wsj1849.cz

Přírodní výbuchy a především zemětřesení, nejsou jen hrozivou skutečností jako takovou, ale rovněž symboly, jejichž prostřednictvím lze výkladat stav společnosti. Hromada trosek po loňském zemětřesení v Arménii doslova odhalila město, jehož rozsáhlejší konstrukce byly postaveny z písku. Závažnost neštěstí pramení z dlouholetého překrucování zákonů a z lhostejnosti byrokratického systému. Po zemětřesení jižně od San Francisca se nabízí rozsáhlejší paralela, a sice se stavem americké ekonomiky. Byly záchvěvy na burze v pátek 13. října předzvěstí větší zranitelnosti, mnohem větších otřesů? Jsou inženýrství a architektura ekonomiky tak zranitelné jako oblouky mostu Bay Bridge? Děsivá samolibost Reaganovy a Bushovy éry vyplodila panglosiánské chvalozpěvy o současném dokonalém stavu amerických ekonomických a sociálních poměrů. Licencovaný vládní intelektuál Francis Fukuyama nedávno v časopise The National Interest uvedl, že historie je takzvaně na konci, neboť běh vývoje lidstva nyní dosáhl vrcholu ve velkolepé tečce v podobě americké civilizace. Jeho zjištění byla brána vážně. My jsme však ve skutečnosti svědky pokračujícího úpadku politické ekonomiky kapitalismu: nejedná se tolik o konec historie, ale spíš o historii konce. Finančním ekvivalentem písku, který použili arménští dodavatelé, jsou rizikové obligace a s nimi spojené vyspekulované odkupy. Stavitelům projde použití písku a finančníci sáhnou po rizikových obligacích, když společnost rozhodne, i nevyhnutelně, že přimhouřit oči je v pořádku. Na začátku 80. let bylo pro americké kapitalisty postačujícím důvodem k přijímání rizikových obligací přimhouření oka. V té době shledali velice malou míru zisku z nefinanční investice společnosti. Vládní statistika vlastně ukázala, že míra zisku - čisté zisky před zdaněním vydělené akciovým kapitálem - dosáhla vrcholu v roce 1965 ve výši 17,2 %. Shodný výpočet odhalil v hospodářsky nevýhodném roce 1982 redukci míry zisku na 4,6 % a údajný zázrak, který následoval, zaznamenal nárůst míry zisku pouze na 8,1 % v roce 1986 a na 8 % v roce 1987. V souladu s poklesem míry zisku došlo - na začátku 80. let - ke snížení čísla vypočítaného tak, že se vydělí tržní hodnota společností náklady na reprodukci jejich aktiv, jde o známý poměr Q spojovaný s profesorem Jamesem Tobinem. Teoreticky by hodnota připisovaná společnosti trhem a náklady na reprodukci jejích aktiv měly představovat stejné hodnoty. Jenže trh samozřejmě může rozhodnout, že základní jmění společnosti - její aktiva - nic neznamená, pokud společnost nevykazuje zisky. A přesně tak se trh skutečně rozhodl. Do roku 1982 byl poměr 43,5 %, což znamená, že trh ohodnotil jedním dolarem průměrná aktiva společnosti o výši 43 centů. Na základě dějin kapitalismu to můžeme považovat za poctivou sázku, protože je-li třeba jen 43 centů za účelem koupě dolarové hodnoty základního jmění společnosti, pohotový podnikatel nepřimhouří oči. Podnikatel předpokládá, že základní míra ziskovosti bude stoupat a že základní jmění, které koupil levně, brzy přinese zisky, čímž se víra trhu v investice obnoví. Proto tedy ta posedlost vyspekulovaným odkupem akcií. Jenže právě zde se podnikatel dopustil velice riskantní sázky a právě zde se společnost dopustila pošetilosti, když přimhouřila oči. Míra zisku je stále nízká a poměr Q byl v roce 1987 jen 65 % a v roce 1988 jen 68,9 %. Výsledek: krajina zavalená podfuky, vysoká zadluženost sypoucí se na hlavu jednotné Americe. Stoupající rizika nezůstala bez povšimnutí, dokonce ani v polovině 80. let. Celá řada navrhovatelů však oznamovala konec historie (v tomto případě zrušení normálních zákonů ekonomické gravitace) společnosti, která by si i nadále zakrývala oči. Přední ekonomové a posuzovatelé, kteří natahují krky k vrcholkům vysokých pyramid rizikového financování, otáčejí hlavy, aby sledovali záplavu vyspekulovaných odkupů akcií, přičemž tvrdili, že konečným výsledkem bude chudší, krutější jednotná Amerika s prudce stoupající produktivitou a zisky, která odrovná slabší. Jenže v této oblasti nebyl zjištěn prospěch z rizikového financování. Nabyvateli výhod se stali ti finančníci, jejichž obrazem bylo známé číslo kapitalismu 80. let, plat Michaela Milkena o výši 517 milionů dolarů ročně. Levicoví ekonomové, s nimiž se ztotožňuji - kolegové v Unii Radikálních politických ekonomů, především Robert Pollin z ekonomické fakulty Kalifornské univerzity v Riverside -, nebyli fascinováni stylem svých poddajných kolegů. Všichni zaznamenali záchvěvy a poukazovali na zásadní skutečnosti. Míry zisků nejsou po vlně velkých fúzí vyšší a nyní jsme vzhledem k peněžnímu toku neobyčejně zatíženi vysokým úrokem. Začínají se projevovat důsledky výstavby impérií z písku. V protikladu k předchozím odhadům vyčíslujícím míru neplnění závazků ohledně rizikových obligací na 2 či 3 %, zjistila harvardská studie publikovaná v dubnu tohoto roku (a diskutovaná v hlavní zprávě v časopisu Wall Street Journal z 18. září), že míra neplnění závazků ohledně těchto obligací dosahuje 34 %. Jaký je důsledek zatížení vysokým úrokem, vysoké míry neplnění závazků a pokračující nízké ziskovosti? Korporace vyžadují likviditu, v podobě vypůjčených zdrojů. Bez platební schopnosti ze strany trhu s rizikovými obligacemi či bez peněžního toku ze zisků se obracejí na vládu, která poslušně přispívá k přirozeným pohybům kapitalistické ekonomiky s dobročinností v podobě snižování daňové sazby uvalované na kapitálové zisky či v podobě finanční pomoci v nouzi. Výsledkem může být inflace vyvolaná zoufalou cenovou nabídkou učiněnou za účelem vyhnutí se deflačnímu šoku z náhlého pádu. Útoky na inflaci přicházejí s další strategií kapitálu velmi tradičního založení: jde o útoky na mzdy. Francis Fukuyama nakukující skrz brýle na konci historie, ve své práci uvádí, že "na Západě byla třídní otázka úspěšně vyřešena... Egalitářství moderní Ameriky představuje zásadní úspěch beztřídní společnosti předvídané Marxem". Fukuyama by si možná měl o otázce třídy a egalitářství promluvit s některými americkými pracovníky. Od vrcholu mezd o výši 198,41 dolarů v roce 1972 poklesla v roce 1987 týdenní vyplácená částka na 169,28 dolarů - přičemž obě čísla jsou vyjádřena v dolarech roku 1977. Jinými slovy po rozkvětu slávy Reaganovy éry poklesly po druhé světové válce mzdy z maxima o 16 %, jelikož kapitalisté za asistence vlády utáhli kohoutky nebo šli od válu. Nyní se však objevují známky - stávky horníků, pracovníků v letectví a v oblasti telekomunikací atd. ? toho, že tento útok na mzdy naráží na tvrdší odpor. Toto jsou dlouhodobé údaje Richterovy stupnice o americkém kapitalismu. Celá konstrukce je velice vratká. Vlády se zdokonalily ve zvládání okamžiků paniky (toto slovo londýnský Times zakázal mému otci použít, když informoval o pádu na burze na Wall Streetu v roce 1929). Ale i zdokonalování má své meze. Pomoc v nouzi společnosti S&L by mohla při výpočtu úroků z vládních půjček stát 300 miliard dolarů. To jsou skutečné náklady. Pod jakou tíží Federální depozitní pojišťovací korporace, FDIC zavrávorá? Kapitalismus teď možná je budován tak, aby odolal náhlým šokům, ale jsou tu i mezery - krize v ziscích, útok na mzdy, skladební nespravedlnost systému - které dělají hlupáky z těch, kteří tvrdí, že budoucnost je zde a historie skončila. Cockburn je přispěvatelem časopisů The Nation a LA Weekly.