Tento
rok
je
75.
výročí
Federálního
rezervního
systému
a
někteří
členové
Kongresu
si
myslí,
že
je
čas
podívat
se
na
národní
centrální
banku
novým
pohledem.
Možná,
že
tam
po
75
letech
bude
pár
věcí,
které
stojí
za
přezkoumání.
Například
regionální
uspořádání
Federální
rezervní
banky
už
je
možná
zastaralé.
V
počátečních
letech
možná
vypadalo
rozumně
dát
do
Richmondu
ve
Virginii
banku
a
v
Los
Angeles
otevřít
jenom
pobočku
sanfranciské
banky,
ale
časy
se
změnily.
Celý
regionální
systém
je
možná
jen
anachronismus,
vždyť
Federální
rezervní
systém
je
národní
centrální
banka.
Někteří
rádoby
reformátoři
bohužel
chtějí
obnovit
uspořádání,
které
jsme
už
jednou
měli
-
nebo
alespoň
něco
z
něj.
Zpočátku
byli
ministr
financí
i
kontrolor
oběživa
z
úřední
moci
současně
členy
Rady
federálního
rezervního
systému.
Ale
v
roce
1935,
když
se
Kongres
snažil
na
někoho
nebo
na
něco
svést
vinu
za
Velkou
hospodářskou
krizi,
rozhodl
se
vyloučit
ministra
i
kontrolora
z
Rady.
Toto
rozhodnutí
pravděpodobně
ovlivnil
Carter
Glass,
bývalý
ministr
financí,
který
se
pak
vrátil
do
Kongresu.
Řekl,
že
když
je
v
Radě,
cítí,
že
má
značnou
moc,
a
domnívá
se,
že
to
není
příliš
dobré.
Časy
se
změnily.
Republikán
Byron
Dorgan
(demokrat
z
Severní
Dakoty)
předložil
v
Kongresu
zákon
podporovaný
také
republikánem
Lee
Hamiltonem
(demokratem
z
Indiany),
který
by
ministra
financí
vrátil
do
Rady.
Je
sporné,
zda
změna
způsobí
něco
výraznějšího,
ale
Kongres,
stejně
jako
v
roce
1935,
alespoň
nějak
zasáhne.
Zatím
nikdo
nenavrhl
znovu
dosadit
do
Rady
také
kontrolora.
Nicholas
Brady,
úřadující
ministr
financí,
pochopitelně
o
návrhu
ví
a
příliš
se
mu
nelíbí.
Dorgen
změnil
taktiku
a
opustil
myšlenku
na
ministerské
křeslo.
To
možná
ministra
potěšilo,
ale
H.
Erich
Heinemann,
hlavní
ekonom
investiční
firmy
Thalmann
&
Co.
se
sídlem
v
Ladenburgu,
naznačuje,
že
pan
Brady
se
možná
domnívá,
že
už
má
veškerou
moc,
kterou
potřebuje.
Jako
většina
ministrů
financí
se
přirozeně
i
pan
Brady
živě
zajímá
o
peněžní
záležitosti.
Ve
skutečnosti
se
zejména
o
záležitosti
Rady
živě
zajímal
ještě
předtím,
než
přišel
na
ministerstvo.
Po
krachu
na
burze
v
říjnu
1987
stál
Brady
coby
soukromý
občan
v
čele
prezidentské
komise,
která
se
pokoušela
přijít
na
to,
co
bylo
špatně
a
co
by
se
s
tím
mělo
dělat.
Jedním
z
doporučení
této
komise
bylo,
aby
regulaci
všech
finančních
trhů
koordinovala
nezávislá
agentura,
pravděpodobně
Rada
federálního
rezervního
systému.
Toto
doporučení
by
možná
povzbudilo
byrokrata
bažícího
po
moci,
aby
zkusil
rozšířit
svou
pravomoc,
ale
prezident
Federálního
rezervního
systému
Alan
Greenspan
zatím
o
tuto
práci
neusiluje.
Federální
rezervní
systém
má
v
časech
rozruchů
na
trhu
spoustu
povinností
a
po
roce
1987
a
znovu
v
roce
1989
se
ukázalo,
že
je
plnil
dobře.
Brady
řekl,
že
si
myslí,
že
vládní
agentury
při
posledním
poklesu
na
trhu
byly
lépe
připraveny
koordinovat
své
kroky,
ale
dal
jasně
najevo,
že
se
mu
stále
zamlouvají
názory,
které
komise
prosazovala
téměř
před
dvěma
lety.
Brady
se
mimoto
v
posledních
týdnech
spojil
s
ostatními
ministerskými
úředníky
a
pokoušeli
se
Federální
rezervní
systém
dotlačit
k
nižším
úrokovým
mírám.
Tento
nátlak
byl
nepochybně
slabý.
V
rozhovoru
s
Washington
Post
na
začátku
října
ministr
řekl,
že
Federální
rezervní
systém
je
možná
nepatrně
více
zainteresován
na
omezení
inflace
než
vláda,
která
naproti
tomu
možná
klade
trochu
větší
důraz
na
povzbuzování
ekonomického
růstu.
Alespoň
někteří
ekonomové
by
samozřejmě
argumentovali
tím,
že
inflace
si
zaslouží
velkou
pozornost.
Začátkem
tohoto
měsíce
pořádal
Federální
rezervní
systém
v
St.
Louis
konferenci,
kde
se
hodnotilo
prvních
75
let
tohoto
systému.
Allan
Meltzer,
ekonom
univerzity
Carnegie-Mellon,
připomněl,
že
součástí
historie
Federálního
rezervního
systému
je
nejdelší
a
nejtrvalejší
inflace
v
mírové
epoše
v
naší
historii,
trvající
od
roku
1966
nebo
1967
do
roku
1989.
Argument
o
růstu
inflace
je
starý,
ale
Brady,
ať
je
v
Radě
či
nikoli,
se
přece
jen
snaží
ovlivnit
politiku
Federálního
rezervního
systému.
Neméně
důležité
je
to,
že
ministr
financí
vedl
snahy
ministerstva
srazit
americký
dolar
horlivým
nakupováním
za
západoněmecké
marky
a
japonské
jeny.
Ministerstvo
financí
může
něco
udělat
samo,
ale
aby
mělo
nějakou
naději
na
úspěch,
potřebuje
pomoc
od
Federálního
rezervního
systému.
Centrální
banka
pomáhá,
ale
zřejmě
ne
zvlášť
usilovně.
Připusťme
tedy,
že
Federální
rezervní
systém
zasahoval
do
trhů
s
cizí
měnou,
ale
přinejmenším
během
srpna
se
zdálo,
že
to
je
"sterilizační"
zásah.
Jinými
slovy,
nakupováním
dolarů
na
domácím
peněžním
trhu
se
vyrovnávaly
nákupy
marek
a
jenů.
Možná,
že
nyní
má
tento
sterilizační
zásah
nějaký
efekt.
Když
obchodníci
vidí,
že
se
Federální
rezervní
systém
vyskytuje
na
burzovním
trhu,
může
je
to
přimět
našlapovat
poněkud
opatrně
s
obavou,
co
může
centrální
banka
udělat.
Obecně
se
však
má
za
to,
že
sterilizační
zasahování
má
malý
nebo
nijak
trvalý
vliv
na
hodnotu
měn.
Po
srpnu
Federální
rezervní
systém
snad
sterilizování
zastavil,
je
však
těžké
zjistit
míru
dopadu
na
dolar.
Dolar
je
stále
vysoce
nestálý.
Federální
rezervní
systém
nechal
devizové
kurzy
nepatrně
sklouznout,
ale
zda
hlavním
důvodem
byl
zásah
do
dolaru,
deprimující
zprávy
o
zaměstnanosti
ve
výrobě,
nebo
propad
na
trhu
v
pátek
třináctého,
ví
jenom
pan
Greenspan
a
jeho
společníci.
Na
začátku
tohoto
roku
Martin
Feldstein,
prezident
Národního
úřadu
pro
ekonomický
výzkum,
energicky
tvrdil,
že
vláda,
která
chce
ustálené,
pevné
devizové
kurzy,
by
snad
mohla
zkusit
některé
ustálené,
pevné
politické
linie.
Prohlásil,
že
snaha
dovést
devizové
kurzy
na
nějakou
žádoucí
úroveň
"by
znamenala
odklonění
měnové
a
fiskální
politiky
od
její
obvyklé
role
a
tím
i
riskování
nadměrné
inflace,
nezaměstnanosti
a
nepřiměřeného
vytváření
kapitálu".
Čím
více
o
tom
přemýšlíme,
tím
více
podezíráme
pana
Bradyho,
že
už
skutečně
má
dostatečnou
moc
i
na
svém
současném
postu.