wsj0112.cz

wsj0112.cz

Date19
Source typenws
Year19
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Kongres se během Reaganovy vlády naučil, že může výkonnou moc zastrašit neustálým opakováním těchto sedmi slov: "Za předpokladu, že žádné prostředky nebudou vynaloženy..." Tato věta se nachází v řadě návrhů zákonů o dotacích, které nyní procházejí kongresem. Poukazuje na snahu kongresu pod záminkou spravování peněženky veřejnosti upírat prezidentovi finance nezbytné na vykonávání některých jeho povinností a privilegií uvedených ve druhém článku ústavy. Takovéto jednání kongresu pramení z interpretace klauzule o dotacích, která je mylná a protiústavní. V klauzuli o dotacích se uvádí: "Ze státní pokladny nesmějí být vybrány žádné peníze s výjimkou zákonem vyhrazených částek..." Převládající interpretace této klauzule na Capitol Hill je, že Kongresu dává všudypřítomné právo vetovat jakoukoli možnou prezidentovu činnost, protože možnost odmítnout její financování. Tato interpretace byla oficiálně uvedena kongresem v roce 1987 ve zprávě o Iránu. Jak totiž soudí zastánci větší moci kongresu, široce vykládaná "moc peněženky" oslabí prezidentskou moc a spolkne princip rozdělení moci. Nepodporují ji ani text ani dějiny ústavy. Tvůrci na ústavodárném shromáždění v roce 1787 podle Madisonových poznámek neprodiskutovávali klauzuli o dotacích. Při jejich jednání bylo hlavní, aby zajistili účetní zodpovědnost. Tvůrci se navíc domnívali, že národ potřebuje jednotnou výkonnou moc, která bude nezávislá a bude mít prostředky, aby realizovala to, co konfederační kongres na základě Konfederačních článků zvládal nepříliš dobře. Tento záměr byl nebyl naplňován, pokud by klauzule o dotacích (technicky se jedná o omezení zákonodárné moci) byla vysvětlována tak, že kongres bude mít prezidenta na krátkém vodítku, což by znamenalo, že by výkonná moc sestávala z prezidenta a každého člena kongresu. Když návrh dotací pro výkonnou moc prezidenta na fiskální rok 1990 dorazil k poradnímu sboru, který nyní jedná, obsahoval několik neuvěřitelných pokusů kongresu o přepsání ústavy pod záminkou, že chrání peníze veřejnosti. V příštích týdnech se prezident Bush musí rozhodnout, zda bude vetovat návrh zákona obsahující dané klauzule - případně zda je podepíše, aby se staly zákonem, ovšem s prohlášením, že zasahují do výkonné moci, čímž porušují druhý článek, tudíž jsou neplatné a existují jen samostatně. Zákonodárné pokusy z roku 1990 týkající se dotací zkoušely připravit prezidenta o jeho moc realizovat určitá setkání, jak mu umožňuje druhý článek. Druhý článek totiž ukládá prezidentovi povinnost nominovat "a na doporučení a se souhlasem senátu" jmenovat velvyslance, soudce a další úředníky Spojených států. Rovněž zplnomocňuje prezidenta, aby odvolal jmenování, a to bez souhlasu senátu: "V době, kdy senát nezasedá, může prezident sám používat svého jmenovacího práva s tou výhradou, že jeho opatření pozbývají platnosti, nebudou-li na příštím zasedání senátu schválena." Jenže odstavec 605 dodatku zákona o dotacích nařizuje výkonné moci: "Žádný díl částky vyhrazené na stávající fiskální rok obsažený v tomto či jiném zákonu nesmí být vyplacen žádné osobě za účelem obsazení jakékoli pozice, na niž byl daný jedinec jmenován poté, co senát hlasoval proti jmenování daného jedince." A tak jedna krátká pasáž v dodatku k zákonu o dotacích ruší prezidentovo právo, aby podle druhého článku jmenoval jedince na nové pozice, když senát nezasedá. Odstavec dále svaluje neústavní podmínky na prezidentovu schopnost jmenovat kandidáty podle vlastního výběru. Jazyk dodatku zákona o dotacích naznačuje, že jmenování odmítnutého kandidáta na jakoukoli pozici způsobí, že prezidentovi budou odepřeny dotace, aby mohla být danému jedinci vyplácena mzda. Prezident by se tomuto omezení patrně nevyhnul tak, že by volil jedince ochotné pracovat bez mzdy, jelikož Zákon na ochranu proti deficitu zakazuje dobrovolnou službu vládě. Návrh zákona o dotacích z roku 1990 rovněž obsahuje řadu "škobrtavých" opatření, která porušují doporučující klauzuli ve druhém článku ústavy. Škobrtavá opatření, jež lze nazvat i "slepé zákony", brání výkonné moci v tom, aby byť jen zvážila určité politické možnosti, o jejich doporučení kongresu ani nemluvě. Takové zákony porušují opatření druhého článku, na jehož základě prezident činit doporučení kongresu, ale který prezidentovi zároveň dává právo zvolil si podle vlastního uvážení předmět těchto doporučení. Tyto zákony v typických případech zamezují tomu, aby zástupci výkonné moci zjišťovali, zda určité federální programy dávají z ekonomického hlediska smysl, či aby navrhovali ekonomicky výhodnější alternativy k navrženým postupům. Patrně nejproslulejší příklad je podmínka pro výkonnou moc uvedená v zákonu o dotacích, která zakazuje prezidentovu Úřadu pro správu a rozpočet, aby z ekonomického hlediska prošetřoval objednávky v zemědělské sféře. Na tom, že kongres zakazuje zástupcům výkonné moci, aby jen zkoumali, zda jsou veřejné fondy promrhávány ve prospěch toho či onoho protěžovaného programu, je již v samotné podstatě něco podezřelého. Možná ani jedna z neústavních podmínek uvedených v návrzích zákonů o dotacích na fiskální rok 1990 nedokládá pokus kongresu zmocnit se výkonné pravomoci lépe než oddíl 609 zákona o výkonné moci: "Žádná dotace, která je k dispozici v souladu s nařízeními tohoto zákona, nesmí být použita za účelem realizování, uplatňování či uvedení v platnost jakýchkoli směrnic, jež byly odmítnuty na základě rozhodnutí o nesouhlasu, který byl řádně přijat v souladu s příslušným zákonem Spojených států." Toto nařízení obnáší zákonodárné veto realizace zákona ze strany prezidenta, protože o usnesení jedné sněmovny by mohlo být uvedeno, že bylo "právoplatně" přijato", byť by nevyžadovalo ani dvoukomorové rozhodnutí v kongresu ani jeho předložení prezidentovi, aby je podepsal, či vetoval. Rozhodnutí nejvyššího soudu v procesu INS versus Chadha znamená, že zákonodárná veta jsou protiústavní. Prezident Bush by měl vetovat zásahy do dotací, které vycházejí z uvedených protiústavních podmínek znemožňujících mu, aby vykonával své povinnosti a realizoval svá privilegia. Pokud to prezident během prvního roku ve funkci nezvládne, umožní kongresu, aby po zbytek jeho prezidentství přepisoval druhý článek ústavy a šel si tak za svými cíli. To, co se v Bushově administrativě stane zvykem, bude pro budoucí prezidenty, včetně demokratických, velmi těžké změnit. Prezident Reagan se poučil. Bývalý mluvčí Jim Wright v roce 1987 v Moskvě s Michailem Gorbačovem projednával kontrolu zbraní a poté se na základě klauzule o dotacích pokusil přimět prezidenta k tomu, aby se Sověty jednal tak, jako by senát ratifikoval SALT II. Je-li veto neproveditelné, protože by část výkonné moci zůstala bez dotací, může prezident podepsat návrh zákona o dotacích, takže ho promění v zákon, a doplnit ho o excizi, v níž uvede, že klauzule omezuje jeho práva podle druhého článku a je tedy protiústavní a samostatně stojící. Ústava prezidentovi takovou výsadu výslovně neuděluje. Jeho povinností však je neporušovat ústavu. Otázka je, zda jeho jediný prostředek je veto. Excize klauzulí o dotacích, které porušují jeho pravomoci a výsady na základě druhého článku se totiž od běžného veta liší. V kontextu kontroly federálních výdajů je veto jedné položky návrhu zákona o dotacích vymezeno jako možnost, aby prezident vydělil ústavní nařízení v zákonu o dotacích, které nejsou v pořádku jen proto, že se dostávají do sporu s cíly jeho jednání. Excize protiústavních nařízení v návrhu zákona o dotacích by představovala moc s mnohem omezenější uplatnitelností. Někdo by možná mohl tvrdit, že právo vykonat excizi za účelem zabránění vzniku protiústavních podmínek v legislativě, které porušují rozdělení moci, z prezidentova hlediska vůbec neznamená uplatnění veta na jednu položku návrhu zákona o dotacích. Pokud prezident uplatní právo excize na protiústavní podmínky v návrhu zákona o dotacích ve fiskálním roce 1990, krok zpět ale nenastane. Pokud kongres nic neudělá, prezident Bush vyhraje. Pokud kongres jejich rozepři předloží nejvyššímu soudu (za předpokladu, že se mu podaří zahájit proces), prezident Bush by mohl vyhrát. V takovém případě by soud mohl vyslovit názor, který by obhájil jeho právo vykonávat prezidentovy povinnosti a požívat privilegia, o nichž tvůrci uváděli, že by měla příslušet výkonné moci. Kdyby prezident Bush soud prohrál, mohlo by to být zklamání stejně jako Morrison versus Olson pro Reaganovu administrativu. Jenže prezidentství by na tom nebylo o nic hůř než teď. Voliči by naopak obdrželi cennou lekci občanské výchovy o tom, jak rozdělení moci funguje v praxi. Kongres nyní po Reaganově administrativě předpokládá, že Bílý dům při řešení návrhů zákona o dotacích přistoupí k protiústavním nařízením. Prezident Bush by měl zjednat pořádek. Když to neudělá, pomůže zhmotnit ve 48. Listu federalistů Madisonem sepsané obavy z legislativy, která "ve všech směrech rozšiřuje své pole působnosti a strhuje všechny druhy moci do svého dravého víru". Pan Sidak pracoval jako právník v Reaganově vládě. Jeho podrobnější analýza výkonné moci a klauzule o dotacích by měla být v letošním roce publikována v Duke Law Journal.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View