wsj0089.cz

wsj0089.cz

Date19
Source typenws
Year19
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Umění střídavé zvonkohry je typické pro Angličany a stejně jako mnoho anglických zvláštností nepochopitelné pro zbytek světa. - Dorothy L. Sayersová, "The Nine Tailors (Devět krejčíků)" ASLACTON, Anglie - Ze všech scén, které evokují venkovskou Anglii, je tahle jednou z nejmalebnějších: uprostřed polí stojí starobylý kamenný kostel, z jeho věže se rozléhá hlahol zvonů a svolává věřící k večerní mši svaté. Farníci z kostela sv. Michaela a Všech andělů se zastavili u dveří do kostela v rozhovoru, tak jak to zdejší členové odjakživa dělávají. Pět mužů a žen rytmicky tahá v kostelní věži za lana přivázaná ke stejné pětici zvonů, které se zde poprvé rozezněly v roce 1614. V Aslactonu však existuje i disonanční moderní tón, který ale návštěvníci kostela, vychutnávající si hlahol zvonů za tohoto chladného podzimního večera, nemohou slyšet. Stejně jako většina ostatních 6 000 britských kostelů se sadou zvonů měl i sv. Michael kdysi svůj vlastní "soubor" zvoníků, který každou neděli oznamoval ranní a večerní mši. Dnes zbývá pouze jeden místní zvoník: 64letý Derek Hammond. Ostatní, kteří zde dnes jsou, žijí jinde. Patří do skupiny 15 zvoníků - včetně dvou osmdesátníků a čtyř mladých lidí v zácviku - která jezdí každou neděli od kostela ke kostelu v někdy vyčerpávající snaze zachovat zvonění v mnoha zvonicích východní Anglie. "Abychom zazvonili alespoň na jednu mši z této věže, musíme se vyškrábat nahoru," říká pan Hammond, odborník na vodohospodářství v důchodu. "Zkoušeli jsme zacvičit mladé, ale ti mají své diskotéky a zábavy a prostě nám odešli." Pan Hammond se obává, že řady této skupiny z východní Anglie, díky nimž se aslactonské zvony stále rozeznívají, prořídnou kvůli vysokému věku zvoníků a nestálosti mladých lidí. Historie koneckonců také není na jeho straně. Podle celonárodního průzkumu z loňského roku téměř třetina kostelních zvonů v Anglii o nedělích nezní, protože není nikdo, kdo by na zvonil. Je snadné pochopit, proč toto starobylé umění visí na vlásku. Méně náročnější způsob hry na zvony, jako jsou zvonkohry v kontinentální Evropě, považují Angličané za dětinský, dobrý tak pro cizince. Střídavá zvonkohra, cvičení, nad nímž zůstává rozum stát, které Angličané vynalezli před 380 lety, vyžaduje fyzickou obratnost - některé zvony váží více než tunu - spojenou s maximálním duševním soustředěním. Pravé anglické zvony se rozeznívají "popořadě", od toho s nejvyšším tónem po ten nejníže znějící - v jednoduché klesající stupnici, která ve větších kostelech zapojuje 12 zvonů. Zvoníci poté začnou na znamení měnit pořadí, v němž zvony znějí, aniž by měnili pravidelný rytmus úderů. Podle pravidel může být každé střídání nebo výměna provedena pouze jednou. Zvoníci se učí zpaměti vzorce těchto změn známé jako "metody", které mají podivně znějící názvy, jako Kent Treble Bob Major nebo Grandsire Caters. Série přibližně 5 000 výměn se označuje jako "vyzvánění" a trvá asi tři hodiny. Pohled na čtvrteční večerní mši v kostele opatství Pany Marie v londýnské čtvrti Kensington naznačuje, jak je vyzvánění namáhavé. Deset zvoníků v krátkých rukávech stojí v kruhu, jednu nohu vykročenou vpřed v zápasnické pozici, a každý tahá za lano, které mizí v malém otvoru ve vysokém stropu zvonice. Nikdo u toho nemluví a vlnění lan vytváří zdánlivě stejně hlasitý zvuk jako samotné zvony zavěšené u stropu. Zcela zabráni do své činnosti zírají zvoníci přímo před sebe a využívají periferního vidění (říkají tomu "lanový zrak"), aby mohli sledovat ostatní lana a načasovat si, kdy táhnout. Vysoko ve zvonici se obrovské bronzové zvony upevněné na kolech divoce houpají o celých 360 stupňů a kupodivu vždy začnou a skončí v obrácené pozici, čili srdcem vzhůru. Zkušení zvoníci používají pohyb zapěstí, aby zrychlili nebo zpomalili následující kyv a jeden zvon si mohl vyměnit místo s jiným v následující rytmické výměně. V jednom známém detektivním příběhu o kostelních zvonech popsala anglická spisovatelka Dorothy L. Sayersová zvonění jako "vášeň, [která] nalézá uspokojení v matematické úplnosti a mechanické dokonalosti". Zvoníci, dodala, jsou "prodchnuti slavnostním opojením, které vychází z rafinovaného, dokonale provedeného obřadu". "Zvonění se opravdu stává trochu posedlostí," přiznává Stephanie Pattendenová, vedoucí souboru při opatství Panny Marie a jedna z nejlepších ženských zvoníků v Anglii. Je to vášeň, která však obvykle zůstává ve věži. Zvoníci dost často kostel považují za něco, co je přilepené k dolní část zvonice. Když zvoníci celí zpocení ukončí střídavou zvonkohru, zaskočí si často do místní hospůdky a bohoslužbu přenechají těm ostatním dole. To některým duchovním nesedí. Jelikož členů anglikánské církve neustále ubývá, nutí zanícení faráři stejně zanícené zvoníky, kteří jsou často bez náboženského vyznání, aby se účastnili bohoslužeb. Před dvěma lety měl reverend Jeremy Hummerstone, farář z Great Torringtonu v hrabství Devon, dost zvoníků, kteří nechodili na bohoslužby, a celý sbor propustil; zvoníci okamžitě uspořádali na protest stávku. "Byl to samozvaný klub, který s věží zacházel, jako by šlo o samostatné prostory," říká farář Hummerstone. V Great Torringtonu dnes zvoní úplně nový sbor a někteří zvoníci jsou členy církevního sboru. Jenže stále není dostatek zvoníků, kteří by zvonili na víc než šest zvonů z osmi. V kostele sv. Panny Marie v Ilminsteru v hrabství Somerset utichly zvony po sporu kvůli účasti na bohoslužbách. Zdejší farář W. D. Jones o tom odmítá mluvit a říká, že by to jen "znovu otevřelo starou ránu". C. J. B. Marshall, farář z nedalekého kostela, však pocit, že problém tkví ve schodech ze zvonice, které jsou umístěny blízko oltáře. "Buch buch buch a dup dup dup - to jdou zvoníci velmi okázale dolů, zatímco farníci jsou pohrouženi v modlitbách," říká. Farář Marshall přiznává, že v této záležitosti smíšené pocity, neboť sám je farářem a zároveň aktivním zvoníkem. "Hlas zvonů je jako síť, která vtáhnout lidi do kostela," říká. "Žiji v naději, že i samotní zvonící budou vtaženi do tohoto plnějšího života." Ústřední rada zvoníků na kostelní zvony, jakýsi parlament skupin zvoníků, si klade za cíl zlepšení vztahů s faráři, říká její předseda John C. Baldwin. Rada doufá, že osloví studenty teologických fakult a ukáže jim radost ze hry na zvony a že brzy vydá brožuru s názvem "Zvony ve vaší péči", určenou všem farářům v zemi. Baldwin říká: "Uvědomujeme si, že církevní život a prožitky pro nás možná nejsou tak velkou prioritou." Baldwin rovněž poukazuje na větší problém: na nedostatek zvoníků. Podle jednoho průzkumu dnes v Anglii zvoní jen 40 000 z více než 100 000 vyškolených zvoníků. Navíc zvoníci vždy nežijí tam, kde je třeba zvony rozeznít, například na malých venkovských farnostech nebo v kostelech v centrech měst. Program rady, jak získat a vyškolit zvoníky, je jen zčásti úspěšný, říká Baldwin. "Teď máme štěstí, když si po pěti letech udržíme jednoho zvoníka z deseti," dodává. Dobrým znamením je, že do kdysi muži ovládaného oboru vstupuje stále více žen; více než třetina zvoníků jsou dnes ženy. Nicméně všude k nim nejsou vstřícní. Nejstarší sbor zvoníků v zemi, Ancient Society of College Youths, založená v roce 1637, zůstává výlučně mužskou záležitostí, což je skutečnost, která ženy obzvláště roztrpčuje, protože tento sbor představuje výhradní zdroj zvoníků pro nejprestižnější britské kostely, katedrálu sv. Pavla a Westminsterské opatství. Jelikož jsme v Británii, žádná žena zatím nepodala žalobu ve věci nerovných příležitostí, ale rozsah problému vyšel na povrch letos v létě v řadě dopisů pro týdeník zvoníků "The Ringing World (Zvonící svět)". "Jeden z pisatelů, který svůj dopis podepsal jako "plnokrevný vyrovnaný muž", upozornil na "četnost žen omdlévajících během zvonění" a navrhl, aby "se uchýlily zpět ke své tradiční roli přípravy čaje na schůzkách". V záplavě odpovědí, které následovaly, poznamenala jedna zvonice ze Solihullu, že "průměrný mužský zvoník postrádá mnohé, co by bylo žádoucí: je špatně oblečený, ozdobený akné a velkým pivním břichem, často nemytý a při zvonění nesnesitelně nadmutý". Jiná žena ze Sheffieldu napsala, že za svých 60 let zvonění "jsem v životě nepoznala ženu, která by ve zvonici omdlela. Zato jsem viděla jednoho nebo dva muže zemřít, bůh jim žehnej.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View