Právní
řád
ČR
stojí
před
zásadní
očistou
Prvním
krokem
musí
být
rehabilitace
soukromého
práva,
říká
v
rozhovoru
pro
LN
místopředseda
vlády
Jan
Kalvoda
Miroslav
Korecký
V
uplynulých
pěti
letech
zaujímá
Česká
republika
stabilně
jedno
z
předních
míst
na
pomyslném
žebříčku,
který
řadí
státy
světa
podle
toho,
o
kolik
nových
zákonů
byl
v
daném
roce
obohacen
jejich
právní
řád.
Jen
v
tomto
volebním
období
přijal
český
parlament
již
169
nových
právních
norem.
Jako
by
nebylo
práce
při
posuzování
všech
navrhovaných
zákonů
dost,
chystají
naši
legislativci
komplexní
reformu
celého
právního
řádu
ČR.
O
bližší
vysvětlení
jsme
požádali
prvního
muže
české
legislativy,
vicepremiéra
a
šéfa
Úřadu
pro
legislativu
a
veřejnou
správu
Jana
Kalvodu.
Proč
je
nutné
hledat
zcela
novou
koncepci
právního
řádu?
Jedním
z
důvodů
je,
že
si
tento
cíl
vláda
výslovně
stanovila
ve
svém
programovém
prohlášení.
Jde
o
to
vnést
koncepci
do
legislativních
změn,
které
jsou
dnes
podobně
hektické,
jako
byly
v
letech
1990
a
1991.
Není
to
kritika
minulého
stavu:
ony
nahodilé
a
rychle
za
sebou
jdoucí
dílčí
změny
zákonů
v
porevolučních
letech
byly
prostě
nutné
proto,
aby
se
vytvořily
základní
podmínky
pro
politickou
pluralitu
a
pro
vznik
svobodného
trhu.
Tyto
nezbytné
změny
nebyly
však
systémové
(a
ani
být
nemohly).
Proto
se
vláda
rozhodla
vnést
více
systémovosti
do
právního
systému
s
tím,
že
nepůjde
o
nějakou
kampaň,
ale
spíše
o
důraz
na
celý
další
legislativní
proces.
Kdo
má
stanovit
hlavní
rysy
nové
koncepce
právního
řádu?
Tato
koncepce
se
hledá
již
více
než
rok
při
dlouhých
debatách
na
půdě
legislativní
rady
vlády,
zejména
však
na
půdě
čistě
poradního,
neformálního
orgánu,
kterému
jsme
si
zvykli
říkat
legislativní
poradní
sbor.
Jeho
členy
jsou
přední
teoretikové
různých
oblastí
práva
a
právníci
mnoha
disciplín.
Tam
jsme
vytvořili
první
pracovní
materiál
pro
dlouhodobější
diskusi
o
koncepci
tvorby
právního
řádu.
Co
tento
materiál
nejvíce
vytýká
právnímu
systému
uplynulých
čtyřiceti
let?
Právní
řád,
který
jsme
zdědili,
byl
soustavou
mnoha
tisíc
norem
více
či
méně
neuspořádaných,
kde
větší
část
tvořily
normy
podzákonné,
tj.
vládní
nařízení
a
vyhlášky
ministerstev.
Ty
trpí
z
hlediska
nové
české
ústavy
jednou
vadou.
Ve
svém
článku
č.
3
ústava
říká,
že
občan
může
činit
to,
co
mu
není
zákonem
zakázáno,
a
nikdo
jej
nesmí
nutit
činit
to,
co
mu
zákon
neukládá.
Hovoří
se
tedy
o
zákonech,
nikoli
o
podzákonných
předpisech,
vydaných
pouze
k
provedení
zákona.
V
tomto
smyslu
je
zde
tedy
rozpor
a
ústavnost
těchto
podzákonných
norem
je
velmi
sporná.
Druhým
záporem
československého
právního
řádu
bylo,
že
zcela
deformoval
základní
a
obvyklé
proporce
mezi
soukromým
a
veřejným
právem.
Pro
veřejné
právo
je
typickou
metodou
úpravy
nařízení
či
předpis
právního
chování.
Pro
soukromé
právo
je
naopak
typické
ponechat
na
vůli
stran
právního
vztahu,
jak
své
povinnosti
upraví.
Proporce
těchto
dvou
typů
úprav
byly
ideologicky
znásilněny
ve
prospěch
úpravy
veřejnoprávní.
Tou
se
v
právním
řádu
komunistického
státu
upravovaly
i
vztahy
tradičně
soukromoprávní.
Můžete
uvést
příklad
soukromoprávního
vztahu,
který
byl
takto
veřejnoprávně
zdeformován?
Jde
např.
o
klasický
soukromoprávní
vztah
-
výměnu
bytu.
Ta
byla
vždy
závislá
na
rozhodnutí
státního
orgánu,
který
této
výměně
přivolil
či
nepřivolil.
V
případě,
že
se
jednalo
o
státní
byt,
byl
stát
navíc
nejen
soudcem,
ale
i
vlastní
stranou
takového
vztahu.
Podobně
tomu
bylo
například
i
u
vztahů
pracovních.
Na
čem
by
měl
být
oproti
tomu
založen
nově
koncipovaný
právní
řád?
Základními
stavebními
kameny
nového
přístupu
k
legislativě
je
na
jedné
straně
ústava,
na
straně
druhé
základní
soukromoprávní
kodifikace
-
občanský
zákoník.
Úkolem
reformy
je
tedy
rehabilitace
soukromého
práva
jako
základního
charakteristického
prvku
našeho
právního
řádu.
Dnes
vedle
sebe
existují
občanský
a
obchodní
zákoník
-
plody
své
doby,
které
jsou
v
mnoha
případech
nejen
duplicitní,
ale
i
přímo
rozporné.
Mnohdy
lze
jeden
právní
vztah
podřadit
pod
působnost
obou
těchto
zákoníků.
To
je
poměrně
absurdní
situace,
která
je
pro
aplikaci
práva
v
základních
občanskoprávních
kategoriích
velmi
nedobrá.
Kdy
by
se
nová
koncepce
měla
v
naší
legislativě
promítnout?
Tato
koncepce
již
do
právního
řádu
vchází.
Tím,
jak
Úřad
pro
legislativu
a
veřejnou
správu
a
legislativní
rada
ovlivňují
vládní
legislativu.
Přesto
považuji
za
potřebné,
aby
se
vláda
nebo
porada
zainteresovaných
ministrů
zabývala
tématem
reformy
právního
řádu
speciálně.
Výsledkem
hledání
nové
koncepce
nemá
být
konkrétní
dokument,
jde
spíše
o
nalezení
koaličního
konsenzu,
jak
realizovat
programový
cíl
vlády.
Nová
koncepce
legislativy
se
totiž
týká
hlavně
vlády,
neboť
její
produkce
návrhů
zákonů
je
zdaleka
nejčastější.
Jak
byste
charakterizoval
uplynulé
pětileté
období
z
hlediska
právního
řádu?
Český
právní
řád
kontinuuje,
což
není
tak
úplně
samozřejmé.
V
roce
1992
se
mnoho,
ale
nepříliš
věcně
diskutovalo
o
tom,
zda
kontinuitu
práva
zachovat
či
nikoli.
Zda
má
posledním
dnem
roku
1992
skončit
právní
stav
totalitního
státu
a
nastoupit
nové
normy.
Nebylo
to
však
možné:
došlo
by
tím
k
fatálnímu
zásahu
do
všech
stávajících
právních
vztahů,
přestaly
by
platit
působnosti
státních
orgánů
a
stát
by
nemohl
existovat.
S
jistými
nutnými
korekcemi
tedy
náš
právní
řád
jako
celek
kontinuuje.
Proto
je
nadále
typická
přemíra
nejen
veřejnoprávní
úpravy,
podzákonných
norem
v
oblastech,
které
lze
upravit
jen
zákonem,
ale
i
nenormativních
norem,
jejichž
obsah
je
pouze
politicky
deklarativní
ve
smyslu
komunistické
ideologie.
Co
bylo
v
polistopadovém
období
největší
změnou
v
legislativě?
Za
nejvýznamnější
změnu
si
troufám
označit
eliminaci
oněch
základních
zábran,
které
znamenaly
nemožnost
politické
plurality
a
nemožnost
volného
trhu,
zejména
pak
ustanovení
principu
rovnosti
všech
druhů
vlastnictví.
To
jsou
nejvíce
kanonické
změny,
čímž
není
řečeno,
že
dnešní
právní
řád
je
již
nerozporný
a
odpovídající
naší
době.
Které
oblasti
práva
čekají
největší
změny?
Předně
jde
o
problém
duplicity
práva
obchodního
a
občanského.
Osobně
jsem
přívržencem
sloučení
obou
těchto
oblastí
práva
v
soukromoprávních
sférách.
Dále
je
zde
oblast
práva
pracovního,
které
je
dalším
příkladem,
jak
veřejnoprávní
úprava
vytěsnila
vždy
svou
podstatou
smluvní
vztahy
mezi
zaměstnavatelem
a
zaměstnancem.
Celý
tento
obor
práva
by
měl
být
zásadně
revidován:
Zákoník
práce
by
se
měl
propříště
omezit
jen
na
nezbytné
veřejnoprávní
úpravy
pracovněprávního
vztahu
a
většina
zbývajících
vztahů
by
měla
být
záležitostí
pracovní
smlouvy.
V
závislosti
na
průběhu
reformy
veřejné
správy
musí
dojít
také
k
zásadní
proměně
administrativního,
správního
práva.
Čím
se
nechává
připravovaná
legislativní
reforma
inspirovat?
Právním
řádem
první
republiky
či
spíše
některé
z
tradičních
demokracií?
Právní
řád
i
jeho
soudní
aplikace
za
první
republiky
byly
podle
mého
soudu
úctyhodné.
Nicméně
nelze
zapomínat,
že
od
té
doby
uběhlo
50
až
70
let.
Jistě
budeme
navazovat
na
tradice
první
republiky,
která
zase
navazovala
na
tradice
rakouské.
Nemůžeme
totiž
být
vykořeněni
z
tradice
kontinentálního
právního
myšlení.
Kodexy
první
republiky
nemohou
být
ale
beze
zbytku
vodítkem
pro
naše
nové
právní
úpravy.
Půjde
tedy
spíše
o
volné
navazování
na
tradice
než
o
opisování.
Jak
úzce
souvisí
reforma
právního
řádu
s
diskusemi
o
rozměru
občanské
společnosti?
Ne
přímo,
zprostředkovaně,
ale
velmi
silně.
Občanská
společnost
je
společnost,
která
nemůže
vzniknout
tam,
kde
hypertrofuje
stát,
jeho
funkce
a
veřejnoprávní
metoda
jeho
právní
úpravy.
V
tomto
smyslu
je
zde
souvislost
velice
úzká.
Odmítáte
hypertrofii
státu
a
jeho
funkcí.
Jakou
úlohu
tedy
přisuzujete
státu
ve
společenských
procesech?
Role
státu
je
velmi
doktrinární
otázka.
Stojím
samozřejmě
na
principu
jeho
minimální
role.
Státu
však
nesmí
být
činěny
žádné
právní
zábrany
tam,
kde
si
svou
roli
musí
zachovat,
kde
ony
veřejné
funkce
musí
zastávat.
Stát,
který
jsme
zdědili
z
minulého
režimu,
byl
velmi
centralistický.
Takový
si
ho
nadále
nepřejeme,
ale
nástroje
a
struktury
odpovídají
ještě
onomu
starému
modelu.
Přestože
některé
funkce
totalitního
státu
již
skončily,
jiné
-
např.
živnostenská
agenda
-
se
objevily.
Stát
vystupuje
mocensky.
To
je
jeho
vlastnost.
Dbejme
proto
na
to,
aby
stát
tímto
způsobem
vystupoval
jen
tam,
kde
v
obecném
zájmu
vystupovat
musí.
Nebyla
motivem
chystané
reformy
právního
řádu
také
nutnost
přizpůsobit
tento
systém
legislativě
Evropské
unie
v
souvislosti
s
naší
snahou
o
vstup
do
této
organizace?
Nerad
bych
reformu
chápal
jako
kampaň.
Jde
spíše
o
trvalé
uvědomování
si
jistých
principů
a
jejich
respektování.
Co
se
týče
komunitárního
práva,
to
znamená
práva
EU,
nejedná
se
o
souvislý
právní
systém,
ale
o
fragmentální
soubor
různých
ad
hoc
vzniklých
norem,
které
z
našeho
hlediska
nemají
zčásti
ani
povahu
právních
norem.
Jde
spíše
o
normy
technické,
obchodní,
přepravní,
produkční
apod.
Neřekl
bych
tedy,
že
principy
tvorby
našeho
právního
řádu
přímo
souvisejí
s
komunitárním
právem.
Přesto
-
v
polovině
listopadu
máte
předložit
vládě
zprávu
o
stavu
přibližování
se
našich
právních
předpisů
legislativě
EU.
Nakolik
je
dnes
náš
systém
slučitelný
se
systémem
EU?
Pro
každého
nového
člena
či
pretendenta
o
členství
v
EU
je
vždy
obtížné
se
s
touto
slučitelností
vypořádat.
V
ČR
je
mechanismus,
kterým
se
každá
nová
norma
zkoumá
z
hlediska
závazných
norem
i
doporučení
EU.
Proto
je
vypořádání
se
s
komunitárním
právem
obligatorní
náležitostí
v
důvodové
zprávě
u
každé
normy.
Když
naposledy
vstupovalo
do
EU
Rakousko,
nebylo
konfrontováno
s
celým
balíkem
asi
120
tisíc
jejích
norem,
ale
jen
asi
s
1500,
na
něž
Unie
položila
důraz.
Jak
tomu
však
bude
v
době,
kdy
do
EU
bude
vstupovat
ČR,
neumí
dnes
nikdo
říci.
Obecně
vzato
jsou
naše
základní
kodexy,
které
jsou
zajímavé
z
hlediska
komunitárního
práva,
slučitelné
s
tímto
systémem
velmi
slušně.
To
ovšem
neznamená,
že
nás
nečekají
roky
práce.
Usilujete
zavést
nový
řád
do
naší
legislativy
a
odstranit
její
roztříštěnost.
Jak
z
tohoto
pohledu
vítáte
výsledky
zákonodárné
iniciativy
poslanců?
Nikdy
nebudu
v
roli
toho,
kdo
pojímá
legislativu
technologicky
a
koho
ruší
návrhy
z
jiných
míst.
Zákonodárná
iniciativa
je
prastarou
výsadou
poslanců,
bez
níž
si
nelze
parlament
ani
představit.
Nic
na
tom
nemění
skutečnost,
že
mám
často
řadu
technických
výhrad
a
že
jsou
některé
návrhy
zákonů
motivovány
ryze
politickými
cíli.
Tak
to
ale
má
být,
tak
je
to
přirozené,
přiměřené
a
správné.
Jak
se
ve
výsledné
podobě
zákonů
odrážejí
neshody
v
koalici
a
skutečnost,
že
se
i
v
některých
zásadnějších
věcech
koalice
nerozhoduje
jednohlasně?
Každá
neshoda
se
pochopitelně
ve
výsledném
produktu
promítne.
Je
to
ale
spíše
otázka
politická
než
právní
a
souvisí
s
úrovní
koaliční
komunikace.
Koalice
si
na
tuto
otázku
časem
odpoví
sama.
Ona
žije
v
nějakém
klimatu,
získala
jisté
zkušenosti
a
zjistí,
jak
je
výhodné
dávat
nikoli
koaliční,
ale
jen
částečně
koaliční
návrhy
do
parlamentu.
Já
říkám
již
dnes,
že
to
výhodné
není.
Je
vůbec
taková
dohoda
vždy
možná?
V
zásadních
věcech
je
nutná.
Definice
zásadní
věci
je
sice
obtížná,
je
vždy
tím,
co
je
uvedeno
v
koaliční
smlouvě
či
prohlášení
vlády
jako
program
nebo
cíl.
To
jsou
zásadní
věci,
v
nichž
je
jediné
možné
konsenzuální
řešení.
Jinak
je
přirozené,
že
v
řadě
ostatních
věcí
mohou
mít
koaliční
partneři
odlišné
názory.
Kde
je
možno
hledat
původ
některých
legislativních
slepých
uliček,
jako
tomu
bylo
např.
s
ústavním
zákonem
o
národní
bezpečnosti?
Ten
měl
být
neodmyslitelnou
součástí
ústavního
pořádku,
po
mnoha
diskusích
však
ministři
usoudili,
že
je
zcela
zbytečný.
Slepé
uličky
jsou
průvodním
jevem
každé
cesty.
Konkrétně
při
úpravě
mimořádného
stavu
státu,
hovořilo
se
o
tomto
zákoně
již
v
době
přijímání
nové
ústavy
v
ČNR.
Slepou
uličkou
bylo,
že
se
různé
resorty
přidávaly
tvůrčím
způsobem
k
návrhu
tohoto
zákona
a
uplatňovaly
tam
vše,
co
bylo
z
jejich
hlediska
důležité.
Myslím
si
ale,
že
vládě
musí
být
předložen
alespoň
minimální
návrh
tohoto
zákona,
kde
bude
definována
ona
mimořádná
situace,
stanoveno,
jaké
orgány
stávající
struktury
v
ní
rozhodují
a
co
se
děje
s
orgány
zbylými.
To
bude
podle
mého
názoru
rozumné
doplnění
ústavy.
Objevují
se
podobné
tvůrčí
snahy
resortů
častěji?
Jak
vůbec
ministerstva
svými
návrhy
zákonů
pomáhají
zkultivovat
právní
řád?
V
naší
státní
správě
existuje
pochopitelně
jistá
setrvačnost
v
konceptu
myšlení.
Proto
se
v
resortních
návrzích
i
dnes
nezřídka
objevují
málo
přijatelné
veřejnoprávní
úpravy
vztahů,
které
mají
být
soukromé.
Nevidím
v
tom
tragédii,
jen
memento
a
výzvu.
Příkladem
byl
můj
apel
z
konce
loňského
roku
na
mé
kolegy
ve
vládě,
aby
předložili
svůj
resortní
politický
program.
Věcný,
nikoli
legislativní.
Stává
se
totiž,
že
do
legislativní
rady
přicházely
vládní
návrhy
zákonů,
které
teprve
v
procesu
legislativního
projednávání
hledaly,
čeho
vlastně
chtějí
věcně
docílit.
Má
to
být
ale
přesně
naopak:
věcný
program
resortní
politiky
má
být
na
počátku
a
potom
lze
teprve
hledat
adekvátní
právní
formu.
Jak
se
tedy
vůbec
daří
legislativní
radě
bránit
dalšímu
tříštění
právního
řádu.
Jste
spokojen
s
jejím
vlivem
na
rozhodování
vlády?
Principy
nového
právního
řádu,
o
kterých
již
byla
řeč,
se
díky
legislativní
radě
vážně
projevují
ve
vládní
produkci.
Neříkám,
že
beze
zbytku,
že
jsem
vždy
spokojen,
ale
jsou
vážným,
nikoli
nahodilým
kritériem
pro
zkoumání
každého
vládního
návrhu
zákona.
Legislativní
rada
je
poradní
orgán,
nic
více,
nic
méně.
Je
proto
na
rozhodnutí
vlády,
jak
se
s
jejím
doporučením
vypořádá.
Podstatná
je
zde
také
vždy
otázka
koaličního
klimatu
při
rozhodování
vlády.
V
některých
případech
se
dostala
stanoviska
legislativní
rady
a
vlády
do
zásadního
rozporu.
Návrh
zásad
zákona
o
sociální
pomoci
označila
rada
opakovaně
za
zcela
nedostatečný,
ministři
jej
pak
ale
bez
problémů
schválili.
Jak
časté
jsou
podobné
případy?
Skutečností
je,
že
každý
z
předkladatelů
může
i
přes
nesouhlasné
stanovisko
rady
svůj
projekt
vládě
předložit,
a
také
se
tak
již
v
několika
případech
stalo
a
vláda
tento
návrh
přijala.
Ani
po
schválení
dotyčných
zákonů
však
nemám
na
onom
nedoporučujícím
stanovisku
rady
co
měnit.
Rovněž
se
domnívám,
že
další
praxe
ukáže,
jak
bylo
toto
stanovisko
legislativní
rady
odůvodněné.
Otázka
na
závěr:
co
je
podle
vás
úkolem
práva
v
demokratické
společnosti?
Za
úkol
práva
nepovažuji,
aby
se
stalo
médiem
k
šíření
různých
politických
proklamací
či
nějakých
dobře
míněných
apelů
na
chování
osob,
jak
fyzických,
tak
i
právnických.
Právo
má
své
meze.
Tyto
meze
jsou
vyjádřeny
tím,
že
právo
je
souhrnem
norem,
tj.
předpisů,
zákazů
či
sankcí.
Není
prostředkem
k
ovlivňování
veřejného
mínění
ani
společenského
klimatu.
Právo
je
rámcem,
v
němž
má
žít
společnost
způsobem,
který
si
zvolí
také
v
právní
normě,
ústavě.
Základním
úkolem
práva
je,
aby
si
bylo
vždy
vědomo
těchto
svých
mezí,
aby
nepodléhalo
inflaci
dobře
míněných
textů
a
aby
bylo
jen
úzce
provázaným
souborem
skutečných
norem.