krok
s
čímkoli
zajímavým,
co
se
ve
francouzské
kinematografii
děje
(bohužel
ani
to
neznáme),
propadlo
k
druhořadým
aktivitám,
které
snad
již
nelze
ani
označovat
za
tvůrčí,
ale
přesto
režisérův
přínos
je
nepřehlédnutelný.
Pomohl
uvést
do
pohybu
celou
novou
vlnu
a
za
řadu
svých
snímků
se
rozhodně
stydět
nemusí.
Mezi
ně
patří
všechny,
které
-
počínaje
tímto
pondělím
-
na
obrazovce
uvidíme.
Vystupují
v
nich
slavní
herci:
kromě
režisérovy
druhé
manželky
Stéphane
Audranové,
která
vévodí
většině
Chabrolových
snímků,
jsou
to
například
Jean-Paul
Belmondo,
Jean-Claude
Brialy,
Jean
Yanne,
Mia
Farrowová,
Orson
Welles,
Michel
Piccoli...