Pamatujete
se
na
ty
objemné,
tlustostěnné
chladničky
před
třiceti
lety?
Tyto
chladničky,
nebo
aspoň
něco
méně
efektivního,
než
jsou
dnešní
tenkostěnné
přístroje,
možná
znovu
přijde
do
módy.
A
tohle
něco,
ať
to
bude
cokoli,
by
mohlo
být
asi
až
o
100
až
600
dolarů
dražší
než
cena,
kterou
nyní
spotřebitelé
platí
za
levnější
chladničky.
Tyto
a
další
nákladné
změny,
týkající
se
výrobků
od
automobilových
klimatizací
přes
pěnové
výplně
po
komerční
rozpouštědla,
jsou
na
obzoru
kvůli
čemusi
nazývanému
Montrealský
protokol,
který
v
roce
1987
podepsalo
24
zemí.
V
jedné
z
dosud
nejradikálnějších
ekologických
regulačních
snah
-
týkající
se
produktů
v
hodnotě
135
miliard
dolarů
ročně
jen
v
USA
-
se
signatáři
dohodli
na
prudkém
omezení
používání
chlorfluorovaných
uhlovodíků
(CFC).
Celosvětová
produkce
by
se
do
roku
1998
měla
snížit
o
polovinu.
Senátu
USA
se
dohoda
líbila
natolik,
že
ji
při
hlasování
schválil
poměrem
89
:
0.
Aby
George
Bush
nezůstal
pozadu,
chce
CFC
do
roku
2000
zakázat
úplně,
což
je
cíl
schválený
na
ekologickém
setkání
80
zemí
OSN
na
jaře
v
Helsinkách.
Jak
se
ukazuje,
tento
zákaz
je
moc
velké
sousto.
Chlorfluorované
uhlovodíky
jsou
základní
složkou
plynu,
často
nazývaného
podle
obchodního
názvu
společnosti
Du
Pont
freon,
jenž
je
zkapalněn
a
slouží
jako
chladící
látka
v
chladících
a
klimatizačních
zařízeních.
Plyny
obsahující
CFC
jsou
vstřikovány
do
polyuretanu,
kde
vytvářejí
pěnu
používanou
v
polštářích,
čalounění
a
v
izolacích.
Polyuretanová
pěna
je
vysoce
účinný
izolátor,
což
vysvětluje,
proč
mohou
být
nyní
stěny
chladniček
a
mrazáků
tenčí,
než
byly
v
dobách,
kdy
byly
izolovány
skleněným
vláknem.
Ale
i
kdyby
podle
některých
odhadů
svět
ode
dneška
do
roku
2000
zaplatil
až
100
miliard
dolarů
za
přechod
na
jiné
chladící
směsi,
látky
na
výrobu
pěny
a
rozpouštědla
a
za
přestavbu
zařízení
pro
tyto
méně
účinné
náhražky,
bude
to
stát
za
to,
říkají
legie
příznivců
Montrealského
protokolu.
Trvají
na
tom,
že
CFC
poškozují
ozónovou
vrstvu
v
zemské
stratosféře,
která
filtruje
některé
ultrafialové
sluneční
paprsky.
A
jestli
se
s
tím
tudíž
podle
jejich
názoru
něco
neudělá,
pozemšťané
budou
ještě
více
vystaveni
riziku
spálení
a
rakoviny
kůže.
Peter
Teagan,
specialista
na
přenos
tepla,
řídí
projekt
ve
společnosti
Arthur
D.
Little
Inc.
v
Cambridge
v
Massachusetts,
který
má
nalézt
alternativní
technologie,
jež
umožní
průmyslu
eliminovat
CFC.
Kromě
toho,
že
se
zajímá
o
ubývání
ozónu,
obsáhle
studuje
související
téma
globálního
oteplování,
teorii,
že
oxid
uhličitý
vytvořený
zvýšeným
spalováním
fosilních
paliv
vytváří
"skleníkový
efekt",
který
postupem
času
způsobí
důležité
klimatické
změny
v
zemské
atmosféře.
"Byl
bych
první,
kdo
by
přiznal,
že
ve
vědecké
komunitě
neexistuje
naprostá
shoda
ohledně
žádného
z
těchto
problémů,"
říká
Teagan.
"V
publikacích,
které
čtu,
narážím
na
protichůdné
názory
dost
často.
Ale
povaha
tohoto
problému
je
taková,
že
i
mnoho
dalších
lidí
cítí,
že
se
jím
musíme
zabývat
dřív,
než
bude
úplně
dokázán.
Nemůžeme
si
dovolit
vyčkávat."
Ale
musí
to
být
ihned?
Někteří
vědci
zabývající
se
atmosférou
se
domnívají,
že
i
kdyby
byly
CFC
do
atmosféry
vypouštěny
stoupající
měrou,
úbytek
ozónu
by
v
polovině
příštího
století
činil
jen
10
%.
Pro
příklad
nemusíme
chodit
daleko,
stačí
se
přesunout
do
vyšší
nadmořské
výšky
v
USA.
Mimoto
existují
pochybnosti,
zejména
mezi
odborníky
na
atmosféru,
kteří
tento
problém
znají
nejlépe,
zda
je
každý
schopen
pochopit,
co
se
ve
skutečnosti
s
ozónovou
vrstvou
děje.
Všeobecně
se
má
za
to,
že
když
CFC
vystoupají
ze
země
do
stratosféry,
je
chlór
v
nich
obsažený
schopen
narušit
proces,
kterým
ultrafialové
paprsky
štěpí
kyslíkové
molekuly
a
vytvářejí
ozón.
Tvorba
ozónu
je
však
velmi
rozsáhlý
přírodní
proces
a
význam
lidmi
vytvářených
CFC
pro
jeho
redukci
je
převážně
záležitostí
dohadů.
Ozónová
vrstva
se
neustále
mění,
a
tak
je
velmi
těžko
měřitelná.
Co
vědci
od
konce
sedmdesátých
let
vědí,
je
to,
že
v
této
vrstvě
je
nad
Antarktidou
díra,
která
se
rok
od
roku
zvětšuje
nebo
smršťuje.
Ale
stojí
přinejmenším
za
zmínku,
že
na
Antarktidě
je
velmi
málo
chladniček.
Mimoto
si
někdo
určitě
povšiml,
že
domácí
chladničky
jsou
uzavřené
systémy
fungující
mnoho
let,
aniž
by
z
nich
někdy
unikl
plyn
CFC
nebo
zmizela
izolace.
Dalším
argumentem
ekologů
je,
že
jsou-li
k
dispozici
náhražky,
proč
je
nepoužívat?
Teagan
cituje
ze
seznamu
náhražek,
ale
žádná
se
zatím
nedá
srovnávat
s
nehořlavými,
netoxickými
CFC.
Butan
a
propan
mohou
být
například
použity
jako
chladící
směs,
ale
jsou
hořlavé.
Kromě
toho
budou
k
ochraně
kompresorů
před
novými
přípravky
zapotřebí
nová
mazadla,
která
jsou,
stejně
jako
u
CFC,
rozpouštědly.
Teagan
také
upozorňuje,
že
pokud
zařízení
navržené
tak,
aby
se
obešlo
bez
CFC,
bude
méně
výkonné
než
současné
přístroje,
poroste
spotřeba
energie
a
skleníkový
efekt
se
zhorší.
Lidé
ze
Středozápadu,
kteří
právě
zažili
sněhovou
bouři
uprostřed
října,
se
mohou
podivovat,
kde
byl
skleníkový
efekt,
když
jej
potřebovali,
ale
nebuďme
prostořecí,
jde-li
o
vážná
rizika.
Jak
to
tak
bývá,
společnost
Arthur
D.
Little
vůbec
nemá
zájem
na
ochlazování
zájmu
o
ubývaní
ozónové
vrstvy
a
o
teorie
globálního
oteplování.
Má
zájem
na
tom,
jak
vydělat
peníze
poradenstvím,
jak
přeměnit
svět
na
svět
bez
CFC.
V
životním
prostředí
jsou
přece
jen
velké
peníze.
Možná
bychom
se
měli
ptát,
proč
vlastně
společnost
Du
Pont
tak
rychle
kapitulovala
a
vydala
s
širokou
publicitou
prohlášení
o
tom,
že
stahuje
výrobu
CFC.
Freon,
který
byl
poprvé
použit
v
roce
1930,
způsobil
v
Americe
revoluci,
protože
rozšířil
praktické
využití
chladících
a
klimatizačních
zařízení.
Možnou
odpovědí
je,
že
velké
společnosti
jsou
stále
unavenější
z
bojů
s
ekologickými
hnutími,
a
místo
toho
na
nich
zkouší
vydělat,
ačkoli
by
to
nikdy
takto
nepodaly.
Společnost
Du
Pont
má,
jak
to
tak
bývá,
možnou
náhradu
za
CFC.
Společnost
Imperial
Chemical
Industries
ze
Spojeného
království
má
také
jednu
a
staví
závod
v
Luisianě
na
její
výrobu.
Japonské
chemické
společnosti
právě
pracují
na
vývoji
svých
vlastních
náhražek
a
samozřejmě
doufají
v
dobytí
nových
trhů.
Jsou
tu
i
další,
kterým
nevadí
pohled
na
to,
jak
nastává
nová
krize.
Ekologické
skupiny
by
brzy
zkrachovaly,
kdyby
nemohly
rozesílat
dopisy
popisující
nejnovější
hrozby
a
žádat
o
peníze
na
boj
proti
nim.
Univerzitní
profesoři
a
vědecky
akreditovaní
poradci
byli
svědky
toho,
jak
zmizel
obrovský
trh
pro
jejich
služby,
když
uvolnění
cen
zničilo
energetickou
krizi,
a
tedy
i
poptávku
po
"alternativní
energii".
Potřebovali
nové
krize,
aby
získali
nové
granty
a
kontrakty.
Jinými
slovy,
ekologové
vytvořili
celý
soubor
zájmových
skupin,
kterým
se
daří
lépe,
když
je
hodně
problémů,
než
když
je
jich
málo.
Směřuje
to
k
nachýlení
veřejné
diskuse
směrem
k
"řešení",
i
když
jsou
někteří
z
nejvíce
erudovaných
vědců
skeptičtí
ohledně
závažnosti
a
naléhavosti
těchto
hrozeb.
Také
je
zde
prvek
vytváření
zaměstnanosti.
Spotřebitelé
to
všechno
zaplatí
v
ceně
chladniček
nebo
klimatizovaných
automobilů.
Kdyby
tím
opravdu
získali
pojistku
proti
ekologické
katastrofě,
cena
by
byla
nízká.
Ale
když
žádná
bezprostřední
hrozba
neexistuje,
může
to
být
velmi
drahé.