wsj1121.cz

Na začátku tohoto století byla těžba diamantů ve velkolepých dunách, tam, kde se poušť Namib setkává s Atlantským oceánem, dnem stráveným na pláži. Lidé klečeli v písku a hledali blyštivé kamínky. Bylo to stejně snadné jako sbírání mušliček v Malibu. Lidé i nadále s lopatami a kartáči pročesávají pobřeží a pátrají po onom neobyčejném třpytu. Nejdřív však odvede svou práci flotila 336 obřích rypadel, patřících společnosti De Beers Consolidated Mines Ltd., diamantovému vládci světa. V loňském roce bylo z jedné duny na druhou přemístěno 43 milionů tun pouště za účelem získání 934 242 karátů, to je 46 tun písku na karát, čili na jednu pětinu gramu. A také Atlantik musel ustoupit o celých 300 yardů. "Jestli jsou tam někde diamanty, dostaneme je," říká Les Johns, technický manažer společnosti De Beers. Tady zaklíněna mezi přesouvajícími se písečnými dunami a burácejícími mořskými vlnami je v nejvíce nehostinném diamantovém nalezišti na světě uložena ta nejdražší kazeta s klenoty na zeměkouli. Díky několik staletí trvajícímu leštění matkou přírodou - nejdříve v mírném proudu řeky Orange, která přinesla kamínky z pevninské části jižní Afriky, pak v chladném příboji oceánu a nakonec v hrubém písku pouště - má 98 % objevených diamantů kvalitu drahokamů. Jiná diamantová pole sice produkují více karátů, ale velké procento z nich je využito pouze průmyslově. Vzhledem k tomu, že je tato pokladnice příliš velká na to, aby se vešla do bankovního sejfu, byla sama v podobný sejf proměněna. Měsíce poté, co železniční dělník Zacharias Lewala v roce 1908 poprvé zdvihl diamant z písku, prohlásili němečtí kolonialisté, kteří ovládali Namíbii, široký pás pouště - asi 200 mil severně od řeky Orange a 60 mílí od Atlantiku do vnitrozemí - za zakázané pásmo, což je označení obyčejně vyhrazené pro vojenské účely. Když Němci prohráli první světovou válku, prohráli i Namíbii s dnešní Jihoafrickou republikou a diamanty s Ernestem Oppenheimerem, praotcem společností Anglo American Corp. a De Beers. Dnes se nikdo dovnitř zakázaného pásma a ani ven bez skoupého souhlasu společnosti De Beers nedostane. Těžební zóna tedy zůstala jedním z nejpustějších míst Afriky. Opuštěná hornická města jsou roztroušena v dunách pouště Namib a dokazují, že diamanty tu nejsou navěky. Oranjemund, ústředí dolu, je osamělou firemní oázou s 9 000 obyvateli. V noci se po ulicích potulují šakalové a z pouště se k fontánkám přichází napít přímorožec bejsa, robustní antilopa s dlouhými rovnými rohy. Po většinu dní vytváří kombinace horka z pouště a chladu z oceánu mlhu v podobě mokré přikrývky. Bodavý vítr plný zrnek písku jakoby neměl nikdy ustat. Přesto sem stále přicházejí horníci ze všech částí Namíbie i kvalifikovaní pracovníci z ústředí společnosti De Beers v Jihoafrické republice a v Londýně. A Oranjemund má kromě diamantů i spoustu jiných lákadel. Je zde šest videopůjčoven, tři restaurace, jedno kino a 34 sportovních a rekreačních klubů se vším možným, od kriketu po venkovní bowling. Pýchou Oranjemundu je 18jamkové golfové hřiště - s největší pískovou překážkou na světě. Loni, když hrozilo, že stoupající řeka Orange golfové hřiště zaplaví, ti samí inženýři, co zatlačují Atlantik, přispěchali, aby vztyčili protizáplavový val. "Pro naše golfové hřiště není nic dost dobré," říká Tony George, důlní inženýr. Navzdory obavám, že by důl mohl být částečně znárodněn novou namíbijskou vládou, která vzejde z voleb v příštím měsíci, což by tuto zemi osvobodilo od nadvlády Jihoafrické republiky, inženýři společnosti De Beers pracují na zvýšení produktivní životnosti dolu na dalších 25 let ze stávajícího odhadu 10 let. Mezi dunami se nemotorně pohybují obrovské stroje, které vypadají, jako by pocházely ze scény pouštní bitvy v Hvězdných válkách. Mechanizované vysavače podobné obřím mravenečníkům zkoumají písek, vrčící rypadlo podobné pouťovému ruskému kolu s kbelíky namísto sedaček se prokousává vrstvami udusaného písku, koleje a dopravníky, přepravující písek do třídíren, křižují pláž. Pak je zde umělý mořský val, 600 yardů dlouhý a 60 yardů široký, vybíhající do oceánu. Protože je postaven z písku, prochází nepřetržitou údržbou chránící jej proti vlnobití. Až bude dolování před valem dokončeno, posune se severněji. Druhý vlnolam, pomáhající udržet moře z dosahu, vypadá jako rezavějící smetiště. Inženýři použili na zpevnění bariéry nejprve betonové kvádry, ale oceán je odhodil jako naplavené dříví. Pak se někdo rozhodl vyzkoušet rozbité zařízení na přemisťování zeminy, které vlnám nevysvětlitelně odolává. "Lidé od společnosti Caterpillar vidí neradi, když se jejich zařízení takhle používá," krčí rameny pan George. "Myslí si, že to pro ně není příliš dobrá reklama." Navzdory všem těmto inovacím se většina diamantů i nadále nachází v písku, který odházejí muži mávající lopatami a kartáči - potupně nazývaní "čističi podloží", kteří se pachtí v brázdách za rypadly. Od těchto lidí v modrých a šedých kombinézách se očekává, že se soustředí na čištění štěrbin, a ne že si budou namáhat oči pátráním po diamantech. Kdyby však nějaký našli, společnost jim vyplatí bonus rovnající se třetině jeho hodnoty. Pro tyto pracovníky z úplného konce výplatní pásky diamantového dolu toto obvykle stačí k tomu, aby odolali pokušení krást - což je trestný čin, který by jim mohl přinést až 15 let vězení. Přesto se zaměstnanci čas od času pokoušejí propašovat ven jeden či dva drahokamy. Jeden muž zabalil několik diamantů do uzlu na vázance. Jiný si vydlabal díru do podpatku boty. Dodavatel potravin zase kameny schoval do falešného dna nádoby na mléko. Nikomu z nich se však nepodařilo překonat tělesnou prohlídku a rentgenové paprsky bezpečnostní služby dolu.