Během
západoněmecké
nejpopulárnější
show
vysílané
v
hlavním
vysílacím
čase
se
minulou
sobotu
večer
jedna
soutěžící
vsadila
s
konferenciérem,
že
by
dovedla
se
zavázanýma
očima
poznat
každý
ze
stovky
různých
sýrů
jen
po
jediném
ukousnutí.
Žena
sázku
vyhrála.
Ještě
pozoruhodnější
však
možná
je,
že
tato
tříhodinová
show
"Wetten
Dass"
(Vsaď
se)
pravidelně
vyhrává
nejvyšší
příčku
na
televizním
žebříčku
v
zemi
a
občas
přitáhne
dokonce
až
50
%
západoněmeckých
domácností.
Jak
se
přibližuje
ekonomická
integrace
v
roce
1992,
byli
evropští
kulturní
kurátoři
postaveni
na
hradby
chránící
proti
americkému
"kulturnímu
imperialismu"
a
hrozí
uvalením
kvót
proti
takovým
populárním
vetřelcům,
jako
je
"Dallas",
"Miami
Vice"
a
"L.
A.
Law".
Ale
většina
toho,
co
Evropané
chtějí
chránit,
vypadá
stejně
kýčovitě,
jako
to,
co
chtějí
zadržet.
Nejmilitantnější
opozice
proti
importu
americké
televize
přišla
od
francouzských
televizních
a
filmových
producentů,
kteří
požadují
kvóty
zajišťující,
aby
plných
60
%
pořadů
v
evropských
televizích
bylo
vyrobeno
v
Evropě.
Dosud
Francouzi
nedokázali
získat
dostatečně
širokou
podporu,
aby
zvítězili.
Letmý
pohled
do
televizních
programů
a
několikeré
otočení
knoflíkem
evropské
televize
naznačuje
jeden
důvod,
proč
tomu
tak
je.
Přestože
je
zde
několik
populárních
akčních
a
dramatických
seriálů,
jen
málo
se
jich
pyšní
vysokou
kulturou
a
vytříbenou
výrobní
hodnotou,
kterou
bychom
možná
očekávali.
Daleko
více
evropského
vysílacího
času
je
zaplněno
nízkorozpočtovými
televizními
soutěžemi,
estrádami,
filmy
a
talk
show,
z
nichž
mnohé
jsou
autorizovanými
plagiáty
svých
amerických
protějšků.
Jeden
z
francouzských
nejpopulárnějších
sobotních
večerních
programů
uvádí
rádoby
celebrity,
které
hledají
své
spolužáky
ze
střední
školy,
aby
se
s
nimi
setkaly
v
přímém
přenosu.
Vlámská
televizní
soutěž
má
jako
konferenciéra
Belgičana,
který
předstírá,
že
je
Ital.
Jeden
z
italských
oblíbených
pořadů
"Fantastico",
vlažné
varietní
představení,
je
natolik
populární,
že
diváci
vyžadovali,
aby
si
mohli
koupit
čokoládový
výrobek
"Cacao
Fantastico",
na
který
každý
týden
pěly
chválu
tancující
herečky,
přestože
tento
výrobek
neexistoval.
Během
jiného
typického
večera
plného
zábavy
s
pořadem
"Wetten
Dass",
který
předčil
vynikající
sýrové
číslo,
soutěžící
vyhrál
sázku
s
konferenciérem
show
Thomasem
Gottschalkem,
že
dokáže
po
telefonu
rozpoznat
300
německých
nářečí.
Hvězdný
host,
americký
velvyslanec
v
Západním
Německu
Richard
Burt
rovněž
vyhrál
sázku,
že
někdo
dokáže
nastavět
150
dolarů
ve
čtvrťácích
na
nakloněnou
minci.
Pan
Burt
nicméně
zaplatil
pokutu,
jako
kdyby
prohrál,
a
souhlasil
s
tím,
že
stráví
jeden
den
společně
se
západoněmeckým
ministrem
zahraničí
Hansem-Dietrichem
Genschrem
a
že
společně
usmaží
a
prodají
tolik
bramboráků,
kolik
dohromady
váží.
To,
že
to
vypadá
jako
celkem
slabý
materiál,
okolo
kterého
se
mají
vztyčovat
ochranné
bariéry,
tak
to
může
být
proto,
že
tyto
pořady
potřebují
všechnu
možnou
ochranu.
Evropské
programy
se
obvykle
zaměřují
na
své
lokální
publikum,
navíc
často
jen
na
jeho
malou
část.
Megahity
z
Německa
nebo
Itálie
se
málokdy
dostanou
až
do
Francie
nebo
Velké
Británie
a
téměř
nikdy
se
neobjeví
na
amerických
obrazovkách.
Pokusy
o
výrobu
"panevropského"
programu
obvykle
skončily
zklamáním.
Jedna
každoroční
koprodukce,
tříhodinová
soutěž
"Eurovison
Song
Contest",
uvádějící
soft-rockové
písně
každé
z
dvaceti
evropských
zemí,
byla
charakterizována
jako
nejnudnější
televizní
show
na
světě.
Jiná,
"Jeux
Sans
Frontieres",
ve
které
si
vesničané
z
různých
evropských
zemí
dělají
blázny
sami
ze
sebe
plněním
nesmyslných
úkolů,
je
hitem
ve
Francii.
V
Americe
vyrobená
imitace
pod
názvem
"Skoro
všechno
jde"
záhy
skončila
fiaskem.
Z
velké
části
to,
co
zde
bylo
vyrobeno,
zde
také
zůstává,
a
to
z
dobrých
důvodů.
Britský
výkvět,
literární
dramata,
která
vysílají
americké
veřejnoprávní
televize
jako
"Masterpiece
Theater
(Mistrovské
divadlo)",tvoří
relativně
malou
část
britského
vysílacího
času.
Většině
britských
programů
je
třeba
přijít
na
chuť.
Je
zde
například
"One
Man
and
His
Dog
(Muž
a
jeho
pes)",
soutěž
pasteveckých
psů
v
hlídání
dobytka.
Pro
Brity
je
také
strhující
doba
mistrovství
v
házení
šipek,
ještě
více
doba
soutěží
v
bowlingu
na
trávě
a
stále
více
doba
kulečníkových
maratónů.
Evropské
drama
mívalo
lepší,
i
když
také
smíšené,
osudy.
Nejpopulárnější
takové
programy
se
zaměřovaly
na
úzce
národní
záležitosti.
Francouzská
kopie
"Dallasu",
nazývaná
"Chateauvallon"
a
odehrávající
se
na
francouzské
vinici,
měla
ve
Francii
dobrý
rozběh,
který
skončil
poté,
co
byla
představitelka
hlavní
ženské
role
zraněna
při
skutečné
autonehodě.
"Schwarzwaldklinik"
(Švarcvaldská
klinika),
něco
jako
německý
"St.
Elsewhere"
odehrávající
se
v
lázeňském
sanatoriu,
je
populární
v
Německu
a
rozšířil
se
i
do
Francie.
Nejpopulárnější
italský
seriál
je
drama
nazvané
"La
Piovra",
neboli
"Chobotnice",
které
vypráví
boj
mladého
idealistického
vyšetřovatele
z
Palerma
proti
mafii.
Když
byl
tento
fiktivní
inspektor
v
seriálu
zastřelen,
byla
tato
zpráva
v
Itálii
počátkem
tohoto
roku
na
titulních
stranách
novin.
Nejpopulárnější
španělskou
minisérií
byl
letos
"Juncal",
příběh
stárnoucího
toreadora.
"Velmi
dobře
zavedeným
trendem
je,
že
nejpopulárnější
jsou
místní
pořady
a
ty
americké
jsou
až
jako
druhé,"
říká
Brian
Wenham,
bývalý
programový
ředitel
BBC.
"Dáte-li
možnost
volby,
každý
bude
sledovat
doma
vyrobený
pořad."
Často
ale
není
mnoho
na
výběr.
Proto
Evropa
nedávno
vytáhla
do
boje
za
výrobu
vlastních
hodnotnějších
pořadů,
programů
s
širší
přitažlivostí.
"V
podstatě
jsme
museli
začít
z
ničeho,
museli
jsme
naučit
autory
a
producenty
vyrábět
pořady,
které
budou
jiní
lidé
chtít
vidět,"
připouští
Colin
Young,
ředitel
britské
Národní
filmové
a
divadelní
školy.
I
když
někteří
ve
Státech
tvrdí,
že
reklama
je
prokletí
televize,
zde
mnozí
věří,
že
její
absence
je
zodpovědná
za
pomalý
rozvoj
evropského
televizního
průmyslu.
Až
dosud
národní
vlády
v
Evropě
kontrolovaly
většinu
vysílacího
času
a
povolovaly
malou
nebo
žádnou
reklamu.
Protože
produkční
náklady
byly
garantovány,
nevadilo,
že
program
nemohl
být
prodán
do
zahraničí
nebo
vpuštěn
do
oběhu
tak
jako
většina
amerických
pořadů.
Na
pořady
však
nebylo
vydáváno
mnoho
peněz,
což
je
situace,
která
nahrává
laciným
talk
show
a
soutěžím
a
zároveň
odrazuje
od
produkce
nákladných
dramat.
Nicméně,
nyní
přicházejí
do
většiny
evropských
zemí
komerční
stanice
a
zároveň
se
rychle
rozšiřuje
satelitní
a
kabelová
technologie.
Zrovna
minulý
týden
Řecko
poprvé
povolilo
dvě
komerční
stanice;
Španělsko
již
dříve
začalo
povolovat
komerční
televize
po
boku
svých
státních
kanálů.
Výsledkem
je
nová
a
obrovská
chuť
vyrábět
pořady.
Avšak
možná
k
úžasu
těch,
co
volají
po
kvótách,
většina
z
tohoto
prázdna
bude
pravděpodobně
zaplněna
nejlacinějším
a
nejpočetnějším
nyní
dostupným
způsobem
výroby
programů
-
opakováním
pořadů
obvykle
vyrobených
ve
Spojených
státech.
Sky
Channel,
britský
podnik
australsko-amerického
tiskového
magnáta
Ruperta
Murdocha,
nabízí
něco,
co
pro
většinu
diváků
musí
být
záhadnou
kulturní
směsí.
Stanice
bojující
s
finančními
potížemi
nabízí
pořady
očividně
lacino
získané
z
jiných
šéfových
podniků.
Před
nedávnem
v
jednom
madridském
hotelovém
pokoji
zachytil
divák
konec
špatně
hraného
seriálu
o
rybářské
lodi
na
australském
Velkém
bradlovém
útesu,
jen
aby
se
nechal
britským
hlasatelem
přemlouvat,
aby
"zůstal
u
televize
a
počkal
si
na
další
dobrodružství
klokana
Skippyho".
Do
tohoto
článku
přispěli
Lisa
Grishaw-Muellerová
z
Bonnu,
Laura
Colbyová
z
Milána,
Tim
Carrington
z
Londýna
a
Carla
Vitzhumová
z
Madridu.