wsj1367.cz

wsj1367.cz

Date19
Source typenws
Year19
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Když se Anne Volokhová a její rodina před 14 lety přistěhovali do USA, začínali svůj život v Los Angeles s pouhými 400 dolary. Ze Sovětského svazu vlastně odjížděli se 480 dolary, ale během zastávky v Itálii utratila paní Volokhová 80 dolarů za černé sametové šaty. Není divu, že si rychle přivykla americkým způsobům. Tři měsíce poté, co přijela do Los Angeles, utratila 120 dolarů, které neměla, za klobouk. ("Byl to turban," upřesňuje, "ačkoli před 14 lety nebyl v módě. Ale mně se turbany moc líbily.") Od doby zbohatla. Její manžel a starší syn - počítačový génius, o kterém psal Wall Street Journal v roce 1981, když mu bylo 13 - provozují softwarovou firmu, která letos očekává obrat ve výši 10 milionů dolarů. Nedávno se stala vydavatelkou Movieline, čtyři roky starého losangeleského časopisu, který minulý měsíc zahájil celonárodní distribuci se základním nákladem 100 000 výtisků. Tento luxusní magazín, který distribuuje pobočka Eastern News společnosti Hearst Corp., je směsicí provokativních drbů časopisu Vanity Fair a seriózního ponoru do detailů za scénou časopisu Premiere se zvláštním důrazem na Tinseltown jako na toho, kdo určuje módní trendy. Prodává se v knihkupectvích, ve stáncích a v některých video prodejnách. Ačkoli je paní Volokhová malá žena, je to silná osobnost s hereckým talentem, který tak, jak jej provozuje v Hollywoodu, vypadá jako na míru ušitý pro kapitalismus. Její život se od doby, kdy žila v Kyjevě se svými rodiči, manželem a dvěma syny v bytě 2+1 v něčem, co nazývá "tichou vnitřní imigrací", a kdy snila o útěku, podstatně změnil. Nyní například vlastní 48 klobouků. Ale pamatuje i hubené roky a s chutí vzpomíná, jak nosila svou první velkou americkou koupi - onen turban - o 10 let později a jak se jeden majitel butiku v Los Angeles ptal, zda to není Chanel. Se zjevným uspokojením říká, že mu odpověděla: "Ne, miláčku, vzhled klobouku od Chanela mu dávám ." Na každé krabici s klobouky pro přehlednost připíchnut polaroidový snímek klobouku, který je uvnitř. Jsou klobouky jen součástí její nové losangelské osobnosti, stejně jako ultratenké cigarety Capri, které v hojné míře kouří, a večírky pořádané pro 500 lidí, ony čechovovské oslavy, na které zve hosty do svého víkendového domu v Santě Barbaře? "Ne, miláčku," řekla nedávno během své cesty na východ za účelem propagace celonárodní expanze časopisu Movieline svou plynnou, jemně afektovanou angličtinou. "S tím se musíte narodit. V Rusku jsem klobouky nosívala, ale musela jsem si je i šaty sama šít. Co se týče klobouků, nesehnala jsem tam, co jsem chtěla." Nyní 48letá paní Volokhová jasnou představu o tom, co chce. V časopise Movieline chce mít "specifické členění odstavců, specifický tón, specifický přístup - jasný, zřetelný a lehce ironický". V restauracích (v tomto případě v Ruském samovaru, což je newyorská restaurace provozovaná sovětskými emigranty pro sovětské emigranty) se nelíbila švitořivá lidová hudba, rozléhající se místností. "Vy tady si myslíte, že tohle je ruská hudba," řekla s pohrdáním a zavolala na servírku: "Mohla byste to vypnout?" Když hudba ustala, paní Volokhová hovořila s nespoutanou výmluvností o mnoha rysech, s nimiž se podle svého přesvědčení narodila: o znalosti dobrého jídla, byznysu, ruské kultury, lidské povahy a večírků. "Večírky jsou spíše stavem mysli," řekla a odmlčela se pouze proto, aby ochutnala a posoudila gruzínský šašlik ("trochu více propečený, ale velmi dobrý"). "Pokud jste se narodili s talentem pro pořádání večírků, pořádáte večírky. Dokonce i v Rusku se nám dařilo pořádat večírky. V Los Angeles jsme pořádali večírky i v hubených letech." Pro paní Volokhovou jako vydavatelku časopisu věnovaného filmům jako návodům na módu a další fantazie je pořádání večírků důležitou součástí byznysu. Pořádá extravagantní společenské večírky pro davy lidí, raději ale intimnější setkání. "Na amerických koktejlových večírcích se vám každý pořád dívá přes rameno, aby viděl, s kým může mluvit potom. Spíš mám ráda čaje, protože se podávají na konci dne." V 17 hodin podává ruský čaj. "Mělo by to být později, ale jsem to jednoduše posunula. V Los Angeles je důležité odchytit lidi hned po práci." Zve také často ředitele, producenty, herce, spisovatele a další lidi ze showbyznysu na "kávu a přehrávání klipů do paláce radosti". Hosté si s sebou přinášejí na páskách filmy a na plátno, které se rozvine od stropu secesní knihovny Volokhových ("palác radosti"), a promítají své oblíbené tří- pětiminutové klipy. Jedí "hříšné a smyslné věci" a vysvětlují klipy. "Pomáhá to odhalit duši," řekla paní Volokhová. S nápadem na časopis Movieline vlastně přišel starý přítel Volokhových Boris Krutchensky (který zastává pozici spoluvydavatele) a Laurie Halpern Smithová, která je nyní spoluredaktorkou časopisu. Krutchensky oslovil paní Volokhovou před pěti lety, zda by vydávání časopisu, který začal jako průvodce, nepodpořila. Zajímalo ji to, jen pokud by mohla časopis vést také po redakční stránce. "Anne nevěří v umírněnost," řekla paní Smithová. "Chce, aby bylo všechno vzrušující. A nevyčerpatelnou energii. Vymyslí si něco, co redaktoři považují za nemožné, a pak nás přinutí to udělat." Paní Volokhová však nebyla jen bohatou dámou, která potřebovala nějaký koníček. Doma v Sovětském svazu byla uznávanou novinářkou, která psala týdenní sloupek o národní kuchyni pro nedělní vydání Izvestijí. Tyto sloupky - živé diskuse o kulturních a literárních ohlasech jídla stejně jako praktické rady, jak dát chuť příšerným pokrmům v sovětském stylu - se staly základem pro její poučnou a zábavnou kuchařku "Umění ruské kuchyně", kterou v roce 1983 vydala společnost Macmillan Publishing. "Nevěřím lidem, kteří nejí," řekla paní Volokhová, ačkoli sama před několika lety přestala obědvat, aby shodila 25 liber. "Podívejte se na Dostojevského a Kafku. Nikdo v jejich knihách nikdy nejí a podívejte se na ... Zato Tolstého, Puškinovy a Gogolovy postavy jedí." Ve své kuchařce, kterou vydává Macmillan tento měsíc v měkkých deskách (s upraveným receptem na bliny tak, aby se daly připravit), uvádí každou kapitolu příslušnými citáty z ruské literatury: Puškinův o blinách, Gončarovův o pirozích. Pro život nabízí praktickou dietní radu: "Rozdělte svá jídla na důležitá a nedůležitá. Ve výborné restauraci se neomezujte. Na ostatních jídlech nezáleží." Ačkoli je zábavná a ačkoli se vám může zdát lehkovážná, je to seriózní osoba s některými nelehkými vzpomínkami. Byla dítětem z relativně privilegovaných poměrů. Její matka byla překladatelka a její otec "věčným náměstkem ředitele". "Emigrovala jsem, abych mohla nosit lepší klobouky a pořádat lepší večírky," řekla chichotavě. "Ale neměli bychom zapomínat na politické důvody, které byly hlavní. Snažíte se zachovat si v těžkých podmínkách důstojnost. Nikdo si nedokáže představit, jaký máte život, když žijete dvojím nebo trojím životem." V roce 1973, poté, co se narodilo jejich druhé dítě, bylo paní Volokhové a jejímu muži Vladimírovi, počítačovému vědci, jasné, že chtějí ze SSSR odejít. Paní Volokhová odešla ze zaměstnání, aby nebyla lidem na očích. Čekání bylo strašné. Než dostali rodiče paní Volokhové vízum, požadovala vláda po její matce, aby získala povolení od svého prvního manžela, se kterým se rozvedla před 38 lety. Pan Volokh byl propuštěn ze zaměstnání a musel vydržet hodiny organizovaných slovních útoků od svých spolupracovníků, nařčení ze sabotáže a z kontrarevolučních aktivit. Volokhovi měli strach, že skončí stejně jako jejich přítel, který požádal o vízum a čekal na něj 10 let, přičemž byl degradován ze své profese teoretického matematika na zaměstnance expedičního oddělení. Neskončili. Jejich vízum přišlo relativně brzy na řadu a oni se vystěhovali do Los Angeles. Pan Volokh našel brzy práci ve svém oboru, ale paní Volokhová odmítla dostupné zaměstnání, pro ni jako stvořené - být překladatelkou pro Rusa, který hovoří plynně anglicky. "To je stálé ohlížení se zpět," řekla. "Chtěla jsem podnikat." Na cestě k tomuto cíli dostala svou první americkou výplatu za korekturu knihy polské poezie, navštěvovala školu pro sekretářky, a pak pracovala v organizaci pro obstarávání finančních prostředků. Brzy tuto agenturu řídila. Když manžel a syn založili počítačovou firmu Vesoft, pracovala v jako obchodní manažerka, knihovnice a vydavatelka. Časopis Movieline nyní sídlí ve stejné budově jako Vesoft. "Všechno v životě dopadne neočekávaně," řekla paní Volokhová. "Nikdy nevíte, jestli se máte stát obětním beránkem, nebo dítětem štěstěny. My jsme měli štěstí.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View