wsj1286.cz

wsj1286.cz

Date19
Source typenws
Year19
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Proč nemůžeme své děti naučit číst, psát a počítat? Není to proto, že bychom nevěděli jak, vždyť to děláme. Je to proto, že nechceme. A důvod, proč nechceme, je ten, že účinné vzdělání by od nás vyžadovalo opustit některé uctívané metafyzické pověry o lidské povaze obecně a o povaze mladých lidí obzvláště, stejně jako porušit něčí uctívané nezadatelné zájmy. Tyto názory natolik dominují našemu vzdělávacímu systému, našim médiím, našim politikům a dokonce i našim rodičům, že napadnout je se zdá téměř rouháním. Zde je příklad. Kdybych se měl zeptat vzorku amerických rodičů: "Chcete, aby základní školy posilovaly ve vašich dětech kreativitu?", zněla by téměř jednomyslná odpověď: "Ano, jistě." Ale co vlastně přesně míníme onou "kreativitou"? To nikdo nedokáže říct. V praxi to končí tak, že je definována jako "sebevyjádření", které v mládeži povzbuzuje "sebevědomí". Výsledkem je generace mladých lidí, jejichž ignorance a intelektuální neschopnost odpovídá pouze jejich dobrému mínění o sobě samých. Celkový názor na "kreativitu" ve vzdělávání byl (a je) nedílnou součástí romantické vzpoury proti ukázněné výuce, která byla (a je) chápána jako "autoritativní", která je represí a frustrací pro skryté talenty a pro báječné, i když dosud nedefinované, schopnosti vlastní duším všech našich dětí. Není překvapující, že rodiče vnímají tuto romantickou extravaganci jako vysoce přitažlivou. Naštěstí tito stejní rodiče chtějí, aby jejich děti byly řádně vzdělávány podle tradičního vnímání, a mají natolik střízlivé uvažování, aby věděli, co to vyžaduje. Jejich oddanost "kreativitě" nemůže přežít negramotnost adolescentů. Budoucnost amerického vzdělávání bude záležet na stupni, kdy - my všichni - necháme tento zdravý rozum převládnout nad iluzemi, které také sdílíme. Vzdělávací systém bude proti zdravému rozumu bojovat o každou píď. Důvody jsou komplexní, ale jeden jednoduchý důvod by neměl být podceňován. "Progresivní vzdělání" (jak bylo kdysi nazváno) je pro učitele daleko zajímavější a sympatičtější než ukázněná výuka. Pro učitele je příjemné pomyšlení, že jsou zapojeni do "vývoje osobnosti" a ještě příjemnější je pro snížit na minimum ony protivné testy s často neuspokojivými výsledky. Dává také učitelům možnost, aby se sami skvěle vymezili jakožto "profesní stav", neboť budou mít absolvovány kurzy z psychologie vzdělání a ze vzdělávací filozofie. sám jsem takové kurzy navštěvoval na fakultě a myslel si, že možná skončím jako učitel. Upřímně řečeno, všechny by mohly být popsány jako "brakové" kurzy. Ale nebylo by fér házet vše na učitele, kteří se tak liší od vedoucího proudu vzdělávacího systému. Znám mnoho učitelů a obecně vzato jsou učitelé opravdu odhodláni učit svědomitě. Možná to nejsou ti "nejlepší a nejchytřejší" své generace - takových lidí je podle definice velmi málo. Ale aby svou práci dělali dobře, ani jimi nemusejí být. Ano, všichni si ze svých školních let pamatujeme jednoho či dva skutečně podnětné učitele. Naše vzdělávání však měli v rukou ti ostatní, kteří byli pouze schopní a svědomití. V tomto smyslu lze učitele přirovnat k rodinnému lékaři. Především, kdyby byl tak geniální, asi by nebyl rodinným lékařem. Je-li schopný a svědomitý, poslouží nám však dobře. Naši učitelé nejsou v naší vzdělávací krizi důležitým faktorem. To, zda jsou nebo nejsou dostatečně honorováni, je problém spravedlnosti; není to problém poskytování vzdělání. Je hloupá urážka našich učitelů myslet si o nich, že by naše děti lépe vzdělávali, kdyby dostali o pár tisíc dolarů ročně navíc. Je to druh nactiutrhání, které učitelské odbory klidně šíří kvůli svým sobeckým cílům. Je to také druh pomluvy, kterou politici shledávají užitečnou, protože jim pomáhá zaujmout přátelský postoj důležitých voličů. Neexistuje však ani za mák důkazů o tom, že by rozdíly v platech způsobily rozdíly ve způsobu vzdělávání, když vše ostatní zůstane stejné. Kdyby takové důkazy existovaly, určitě byste o nich slyšeli. Chceme-li hovořit vážně o americkém vzdělávání, víme přesně, co dělat - a co nedělat, což je stejně důležité. Po této zemi je roztroušeno mnoho úspěšných škol, některé z nich v těch nejchudších ghettech, a všechny k nám vysílají stejnou zprávu. Naopak, většina škol je neúspěšných, a my víme, které snahy vzdělávací reformy jsou předem odsouzeny k záhubě. Skutečně známe vše, co potřebujeme, kéž bychom však tuto znalosti dovedli začlenit do svého myšlení. V tomto ohledu by bylo užitečné, kdyby naši političtí vůdci byli místo výmluvného "znepokojení" raději zticha. Nevyhnutelně tíhnou k napodobování konvenčního braku, neboť je to nejméně kontroverzní možnost, která se jim naskýtá. Proto na minulém kongresu guvernérů o vzdělávání oznámil arkansaský guvernér Bill Clinton, že "tato země potřebuje komplexní politiku rozvoje dětí do pěti let". Komplexní politika rozvoje pro guvernéry nad 30 let by se zdála být naléhavější potřebou. Co doopravdy guvernér Clinton obhajuje, je rozšíření vzdělávacího systému směrem dolů k předškolnímu věku. je tento program žádoucí nebo ne, je to program péče o děti, nikoli vzdělávací program. Víme, že velmi brzké vystavení výuce zlepšuje výkon v první třídě, ale později se rozdíl rychle smaže. Shrňme, co víme o vzdělávání a o vzdělávacích reformách, které fungují a které nefungují: - "Rodičovská angažovanost" není dobrý nápad. Rodiče budou velmi pravděpodobně obviňovat školu za vzdělávací limity svých dětí. Rodiče by se měli zapojit do vzdělávání svých dětí doma, ne ve škole. Měli by dohlédnout na to, aby jejich děti nechodili za školu, měli by zajistit, aby děti věnovali dostatek času vypracování domácích úkolů, měli by se zajímat o jejich známky. Nejsou-li rodiče se školou spokojeni, měli by mít možnost vyměnit ji za jinou. - "Angažovanost obce" je ještě horší nápad. Zkušenost města New York zní přesvědčivě. Místně volené školní rady se staly, především v našich větších městech, obětí ambiciózních, všeobecně zkorumpovaných a stejně demagogických místních politiků nebo rádoby politiků. V New Yorku probíhají snahy vyprostit se z dvacetiletého závazku tohoto systému školní nadvlády, ačkoli Chicago a další města míří k jeho ustanovení. - Ve většině států zvyšování výdajů na vzdělávání v našich současných podmínkách věci pravděpodobně ještě zhorší než zlepší. Důvod je jednoduchý: Vzdělávání se děje ve třídách, kde je vliv peněz minimální. Desetiletí výzkumů z oblasti vzdělávání nám jednoznačně říká, že i menší třídy mají nulový vliv na akademické výkony žáků - i když mohou být někdy žádoucí z jiných důvodů. Nové peníze tečou do již tak přeinvestované administrativní struktury, která se zaměstnává tím, že nakládá víc a víc papírování na učitele. I když náklady na vzdělání (v reálných hodnotách) za poslední čtvrtstoletí ostře vzrostly a nyní utrácíme na žáka víc, než kterákoli jiná země na světě, výkonnost vzdělání se snížila a na této skutečnosti není nic záhadného ani paradoxního. Takovým způsobem systém funguje. - Studenti by na vzdělávacím žebříčku měli vystoupat tak vysoko, jak jim dovoluje jejich akademický potenciál. Žádnému studentovi by nemělo být dovoleno absolvovat základní školu bez zvládnutí tří základních znalostí na úrovni, která byla před 20 lety. To znamená "dělení žáků podle prospěchu", jehož hlavním účelem není ani tak dovolit nadané mládeži vzkvétat (ačkoli to je zjevně žádoucí), jako zajistit, aby méně talentovaní získali potřebné základy pro další studium nebo pro vstup do moderního světa práce. Názor, že rozdělování je jaksi "nedemokratické", je absurdní. Smyslem vzdělávání je povzbudit mladé muže a ženy, aby plně uplatnili své akademické schopnosti. Nikdo z nás ve skutečnosti nevěří, že všichni máme stejné akademické schopnosti. - Je všeobecně žádoucí používat starší učebnice - mnohé z nich bohužel jsou rozebrané - spíše než nové. Ty druhé jsou módní, podle posledních trendů, mnohdy naprosto hloupé a přinejlepším se bez nich dobře obejdeme. Vycházejí spíše z pochybných psychologických a sociálních teorií než ze vzděláváních zkušeností. Jeden z důvodů, proč si američtí studenti tak špatně vedou v matematických testech v porovnání s britskými, francouzskými, německými nebo japonskými studenty, je vliv "nové matematiky" na americké učebnice a učební metody. Každý, kdo chce posoudit, jak bizarní tato situace je - u studentů, kteří nedokáží sčítat nebo odčítat při "učení se" konceptuálním základům matematické teorie - by si měl přečíst článek Caleba Nelsona (sám byl nedávno studentem matematiky na Harvardu) v listopadovém čísle časopisu American Spectator. - Ze všeho nejdůležitější je, aby školy měly ředitele s velkou autoritou vzhledem k učitelskému sboru, učivu a všem otázkám studentské disciplíny. Studium po studiu - novinka od Brookings Institution - nám říká, že nejlepší školy jsou ty, do nichž není zasahováno zvnějšku a které řídí silný ředitel. S takovou autoritou se samozřejmě pojí jednoznačná odpovědnost. Školy, které jsou takto strukturovány, mají studenty s lepší morálkou a kvalitnější akademickou výkonností. Tak tomu skutečně je, ačkoli když vidíme, kolika lidem z toho naskakuje husí kůže, není divu, že o tom je tak málo slyšet. Kristol, výzkumný pracovník American Enterprise Institute, je spolueditorem časopisu The Public Interest a vydavatelem časopisu The National Interest.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View