Ekologie
není
ani
levá
ani
pravá
Pavel
Kovář,
Geobotanik
Je
až
podivuhodné,
jak
věci
zrají
k
nutkavosti
vyjádření,
naneseny
celým
souborem
podnětů.
Znova
a
znova
jsme
konfrontováni
-
užijeme-li
slov
pana
premiéra
v
pravidelném
interview
(viz
LN
19.
8)
-
se
stejnými
jevy.
V
polovině
volebního
období
předkládá
Ministerstvo
životního
prostředí
vládě
materiál
o
státní
ekologické
politice,
jenž
je
jednohlasně
zamítnut.
Předseda
vlády
se
jako
vždy,
když
jde
o
slovo
začínající
na
eko-,
ale
s
nešťastnou
záměnou
hlásky
l
za
n,
vyjádří
k
věci
s
despektem,
jen
tak
mimochodem
ji
zpolitizuje,
tím
zdiskredituje
a
jako
nepřijatelnou
shodí
pod
stůl.
O
dvě
stránky
dál
v
listu
je
ministr
ŽP,
dosud
ekologickými
aktivisty
vnímaný
jako
dobře
zaplacený
vládní
úředník,
objeven
coby
Ejhle
muž!,
neboť
verbálně
vydal
všanc
svou
budoucnost
na
postu
proti
principům,
jež
předložil.
A
o
další
tři
stránky
dál
čteme
titulek
Každý
druhý
ekologem
z
pera
respektovaného
odborníka,
který
nezakrývá,
že
naznačená
inflace
toho
slova
se
vztahuje
kromě
mnoha
jiných
postav
i
na
resortního
pana
ministra.
Navzdory
různým
subjektivním
představám
-
zopakujme
nepopiratelné:
je
rozdíl
mezi
ekologem
(představitel
profesního
odvětví
vědy,
politicky
neutrální)
a
environmentalistou
(stoupenec
hnutí
veřejnosti
za
kvalitní
životní
prostředí,
podle
způsobu
prosazování
cílů
politicky
zabarven).
Ekologie
je
jen
jedna.
Je
to
nauka
o
hospodářství
přírody,
s
dlouhodobým
horizontem
ve
svém
pracovním
měřítku.
Vyplývá
z
ní
princip
minimálního
zasahování
do
přirozeného
chodu
věcí.
Na
rozdíl
od
toho
ekonomika
s
krátkodobými
výhledy
a
stimuly
zasahuje
razantně
do
kapitálového
trhu
přírodních
zdrojů,
hlavně
díky
spontánnímu
chování
jedné
lidské
generace,
aniž
by
-
zcela
neliberálně
a
nedemokraticky
-
připouštěla
spontánní
tržní
chování
generace
dosud
nenarozené
(chování
pravděpodobně
zcela
jiné).
Hnutí
environmentalistů
(bojovníků
za
prostředí)
vzešlo
jako
zpětná
vazba
a
snaží
se
-
ve
vleku
horizontů
politiky
a
ekonomiky
-
vstupovat
do
meziprostoru,
byť
třeba
s
méně
profesionálním
zázemím
nekompletních
nebo
i
ne
zcela
správně
pospojovaných
poznatků
ekologie-vědy
(častější
případ
je
sice
kvalifikovanost,
ale
někdy
politicky
nešťastné
způsoby
prezentace).
Je
velice
nefér
podsouvat
těmto
aktivitám
jako
celku
z
té
či
oné
strany
levicovost
(nebo
pravicovost
-
to
jsme
zažili
v
minulém
režimu),
i
když
extrémy
v
metodách
prosazování
existovat
mohou,
svědčí
však
o
tom,
že
pak
nejde
o
původní
věc.
Ekonomům
-
bez
ohledu
na
režim
-
budou
neúplatní
zelení
principiálně
vadit
vždycky.
Protože
regulovat
jde
všechno
možné
od
mezd
ve
školství
po
zdroje
na
nevýdělečnou
vědu,
ale
regulovat
čerpání
nebo
poškozování
něčeho
tak
povolného,
co
musí
mít
samozvaného
zástupce,
jako
v
případě
horniny,
vody
nebo
bioty,
to
dá
práci.
Co
je
ale
třeba
mezi
všemi
politickými
kamuflážemi
považovat
za
největší
mystifikaci,
teď
a
tady,
je
deklarovat
konzervativní
systém
hodnot
zároveň
s
vylučováním
nového
poznání,
získávaného
experimentováním
(a
odsuzovaného
ve
spojení
s
opět
politickým
slovním
arzenálem
-
s
třetí
cestou).
Konzervatismus
bývá
definován
sice
jako
snaha
udržet
osvědčený
systém,
který
však
obsahuje
změny
zajišťující
kontinuitu.
Nejvyspělejší
země
světa
(USA,
SRN,
Japonsko
aj.),
které
vyrostly
na
konzervativních
hodnotách
a
hájí
je,
vystavují
veškeré
poznání
okamžitě
experimentu.
Protikladné
výsledky
v
tomtéž
odvětví
se
těší
největší
pozornosti.
Navíc,
mentalita
otevřená
pro
pokus
za
standardních
pravidel
zahrnuje:
pragmatismus,
orientaci
na
budoucnost,
systémové
myšlení,
rychlý
přenos
informace
z
teorie
do
praxe
atd.
Přirozený
příklon
naší
porevoluční
společnosti
napravo
by
-
ke
škodě
věci
-
mohl
být
záhy
zrazen
neustálým
protiřečením
vysoce
postavených.
Černobílá
stranickost
s
tendenčním
obětním
beránkem
-
šedou,
bez
preference
kvalifikovanosti,
má
nevýhodu
v
tom,
že
je
slepá
na
modrou,
žlutou,
zelenou...
Jestliže
někdo
říká,
že
životní
prostředí
je
určováno
politickým,
sociálním
a
ekonomickým
systémem,
pak
se
lze
ptát,
proč
se
dosud
v
této
sféře
charakteristické
determinanty,
tedy
především
ekonomické
nástroje,
neuplatňují?
V
podstatě
o
tom
je
váda
celé
poslední
roky.
Jestliže
resortní
ministerstva
dostávají
z
centra
přerozdělené
peníze
na
projekty
a
přitom
nefunguje
standardní
konkursní
soutěž
za
účasti
dostatečného
spektra
posuzovatelů
návrhů
(nejen
úředníků
daného
ministerstva),
tj.
finance
jsou
často
přiděleny
předem,
dokonce
i
na
témata,
která
se
neobjevila
ve
zveřejněné
poptávce
-
pak
se
lze
ptát,
jestli
nemáme
jenom
jeden
resort,
podnikatelství.
Jestliže
ministerstvo
životního
prostředí
oficiálně
schválí
jedinou
firmu
pro
dodávání
semen
planě
rostoucích
rostlin
ve
jménu
záchrany
naší
přírody
a
daný
sortiment
bez
uvedení
původu
upřednostňuje
při
znovuzavádění
před
názorem
nesporných
odborníků
a
znalců
konkrétních
lokalit,
přispívá
k
ohrožení
genového
bohatství
této
země.
Ano,
tímto
aktem
zároveň
přispělo
k
oživení
jednoho
druhu
obchodu.
A
tak
dále.
Podle
všeho
tedy
není
třeba
se
vážně
obávat,
že
by
první
ministr
suspendoval
svého
posledního
ministra.
Zbavme
se
ve
výhledu
negativních
vizí
-
a
třeba
i
třetích
cest.
Je
cesta
čtvrtá,
cesta
normální
lidské
komunikace,
akceptování
oprav
v
lidském
chování,
jež
se
ve
většině
demokratického
světa
uplatnily.
Je
to
cesta
udržitelnosti
a
tedy
cesta
osvědčených
přístupů
seriózně
konfrontovaných
s
novostí
odkrývaného.