Královec
uprostřed
času
Napil
se
kávy,
zatvářil
se
znechuceně
a
ukázal
špinavým
oknem
kavárny
hotelu
Kaliningrad
na
velkou
kaluž
z
tajícího
sněhu
na
nedaleké
křižovatce
dvou
rušných
ulic.
"V
těch
místech
stával
dům
Immanuela
Kanta,"
řekl.
Rodiče
německého
turisty
prožili
v
metropoli
Východního
Pruska
většinu
života.
Utekli
koncem
roku
1944,
několik
měsíců
před
dobytím
města
Sovětskou
armádou.
Jejich
syn
se
narodil
v
Mnichově
a
po
desetiletích
přijel
hledat
svoje
kořeny,
jak
říká.
"Je
nesmysl
nazývat
toto
město
Königsbergem.
Ten
definitivně
zmizel
koncem
války.
Nevěřil
jsem,
že
lze
tak
dokonale
vymazat
město
se
staletou
historií
z
povrchu
zemského,"
dodává.
Téměř
nic
dnes
v
baltském
přístavu
Kaliningrad
nepřipomíná
slávu
Královce,
města
založeného
v
polovině
třináctého
století
při
tažení
Přemysla
Otakara
II.
.
V
létě
1944
těžce
poškodilo
centrum
Königsbergu
několik
spojeneckých
náletů.
Ruská
vojska
do
něj
vstoupila
na
jaře
1945
až
po
těžkých
bojích
s
německou
armádou.
Město
bylo
v
troskách.
"Obnovit
centrum
asi
možné
bylo,
proč
by
to
ale
někdo
dělal?
Park
je
docela
hezký,
ne?"
říká
řidič
taxíku
a
ukazuje
rukou
dolů
z
mostu
na
ostrov
mezi
dvěmi
rameny
řeky.
Ruské
vedení
se
po
válce
rozhodlo
centrum
města
strhnout.
Na
jeho
místě
vznikl
park.
Jen
trosky
katedrály
z
13.
století
a
hrobka
nejslavnějšího
königsbergského
rodáka
Immanuela
Kanta
dnes
připomínají
doby
dávno
minulé.
Kolem
centra
vyrostly
za
desetiletí
obludná
panelová
sídliště,
nepřehledná
síť
komunikací,
v
současnosti
vesměs
nepracující
továrny.
Chaotická
výstavba
dokonale
pohltila
ojedinělé
předválečné
německé
domy
a
zbytky
opevnění.
"To
je
jasné,
že
bych
byl
radši,
kdyby
tady
dosud
stál
zámek
a
ne
tohle
monstrum.
Ale
proč
o
tom
stále
uvažovat.
Historii
prostě
nepředěláš,"
říká
Nikolaj,
prodavač
ve
videopůjčovně
"Terminátor",
a
hledí
ven
ze
stánku.
Počátkem
70.
let
se
rozhodli
kaliningradští
komunisté
udělat
definitivní
tečku
za
předválečnou
minulostí
města.
Během
několika
dnů
se
jim
za
přispění
tun
výbušniny
a
tisíce
lidí
z
oddílů
dobrovolníků
podařilo
srovnat
se
zemí
pozůstatky
majestátného
královského
zámku.
Na
jeho
místě
začali
budovat
vysokou
budovu
stranického
sekretariáru.
Pro
nedostatek
financí
se
novou
dominantu
města
nepodařilo
dobudovat.
A
ani
nikdy
nepodaří,
soudí
místní
občané.
"Do
šatny!
Kabáty
a
tašky
musí
do
šatny,"
vykřikla
zlověstně
průvodkyně
v
městském
muzeu
a
přinutita
dvojici
německých
turistů
ke
kvapnému
ústupu
uličkou
mezi
vycpaným
losem
a
rudou
zástavou,
udělenou
městu
za
vzorné
budování
socialismu.
Jedinou
připomínkou
německého
Königsbergu
je
v
muzeu
kromě
souboru
předválečných
pohlednic
města,
který
je
možno
koupit
za
dva
dolary,
fotografie
zachycující
"odchod
německého
obyvatelska
v
roce
1945".
Zahajuje
obsáhlou
expozici
"Padesát
let
budování
Kaliningradské
oblasti
-
padesát
let
úspěchů".
"Tohle
vždy
byla
ruská
země.
Taky
jí
navždy,
stejně
jako
Čečensko,
zůstane,"
zvolal
silným
hlasem
mladík
v
dlouhém
černém
kabátě.
Do
objektivu
fotoaparátu
se
spolu
s
několika
kolegy
z
ultranacionalistické
strany
Ruská
národní
jednota
zatvářil
přísně
a
zamával
vlajkou
se
znakem
nápadně
podobným
hákovému
kříži.
Poté
strnul
v
gestu
velmi
připomínajícím
výraz
Vladimíra
Ilijiče
na
nedalekém
žulovém
podstavci
v
centru
hlavního
náměstí.
"Nevšímejte
si
jich,
jsou
to
blbci,"
řekl
mi
plynulou
angličtinou
jeden
z
přihlížejících.
"Vím,
že
se
nás
Rusů
bojíte,
že
nás
nemáte
rádi,
že
námi
trochu
pohrdáte.
Ale
Rusko
není
jenom
Žirinovskij,
Rusko
není
jenom
vraždění
v
Čečensku.
Bude
to
trvat
dlouho,
ale
i
z
Kaliningradu
budete
jednou
odjíždět
jako
z
civilizovaného
světa.
Věřte
mi,
prosím,"
dodal
a
zmizel
v
davu.
Do
kaliningradské
enklávy,
která
je
od
zbytku
území
Ruska
izolována
Litvou
a
Běloruskem,
byly
částečně
převeleny
ruské
jednotky,
stahující
se
z
Německa
a
pobaltských
zemí.
Podle
některých
údajů
je
v
oblasti
až
čtvrt
milionu
vojáků,
velké
množství
těžkých
zbraní,
loďstvo,
taktické
rakety.
"Hvězdné
nebe
nade
mnou
a
mravní
zákon
ve
mně,"
stojí
rusky
a
německy
na
desce
v
místech,
kde
kdysi
stála
zeď
zámku.
"Bůh
vám
zaplať,
bůh
vám
zaplať,"
řekl
opodál
sedící
žebrák
v
potrhaných
šatech,
natáhl
třesoucí
se
ruku
a
pohladil
pohublého
kocoura.
Vhodil
jsem
do
námořnické
čepice
balstkého
flotu
několik
storublovek.
"Kajn
dojč
márk?
řekl
a
zatvářil
se
znechuceně.
"Je
nová
doba,
njů
cajt,"
dodal
na
vysvětlenou,
zašermoval
rukama
a
převrhl
poloprázdnou
láhev
vodky.
Kocour
utekl.