Toto
byl
týden
ohromujících
událostí
ze
světa
kdysi
nazývaného
Za
železnou
oponou
a
zajímavých
změn
v
oficiální
americké
politice
vzhledem
k
Moskvě.
Také
to
byl
týden,
kdy
se
vnitřní
Washington
trápil
stejně
jako
za
starých
dobrých
časů
nad
výletem
bývalého
prezidenta
Reagana
do
Japonska
za
mnoho
milionů
dolarů,
ovšem
za
státní
peníze.
Ta
druhá
událost
se
může
kupodivu
zdát
nezávažná,
nebo
dokonce
přímo
bezvýznamná
vzhledem
k
tomu,
že
v
obecném
podání
a
způsobu,
jak
jsme
s
tím
v
hlavním
městě
země
naložili,
jsme
se
nijak
nesnažili
tento
dojem
zahnat.
To,
že
pan
Reagan
bere
tak
lehkovážně
úřad,
který
ještě
nedávno
zastával,
ukazuje
na
problémy,
s
nimiž
však
Američané
v
podstatě
dokáží
něco
udělat.
Naše
schopnost
ovlivnit
výsledek
událostí
ve
východní
Evropě
a
Sovětském
svazu
je
mnohem
omezenější.
Tyto
události
se
stále
pohybují
tempem
a
směrem,
na
něž
jsou
zasvěcené
komentáře
-
natož
politika
-
krátké.
Na
začátku
tohoto
týdne
sovětský
ministr
zahraničních
věcí
Eduard
A.
Ševardnadze
přiznal,
že
SSSR
svou
invazí
do
Afghánistánu
ignoruje
obecné
lidské
hodnoty,
a
řečeno
bez
obalu,
vybudováním
své
radarové
stanice
v
Krasnojarsku
se
"zapojil
do
porušení
smlouvy
o
balistických
střelách".
Maďarsko
již
není
"lidově
socialistická"
republika,
komunistická
strana
již
nemá
automaticky
delegáty
v
Lidovém
shromáždění
SSSR
a
Egon
Krenz
nebyl
jednohlasně
podpořen
svými
kolegy
ve
stranických
funkcích,
když
se
stal
novým
nejvyšším
představitelem
východního
Německa.
To
všechno
je
právě
na
začátku,
jak
patrně
doufají
a
jistě
po
tom
i
touží
stovky
tisíc
východních
Evropanů
v
ulicích.
Téměř
stejně
významný
ministr
James
Baker
se
svým
ministerstvem
během
minulého
týdne
nebo
tak
někdy
přímočaře
podpořil
několika
pečlivě
formulovanými
proslovy
perestrojku
a
glasnosť,
a
tudíž
i
Michaila
Gorbačeva.
A
v
neposlední
řadě
prezident
George
Bush
nyní
vidí
změny
ve
východní
Evropě
jako
"absolutně
mimořádné"
a
nevěří,
že
Krenz
dokáže
ve
východním
Německu
"posunout
hodiny
nazpět",
protože
změna
je
opravdu
nezadržitelná,
jak
řekl
R.
W.
Appleovi
jr.
z
časopisu
New
York
Times.
(Jinými
slovy,
po
jistém
vysoce
nápadném
povídání
a
veřejném
probírání
rozdílů
přešla
administrativa
na
stranu
těch,
kteří
věří,
že
to,
čeho
jsme
svědky
od
Berlína
po
Sibiř,
je
dobrá
věc,
která
je
vítána,
a
nikoli
novota,
jíž
se
máme
bát
nebo
se
na
ni
hledět
s
nedůvěrou.)
Až
se
bude
na
tyto
časy
vzpomínat,
vše
se
zapíše
do
historie,
pokud
se
z
toho
ve
světle
událostí
nestane
špatný
vtip.
Avšak
pro
novináře,
kteří
píší
o
tom,
co
shovívavě
sledují
jako
první
náčrt
historických
událostí,
to
byl
také
týden,
který
jim
dal
dost
prostoru
a
času
na
obchodní
vystoupení
Rona
a
Nancy
v
Japonsku
jménem
komunikačního
giganta
a
jeho
kontroverzního
zakladatele.
Vzdát
se
prestiže
nejvyššího
úřadu
republiky
byla
dobře
zaplacená
transakce.
Japonský
průmyslník
vyklopil
minimálně
2
miliony
dolarů,
jak
bylo
přibližně
oznámeno,
japonská
vláda
zaplatila
asi
stejnou
částku
a
přinejmenším
jeden
odhad
říká,
že
celková
částka
je
7
milionů
dolarů.
To
vše
uvrhlo
ty
z
nás
ve
Washingtonu,
kteří
se
v
něčem
podobném
rádi
libujeme,
do
nelibosti
v
očích
veřejnosti,
jak
se
to
stalo
panu
Appleovi
a
mně
další
noc
v
pořadu
"Nightline"
stanice
ABC.
Soustavnými
cílenými
ranami
jsme
odkryli
to,
o
čem
si
stále
myslím,
že
to
všechno
byly
skutečné
problémy,
a
zasadili
jsme
více
než
jeden
tvrdý
úder,
ale
na
konci
celé
té
záležitosti
v
nás
přesto
zahlodal
červík
pochybnosti,
zda
jsme
nemířili
na
špatný
cíl.
Jak
to
trefně
vyjádřil
jeden
z
jeho
obránců,
prezident
Reagan
prostě
dělal
jen
to,
co
dělal
vždy
i
před
svým
zvolením
(a
někdo
by
řekl,
že
potom
také).
Účinkoval
za
peníze
a
proč
by
měl
někdo
očekávat
něco
víc?
V
první
řadě
proto,
že
existuje
více
důvodů,
než
jsou
osobní
hodnoty
Ronalda
Reagana,
nebo
jejich
nedostatek.
Prodat
prezidentský
úřad
za
pár
drobných
není
dnes
tak
velká
devalvace
norem
veřejného
života,
spíše
je
to
odraz
rozkladu
veřejné
mravní
úrovně.
Hit
charakterizující
osmdesátá
léta,
který
nesl
název
"Všechno
jde",
si
s
oblibou
pohvizdovali
na
Wall
Street
a
zazníval
i
od
několika
nejvyšších
televizních
šiřitelů
evangelia.
Jsou
tací,
kteří
říkají,
že
toto
není
nic
nového,
že
Amerika
vždy
trpěla
těžkou
schizofrenií,
pokud
se
jedná
o
dichotomii
mezí
tím,
co
hlásá
a
co
praktikuje.
Existují
důkazy,
které
tento
názor
podporují.
Před
třiaosmdesáti
lety
napsal
Wiliam
James
H.
G.
Wellsovi:
"Mravní
laxnost
se
zrodila
z
naprostého
uctívání
materiálního
světského
úspěchu...
ten,
společně
s
interpretací
špinavých
peněz
postavený
na
úspěšnosti
slov,
je
naší
národní
nemocí."
Ale
jestliže
v
roce
1906
to
byla
národní
nemoc,
dnes
je
to
národní
klišé.
Jestliže
to
zákon
nezakazuje,
udělejte
to.
Jestliže
má
zákon
mezery,
využijte
je.
Jestliže
neexistuje
morální
zákaz,
který
to
výslovně
zakazuje,
plnou
rychlostí
vpřed.
A
jestliže
jste
přistižen
nebo
si
lidé
stěžují,
prostě
tvrďte,
že
"to
dělá
každý"
nebo
"nikdo
neříkal,
že
bych
neměl",
a
drze
se
vymlouvejte.
Jako
poslední
pomoc,
když
vše
ostatní
selhalo
a
vy
jste
v
úzkých,
se
omluvte,
že
jste
zklamal
ty,
co
vám
věřili,
ale
ve
skutečnosti
popřete,
že
jste
udělal
něco
špatného.
(Viz
například
poznámky
Jima
Bakkera
odsouzeného
toto
úterý
do
vězení
za
podvádění
věřících.)
Uvažujte
o
znepokojujícím
nesouladu
mezi
slovy
v
doznání
E.
Ševardnadzeho
v
tomto
týdnu
a
vytrvalé
tvrdé
obraně
každého
ze
zúčastněných
v
protiíránské
záležitosti.
Sovětský
ministr
zahraničí
veřejně
přiznává,
že
jeho
vláda
v
Afghánistánu
"porušila
normy
chování"
a
jednoduše
lhala
o
radarové
stanici.
Máme
lidi
ve
vysokém
postavení,
kteří
stále
z
plna
hrdla
lžou
o
protiíránské
záležitosti
a
kteří
se
očividně
nechystají
změnit.
Ostatně
těmto
již
dávno
odhaleným
lhářům
stále
uctivě
naslouchá
tisk.
A
to
je
klíčem
k
nynější
"národní
nemoci".
Nikdo
asi
není
ochotný
držet
kohokoli
ve
veřejném
životě
na
úrovni
vyšší,
než
stanovuje
nejpřísnější
výklad
zákona.
Mediální
vědma
si
čas
od
času
začmuchá
kolem
osobních
poklesků
některých
politiků,
ačkoli
obecně
panuje
trend
nabídnout
nějakou
verzi
starého
refrénu
"Kdo
jsem
já,
abych
soudil?".
Tedy
žádné
normy,
žádný
soud
a
žádné
hodnoty.
"Zuříte,
protože
vydělává
tolik
peněz,"
říkají
zastánci
prezidenta
Reagana.
Ne,
měli
bychom
zuřit,
protože
degradoval
úřad,
který
jsme
mu
dali,
tím,
že
ho
využil
na
zajištění
osobního
zisku,
stejně
tak
bychom
měli
zuřit,
že
veřejní
činitelé
vesele
lžou,
zastírají
to,
o
co
jim
skutečně
jde,
nebo
abychom
použili
úsloví,
využívají
službu
veřejnosti
pro
vlastní
koryta.
"Nenechám
se
dohnat
k
přehnané
reakci
na
cokoli
z
toho,
řekl
v
rozhovoru
tento
týden
prezident
Bush
panu
Appleovi.
Měl
na
mysli
"absolutně
mimořádné"
události
ve
východní
Evropě
a
to
je
omluvitelný
postoj.
Ale
pro
celý
étos
osmdesátých
let
vůbec
neexistuje
obhajoba.
Nehnali
jsme
se
do
toho
bezhlavě,
uklouzli
jsme
a
klouzali
dolů
po
dlouhém
svahu
a
nyní
máme
jako
typický
symbol
této
éry
bývalého
prezidenta
handrkujícího
se
za
cizího
pohlavára.
Nebo
je
možná
příhodným
symbolem
pro
Spojené
státy
roku
1989:
Všechno
je
na
prodej,
nic
nemá
skutečnou
hodnotou.
Pan
Carter
je
politický
komentátor,
který
řídí
televizní
produkční
firmu.