Bronx
má
nádhernou
botanickou
zahradu,
skvělou
ZOO,
svou
vlastní
okouzlující
Malou
Itálii
(na
Arthur
Avenue)
a
samozřejmě
Yankee.
Nicméně
většina
lidí
v
konfrontaci
s
nejnovějšími
zprávami
o
devastovaném
Jižním
Bronxu
pohlíží
na
tento
městský
okrsek
stejně
jako
Sherman
McCoy
Toma
Wolfa
v
"Ohňostroji
marnosti"
-
jako
na
špatnou
odbočku
do
pekla.
Avšak
Bronx
Laury
Cunninghamové,
Bronx
jejího
dětství
v
padesátých
letech,
je
něco
zcela
jiného.
Ve
svých
nádherných
románových
pamětech
"Spací
pořádek"
(Knopf,
195
stran,
18,95
$)
vzpomíná
na
exotická
hřiště,
zalidněná
především
židovskými
excentriky
a
příležitostnými
katolíky
(opravdovými
podivíny
jako
její
pětiletá
přítelkyně,
sexbomba
a
ďábelská
kočička,
Diana).
Cunninghamová,
spisovatelka
a
dramatička,
má
živý
a
nezvykle
velký
smysl
pro
vzpomínky.
Transformuje
svůj
"Bronx
plný
emocí,
místo,
kde
jsou
roviny
průměrnosti
přerušeny
jen
prudkými
sestupy
do
hysterie",
do
"Babylonského
Bronxu",
světa
vřícího
sexem,
smrtí
a
intrikami.
V
tomto
Babylonském
Bronxu
žili
židovští
dělníci
v
jednotvárných,
v
sovětském
stylu
stavěných
domech
"zkrášlených"
jmény
jako
AnaMor
Towers
(podle
majitelů
Anny
a
Morrise
Snezakových),
jejichž
haly
a
chodby
byly
zdobeny
nástěnnými
malbami
starověkých
Syřanů
a
Řeků
a
pompejskými
vlysy.
Toto
architektonické
pomatení
se
paní
Cunninghamové
spojuje
s
nesrovnalostí,
kterou
cítila,
když
v
AnaMor
Towers
žila
jako
malé
děvčátko:
"...navenek
obyčejné,
uvnitř
vyzdobené,
za
veškerou
inspiraci
vděčící
pohanským
kulturám."
Je
duchaplná
a
zábavná,
avšak
nikdy
ne
podlá,
jako
memoáristka
je
trochu
podobná
Trumanu
Capotovi,
kdyby
ten
byl
žid,
žena
a
méně
škodolibý.
Malá
Lily,
jak
si
paní
Cunninghamová
v
knize
říká,
opravdu
nebyla
obyčejná.
Prvních
osm
let
byla
vychovávána
svou
matkou
Rosie,
kterou
si
pamatuje
jako
milující
lhářku,
která
převrátila
historii,
aby
vysvětlila,
proč
s
nimi
Lilyin
otec
nežije.
V
Lilyin
prospěch
předělala
Rosie
tohoto
muže,
který
o
svém
dítěti
možná
ví
a
možná
neví,
na
válečného
hrdinu.
Rosie
zemřela
mladá
a
Lily
si
ji
pamatuje
jako
romantickou
postavu,
která
příliš
nezasahovala
do
vzdělávání
svého
dítěte
na
ulicích.
Hry,
které
děti
v
Bronxu
hrály
(například
chycení
děcka
a
svlečení
donaha),
vypadají
ve
světle
dnešních
potrhlých
měřítek
krotce,
ale
Cunninghamová
je
dokáže
vylíčit
jako
velké
dobrodružství.
"Bez
oficiálních
vědomostí
o
sexu
a
smrti
jsme
s
oběma
koketovali,"
píše.
Analyzovala
rodiny
podle
toho,
jak
měly
uspořádané
spaní.
Její
přítelkyně
Susan,
jejíž
rodiče
jí
neustále
připomínali,
že
je
nechtěná,
spala
na
úzké
posteli
vmáčknuté
do
ložnice
rodičů,
jako
by
tam
byla
jen
dočasným
hostem.
Otec
její
kamarádky
Diany
byl
profesionální
zloděj;
vypadalo
to,
že
ložnici
vůbec
nemají.
Lily
se
možná
stala
tak
posedlou
tím,
kde
a
jak
lidé
spí,
proto,
že
její
vlastní
podmínky
se
neustále
měnily.
Když
Rosie
zemřela,
nastěhovali
se
k
ní
její
strýcové
-
a
nechali
ji
zařídit
spaní
i
ostatní
domácí
záležitosti.
Podle
jejích
instrukcí
vymalovali
byt
na
oranžovo,
růžovo
a
bílo.
S
milými
detaily
si
vybavuje
svého
strýce
Gabe,
ortodoxního
žida
a
autora
textů
k
písním
(který
rýmoval
v
milostné
písni
pastviny
a
ledviny)
a
strýce
Lena,
tajemného
vyšetřovatele
na
částečný
úvazek,
který
vypadal
jako
Lincoln
a
nosil
oblečení
k
převlečení
v
hnědé
obálce
jako
"tajný
prezident
na
misi
dobré
vůle."
Ve
své
podivnosti
vypadali
nezáludně.
Lilyina
babička,
která
nebyla
žádná
pekařka
sušenek,
odstranila
z
rodinného
alba
hlavy
neoblíbených
příbuzných
a
zápolila
se
svou
trvale
nedokončenou
prací
"Filozofie
pro
ženy".
K
závěru,
když
se
Lily
více
zabývá
schůzkami
s
chlapci
a
méně
svou
půvabně
podivínskou
rodinou,
kniha
poněkud
ztrácí
tempo.
Převážně
však
platí,
že
v
její
provokativní,
hluboce
dojemné
sondě
do
tajemstvích
Babylonského
Bronxu
nalezneme
mnoho
potěšení.
Bronx
také
figuruje
v
posledním
románu
Bruce
Jay
Friedmana,
který
se
ve
vzpomínkách
vrací
do
New
Yorku
padesátých
let.
Avšak
jak
minulý,
tak
současný
svět
v
"Současném
klimatu"
(Atlantic
Monthly
Press,
200
stran,
18,95
$)
působí
stísněně
a
staticky.
Ve
svém
šestém
románu
se
Friedman
pokusil
oživit
svého
protagonistu
z
díla
"O
Harry
Townsovi"
z
roku
1972.
Harry
je
nyní
57letý
spisovatel,
jehož
pokračující
koketování
s
drogami
a
okrajovými
týpky
v
Hollywoodu
a
v
New
Yorku
se
zdá
být
podivně
synchronizované.
Harry
zamilovaně
vzpomíná
na
"staré"
časy
počátkem
sedmdesátých
let,
kdy
si
lidé
jako
jeho
přítel
Travis
raději
dávali
schůzku
s
psychiatrem,
aby
analyzoval,
co
dělají
špatně.
"Řešení
z
L.
A.,"
vysvětluje
Friedman.
Řádku
po
řádce
může
být
Friedmanův
unavený
cynizmus
zábavný,
zvláště
když
riffuje
o
sociálních
vztazích
v
Hollywoodu
?
o
způsobu,
jakým
lidé
přeměřují
jeden
druhého
a
okamžitě
zavrhují
ty
zoufalce,
kteří
jen
těsně
nedosáhli
mety.
Harry
se
tomu
všemu
vyhnul
tím,
že
žije
na
předměstí
Long
Islandu
se
svou
ženou,
která
je
tak
závislá
na
telenovelách
a
detektivkách,
že
si
sotva
všimne,
když
její
manžel
zmizí
na
drogovou
výpravu
do
nitra
Manhattanu.
Avšak
k
pochopení
Harryho
není
třeba
mnoha
řádek.
Je
to
nudný
patron.