Rozhovor
s
vůdcem
smečky
Konec
podtitulku
Na
naše
první
setkání
nezapomenu.
Bylo
krásné
letní
odpoledne
a
to,
co
jsme
spatřili
v
jeho
zahradě,
způsobilo,
že
v
českolipské
ulici
Jiřího
z
Poděbrad
bylo
najednou
o
něco
více
kyslíku.
Zapomněli
jsme
dýchat.
Luboš
König
seděl
pod
jabloní
jako
paša
a
kolem
něho
se
vlnilo
jedenáct
afghánských
chrtů.
Dnes
už
jich
má
patnáct
a
jednoho
greyhounda.
Otevřel
branku.
Psi
a
děti,
kteří
přišli
se
mnou,
se
navzájem
prostoupili,
prolnuli
a
splynuli.
Děti
chtěly
psy
líbat
a
chrti
si
to
trpělivě
a
důstojně
dávali
líbit.
Koneckonců,
tento
druh
psa
má
relativně
obrovské
srdce.
Srdce,
schopné
podat
obdivuhodné
výkony.
Magda
Jogheeová
Luboš
König
má
částečný
invalidní
důchod:
1437
korun.
Staví
krby
a
téměř
všechny
vydělané
peníze
investuje
do
krmení
pro
své
psy.
V
jeho
smečce
jsou
vítězové
domácích
a
mezinárodních
soutěží.
Jeden
ze
psů
-
Garry-El-Baraki
Radjan,
familiérně
Bobeš,
měl
před
dvěma
lety
třetí
nejlepší
čas
na
světě,
v
roce
1988
byl
světovým
rekordmanem.
Chov
Luboše
Königa
patří
k
nejlepším
v
republice.
Fotograf
Mimra
tvrdí,
že
psi
mezi
sebou
Luboše
trpí.
Že
jsou
pány
domu,
König
jen
host.
Něco
o
tom
vím.
V
Königově
domě
není
pánů
a
hostů.
Všichni
jsou
si
rovni,
občas
někteří
rovnější,
ale
faktem
je,
že
uznávaným
vůdcem
je
Luboš.
Kolega
fotograf
říkal,
že
ho
dobře
zná.
Že
je
to
zajímavý
chlap.
Horolezec,
který
lezl
i
potom,
co
mu
amputovali
nohu.
Určitě
by
s
ním
bylo
zajímavé
povídání.
Měl
vymyšlenou
i
fotku.
Naaranžoval
by
Luboše,
jak
leze
na
skálu.
Nejdůležitější
by
bylo,
aby
byla
vidět
protéza.
Jako
symbol
vítězství
vytrvalosti,
statečnosti...
nad
čím
vlastně?
Psi
by
prý
v
tomto
příběhu
neměli
být
důležití.
Napadlo
mě,
že
Luboš
pár
roků
v
horách
vůbec
nebyl.
A
psi
jsou
pro
něj
momentálně
všechno.
Luboš
König
je
také
dobrodruh,
podivín
a
blázen.
"Víš,
že
lidi
provokuješ?"
"Jsem
invalida.
Měl
bych
sedět
u
kostela
a
žebrat.
To
je
přece
zdravý
pohled
na
invalidu.
A
chrti
by
se
měli
pohybovat
někde
na
zámku
a
ne
v
polorozbořeném
domku
bez
plotu."
"Jakou
povahu
jsi
měl,
než
jsi
přišel
o
nohu?"
"Určitě
jinou.
Také
jsem
si
myslel,
že
mi
patří
svět.
Pak
jsem
jel
14.
května
1973
na
motorce
stavět
krb
na
Slapy
a
naboural
jsem
se.
Do
tohoto
data
mě
často
a
nesnesitelně
bolela
hlava.
Od
bouračky
mě
nebolí.
Zato
mám
"fantomy".
Jako
že
mě
hrozně
bolí
noha,
kterou
už
nemám.
Ale
k
té
změně.
Jak
říkal
jeden
funkcionář
Svazu
invalidů,
je
smutné,
že
se
člověk
musí
zmrzačit,
aby
získal
správný
pohled
na
svět.
Ale
zaplaťpánbu,
že
jsem
mrzák
jen
fyzický."
"Citový
mrzák
je
na
tom
hůř?"
"Z
mého
pohledu
ano.
Já
se
třeba
dost
stydím,
jaký
jsme
mladým
postavili
žebříček
hodnot.
Kleňák
v
mém
životě
a
změně
byl...
víš,
co
je
kleňák?
Kleňák
je
poslední,
nosný
kámen
v
klenbě.
Tak
kleňák
byl,
když
jsem
pořád
slyšel,
že
morálka
neexistuje.
Jak
neexistuje?
Ten
nános
kolem
ní
je
často
tak
mnohovrstevný,
že
někdy
to
opravdu
vypadá,
že
neexistuje.
Ale
přistoupit
na
to,
že
není?
Vezmu
třeba
peníze.
Asi
je
dobré
mít
spolehlivé
auto.
Mně,
když
se
to
staré
rozsypalo
a
nevím,
jak
budu
přepravovat
chrty
na
závody,
se
o
tom
dobře
mluví.
Je
dobré
mít
video.
Také
mě
někdy
štve,
že
musím
s
nahranou
kazetou,
kde
mám
štěňata,
otravovat
sousedy.
Jenže
prachy
samy
o
sobě?
Věnovat
jim
život
a
veškeré
snažení?
Aby
ostatní
viděli,
v
jakém
jedu
fáru...
tak
to
tedy
ne.
Chtěl
bych
být
bohatší.
Abych
mohl
dát
víc
psům.
Některé
jsem
zachránil
před
smrtí.
Světový
rekordman
Bobeš
žil
celé
měsíce
v
prasečím
chlívku.
Nechci,
abych
se
pro
zachráněné
psy
stal
další
pastí.
Když
jsme
u
psů.
Věřím
tomu,
že
i
oni
mohou
leckomu
změnit
žebříček
hodnot.
A
věřím,
že
k
dobrému."
"Proč
sis
vybral
chrty?"
"V
roce
1976
jsem
ležel
v
nemocnici
spolu
s
inženýrem
Zdeňkem
Badalcem,
tehdejším
ředitelem
liberecké
zoo.
On
první
přivezl
afghány
do
Československa.
Vyprávěl
o
nich
tak
nadšeně,
že
všechna
ostatní
zvířata
ze
zoologické
zahrady
by
hrozně
žárlila,
kdyby
ho
slyšela.
Pak
jsem
si
koupil
prvního
afghána.
Otec
ho
jednou
zavřel
do
kotelny,
vypadla
nějaká
trubka
a
pes
se
udusil.
Bylo
mi
hrozně,
tak
jsem
šel
a
koupil
si
za
jedenáct
tisíc
jeho
matku."
"Říká
se,
že
afgháni
jsou
hloupí..."
"Gazzi
si
uměl
odemknout
sám
dveře.
Často
jsme
ho
našli,
jak
leží
zablácený
v
posteli.
Je
to
chytrá
rasa.
Že
jsou
hloupí,
o
nich
většinou
prohlašují
ti,
kdo
jsou
zvyklí
zacházet
se
služebním
plemenem.
Afgháni
jsou
jiní.
Svérázní
a
umínění.
Neposlouchají
na
klasické
povely.
Musí
se
na
ně
jinak
a
musí
se
to
umět.
Nejsou
zvyklí
poslouchat
tak,
jak
bychom
si
to
představovali.
Nenechají
ze
sebe
dělat
blbce.
Jsou
to
partneři,
osobnosti,
zranitelní
jako
my."
"Když
jsi
zůstal
bez
nohy,
proč
jsi
potřeboval
čtyřnohého
a
ne
dvounohého
přítele?
"
"Je
to
složité,
provázané.
Občas,
když
nemám
nic
kloudnějšího
na
práci,
nad
tím
přemýšlím.
Od
dětství
jsem
měl
nějaké
zvíře.
Moje
rodina
mě
spíš
dloubala
pod
žebra
než
ochraňovala.
Ačkoliv
jsem
byl
nejmladší.
To
si
nestěžuju.
Potřeboval
jsem
někoho.
V
životě
pak
přišly
různé
zlomy.
Rozvody,
smrt
družky,
kterou
jsem
měl
rád,
úraz...
Vylízal
jsem
se
díky
psům.
A
stejně
nemám
dojem,
že
je
to
náhrada.
Jen
veliká
potřeba.
Udělal
bych
pro
ně
všechno."
"Po
horách
se
ti
nestýská?"
"Těžko
říct.
Když
jsem
se
dostal
z
nejhoršího,
byly
hory
jediné,
co
mě
drželo
nad
vodou.
Uměl
jsem
to
i
s
protézou.
Jeden
můj
francouzský
kamarád,
horolezec,
mi
chtěl
ještě
za
socialismu
přivézt
dokonalou
protézu.
Neprošel
s
ní
celnicí.
Tak
si
ji
pověsil
ve
své
hospodě
na
stěnu.
Visí
tam
ta
moje
imitace
nohy
v
Chamonix
dodnes.
Ale
k
horám.
Asi
nejvíc
se
mi
stýská
po
Tatrách.
Tam
jsem
zažil
z
horolezeckého
života
to
nejkrásnější
i
nejhorší.
Maximální
zážitky
obou
pólů.
Ale
miluji
i
pískovce.
Vždycky,
když
jedu
autobusem
a
nastoupí
ve
Svojkově
kluci
s
báglem,
je
z
nich
cítit
pískovec,
tak
mě
začnou
svrbit
ruce..."
"A
nejsou
to
fantomy?"
"To
teda
ne.
Jenže
s
tím,
jak
se
zvětšovala
moje
smečka,
ubýval
čas
na
lezení.
Jsem
zralý
akorát
na
to,
abych
si
jednou
za
rok
vyhodil
z
kopyta,
vykonal
vzpomínkovou
cestu
a
zašel
na
pískovec."
"Proč
jsi
chtěl
zdolávat
hory
a
velehory?"
"Chlapi
si
rádi
měří
síly,
něco
dokazují.
Taky
proto,
že
v
osmi
jsem
se
chtěl
vyrovnat
o
dvanáct
let
staršímu
bráchovi.
Dál
to
bylo
jednoduché.
Jsem
člověk,
který
-
když
už
se
do
něčeho
dá
-
nerad
prohrává.
Třeba
si
nesáhnu
na
slunce...
ale
dosáhnu
alespoň
toho,
čeho
jsem
schopen."
Foto:
L.
Mimra/Fotoport/