Mandelových
sto
dní
jen
přípravou
Daniel
Kumermann
Nemyslím,
že
by
bylo
možno
dělat
to
lépe,
prohlásil
Mangosuthu
Buthelezi.
Mandela
je
skutečným
přínosem
pro
naši
zemi,
sekundoval
mu
druhý
den
plukovník
Constand
Viljoen.
Obě
tato
hodnocení
se
týkala
nedávno
završené
stovky
dní
vlády
prezidenta
Jihoafrické
republiky
Nelsona
Mandely.
Oba
hodnotitelé
patří
bezesporu
k
hlavním
soupeřům
hodnoceného:
první,
ač
ministr
v
Mandelově
vládě,
usiluje
coby
náčelník
Zulů
o
jistou
autonomii
zulského
území.
Druhý
zastupuje
tu
(nevelkou)
část
bílých
obyvatel,
kteří
se
sice
se
změnami
smířili,
ale
radost
z
nich
nemají,
a
žádají
pro
sebe
-
co
jiného
-
autonomní
území.
Pochvala
od
protivníků
působí
většinou
poněkud
nepřirozeně
a
spíše
vyvolává
otázky.
Oba
jmenovaní
jsou
(doslova)
ostřílení
političtí
harcovníci
a
stěží
že
by
se
tak
snadno
pokořili.
Oba
jsou
však
také
zkušení
taktici
a
tak
je
zřejmě
nutné
jejich
slova
vykládat:
Mandelovo
postavení
je
i
po
zahřívacím
úseku
natolik
pevné,
že
se
vyplatí
neklást
zbytečný
odpor
a
spíše
se
na
jeho
politickém
slunci
přihřát.
Jaká
je
však
za
slovy
chvály
realita?
V
prvé
řadě
dvě
hmatatelné
změny
týkající
se
většiny
těch,
kdo
Mandelu
do
funkce
přivedli
-
tj.
nejchudších
černých
voličů:
těhotné
ženy
a
děti
pod
šest
let
mají
lékařskou
péči
zdarma.
Chudé
děti
pak
budou
od
příštího
týdne
dostávat
ve
škole
jídlo
zdarma.
Mezi
nehmatatelné,
ale
přesto
snadno
viditelné
změny
patří:
-
Sloučení
dříve
rasově
oddělených
školských
úřadů,
jako
první
krok
ke
srovnání
vzdělávací
úrovně.
-
Zrušení
bývalých
černošských
domovin,
které
umožňovaly
násilné
stěhování
černých
obyvatel,
a
pokud
možno,
aktivní
podpora
jejich
návratu
do
míst,
odkud
je
apartheid
vyhnal.
-
Integrace
bývalých
partyzánů
Afrického
národního
kongresu
do
původně
pouze
bělošské
armády,
včetně
velitelů.
Nahrazení
povinné
služby
pro
bílé
systémem
dobrovolníků.
-
Poměrně
úspěšná
jednání
s
hlavními
organizacemi
bílých
i
černých
radikálů,
která
evidentně
otupují
ostří
sporu.
-
Vyčlenění
2,5
miliardy
randů
z
rozpočtu
pro
financování
prvního
roku
pětiletého
Programu
obnovy
rozvoje.
K
posledně
jmenovanému
je
nutno
přičíst
stovky
komisí,
podkomisí
a
výborů,
které
mají
navrhnout
způsoby,
jak
tyto
peníze
nejefektivněji
použít.
K
jejich
chvále
budiž
řečeno,
že
stále
ještě
pracují
spíše
za
uznávací
poplatek,
či
rovnou
zadarmo
(i
když
nová
byrokracie
již
také
aktivně
vystrkuje
růžky).
V
televizním
projevu
k
první
stovce
dní
pak
Mandela
ohlásil,
že
uvolňuje
sto
milionů
randů
na
komunální
rozvojové
programy.
Je
toho
málo,
či
mnoho?
Zřejmě
jak
pro
koho.
Ti
bílí
obyvatelé,
jejichž
životní
úrovně
se
nový
vývoj
ještě
příliš
nedotkl,
mluví
o
mílových
krocích
k
normalitě.
Do
mysli
těch
černých,
jejichž
životní
úrovně
se
také
ještě
příliš
nedotkl,
se
pomalu
vkrádá
pocit
frustrace.
Problémem
pak
je,
že
těch
druhých
je
výrazně
více.
Pozorovatelé,
kteří
se
snaží
zůstat
nad
věcí,
proto
již
raději
mluví
o
skutečné
zkoušce,
kterou
bude
teprve
až
dalších
sto
dní.
Tato
stovka
dostala
do
vínku
dobrý
vklad:
podle
posledních
průzkumů
se
mají
černí
a
bílí
navzájem
raději
než
před
dubnovými
volbami.
Můžeme
si
proto
být
takřka
jisti
tím,
že
i
tato
stovka
proběhne
smírně
a
na
jejím
konci
si
budeme
moci
klást
stejné
otázky
jako
nyní.
Zřejmě
i
odpovědi
budou
podobné.