ln94200_103

Peníze a Parkinson

Ladislav Jakl Požitky ústavních činitelů jsou vděčným tématem sdělovacích prostředků i hospodských debat. Veřejní činitelé si samozřejmě budou muset zvykat na to, že nejen jejich práce, ale i požitky, ba dokonce soukromý život je v demokracii pod hyperkritickým okem veřejnosti. I když v souvislosti s nedávno publikovanými výsledky průzkumu veřejného mínění občané tuto možnost příliš nedoceňují.

Kromě hyperkritičnosti je však rozhodujícím jevem klasická maločeská závist a platnost Parkinsonových zákonů. Proč Parkinson? Inu, například těch sedm set milionů vydaných na rekonstukci malostranských paláců pro potřeby poslanecké sněmovny činí jen něco přes jednu desetinu procenta sumy, o jejímž odebrání poplatníkům a následovném přerozdělení poslanci každoročně rozhodují. A to za naprosto chabého zájmu mlčky platící veřejnosti. Snazší je závidět konkrétnímu poslanci nějakých dvacet tisíc než se zajímat o stovky miliard.

Současné složení požitků poslanců, a tím spíše nedávno zveřejněný iniciativní poslanecký návrh však přesto zasluhuje pozornost. Ne pro samotnou výši. Soudný člověk by se asi smířil i s podstatným zvýšením poslaneckých platů. Kromě mnoha již publikovaných důvodů lze připomenout ještě jeden: je jen v zájmu voličů, aby i velmi schopní lidé, kteří by si jinak mohli vydělat veliké částky, měli o veřejnou službu zájem. Proč však kromě základního platu mají poslanci dostávat zvlášť prostředky na studijní materiály (jejichž koupi by pak dokládali potvrzeními) ? Proč mají každý rok fasovat speciální taxu na oblečení? Proč mají dostávat zvlášť diety a cestovné? Autoři takových návrhů nedělají hlupáky jen z poslanců ale hlavně z voličů. Ti snad posoudí, jak poslanec dbá o své vzdělání či o svůj zevnějšek.

Poslanci má náležet zdaněný, třeba velký, ale jen jeden plat. Ať si s ním dělá co chce. I tím vykreslí svou viztku.