Mapplethorpe,
Witkin
a
trend
fascinace
Spojení
nízkého
a
vysokého
vytváří
ve
fotografii
zvláštní
napětí
Robert
Mapplethorpe
a
Joel-Peter
Witkin
představují
patrně
nejproslulejší
a
zároveň
nejskandálnější
tvůrce
aranžované
fotografie
poslední
třetiny
dvacátého
století.
Oba
pocházejí
ze
Spojených
států.
Další
souvislosti
již
nemusí
být
tak
zjevné,
ale
budou
možná
o
to
podstatnější.
Hlavním
společným
rysem
jejich
díla
je,
že
naplňují
jeden
z
častých
znaků
současného
umění
-
totiž
prolínání
"vznešeného
s
pokleslým".
Anebo
přesněji,
tabuizovaná
a
potlačovaná
témata
pojí
s
intelektualizací
a
formální
vytříbeností.
Tato
shoda
není
ovšem
tak
nápadná:
díla
obou
autorů
se
totiž
esteticky
značně
liší.
Pokud
v
literatuře
může
být
výrazem
takového
spojení
například
detektivka
či
příběh
červené
knihovny
s
filozofujícími
prvky,
pak
ve
fotografii
je
vzhledem
k
její
větší
míře
popisnosti
běžná
třeba
kombinace
silné
eroticky
fotografie
nebo
násilí
s
výtvarnou
hloubkou
a
jemnou
rafinovaností.
A
skutečně:
co
může
být
efektnějšího
než
spojení
nejuniverzálnějších
-
většinou
potlačených
-
pudů
s
apelem
na
to,
co
člověk
sám
na
sobě
obdivuje
nejvíc:
tedy
na
kvality
duchovní?
Násilí
a
smrt
najdeme
v
díle
obou
autorů.
Mapplethorpe
se
jimi
však
zabývá
podstatně
méně
než
Witkin.
Násilí
se
objevuje
především
na
jeho
homosexuálních,
sadomasochistických
fotografiích.
Smrt
se
mu
stává
tématem,
až
když
se
dovídá,
že
sám
umírá
na
AIDS.
U
Witkina
je
naopak
smrt
přítomna
do
té
míry,
že
bývá
neustále
obviňován
z
nekrofilie
-
erotika
a
smrt
jsou
zde
často
propojeny.
Mapplethorpe
se
věnuje
aktům,
autoportrétům,
ale
též
zátiším.
Formální
čistota,
dokonalost
i
jistá
abstraktnost
jako
by
navazovala
na
klasiky
americké
fotografie.
Řada
jeho
prací
může
připomenout
Edwarda
Westona.
Mapplethorpe
studoval
malířství
a
především
sochařství
-
a
na
jeho
pracích
je
to
znát.
Kultivovanost
a
maximální
střízlivost
jeho
převážně
černobílých
provokací
jako
by
odkazovala
k
antice.
Jeho
mužské
akty
kombinují
kamenný
patos
s
agresívní
živočišností.
Je
charakteristické,
že
na
obálce
jedné
z
jeho
monografií
je
zobrazen
portrét
sochy
Apollóna.
Witkin
je
ve
většině
ohledů
zcela
jiný.
Tématem
jeho
fotografií
-
podobně
jako
u
Mapplethorpea
-
je
člověk,
ale
zdůrazňuje
spíš
křehkost
než
ideálnost
těla.
Navíc
ve
svých
pracích
jednoznačně
neodděluje
akt
a
portrét.
I
jeho
kompozice
tvoří
naprostý
protipól
Mapplethorpea.
Jsou
sice
stejně
promyšlené,
ale
zároveň
komplikované
-
spojují
bizarní
prvky
tak,
jak
je
tomu
třeba
u
Leslieho
Krimse.
Anděl
s
povislými
prsy
a
mrkví
v
podobě
údu,
těhotná
žena
s
krajtou
a
lebkou...
Jak
lacině
to
zní,
a
přece
nejde
o
obrazy
podbízivě
vulgární.
Autor
bývá
nazýván
"Boschem
fotografie"
-
toto
srovnání
podtrhuje
bizarnost
a
kompoziční
propracovanost
jeho
díla.
Witkinovy
snímky
mají
svou
důstojnost
a
některé
snad
i
jemnou
naivitu.
Tyto
kvality
mohou
vyplývat
z
jeho
obdivu
k
Fra
Angelicovi.
Jako
by
se
mu
chtěl
přiblížit
i
vědomě,
pracuje
Witkin
pečlivě
s
detailem
a
řada
negativů
je
poškrábána,
což
může
asociovat
tajemnost
starých
fresek.
Bývá
rovněž
přirovnáván
k
Poeovi
a
jeho
díla
skutečně
nabízejí
paralelu
k
jisté
hororovosti.
Witkinovy
fotografické
obrazy
nás
odpuzují
a
přitahují
zároveň.
Srovnání
s
Poem
připomíná,
že
současné
spojení
"vysokého"
a
"nízkého"
není
ničím
novým.
Množství,
v
jakém
se
objevuje,
je
však
nebývalé
a
lze
mluvit
o
trendu.
Je
zajímavé
ptát
se,
čím
byl
tento
trend
zapříčiněn.
Kromě
značné
permisivity
společnosti,
která
dovoluje
zveřejňovat
práce
tohoto
typu,
je
třeba
také
zodpovědět,
proč
se
taková
díla
stávají
velmi
často
úspěšnými.
Bylo
by
možné
tvrdit,
že
pozornost
věnovaná
oběma
tvůrcům
je
přehnaná,
že
jejich
umění
je
uměním
skandálu,
warholovským
uměním
upozornit
na
sebe.
Lze
se
ptát,
zda
nejde
o
rafinovanou
podbízivost
-
podobnou
otázku
bychom
si
však
mohli
položit
třeba
i
u
společensky
podstatně
méně
provokativních
románů
Umberta
Eca.
Kdybychom
vydělili
téma,
museli
bychom
říci,
že
podbízivé
je.
Pokud
budeme
zkoumat
úhel
pohledu,
nezbude
než
zabývat
se
jednotlivými
tvůrci,
ba
dokonce
jednotlivými
tvůrčími
obdobími
zvlášť.
Smrt
a
sex
lze
interpretovat
jako
návnadu
lidskému
podvědomí
a
atavismům.
Zároveň
výtvarné
odkazy
-
ať
přímé
či
nepřímé,
důstojnost
či
intelektualizaci
-
lze
naopak
chápat
jako
úplatek,
abychom
dané
téma
přijali.
Samozřejmě,
že
toto
přijetí
není
prosté
výhrad.
Provokativnost
může
však
ještě
zvyšovat
atraktivitu
těchto
autorů.
Zdá
se,
jako
by
značná
část
uměleckého
publika
toužila
po
čemsi
primitivním,
archetypálním,
a
zároveň
už
nebyla
ochotna
totéž
akceptovat
v
syrové
podobě.
Uvedené
postupy
nejsou
ostatně
jedinými
způsoby,
jak
zajistit
tvůrci
i
divákovi
možnost
přijetí
díla.
Mnozí
autoři
vytvářejí
kýče
a
současně
je
parodují.
Divák
má
tak
možnost
kýč
obdivovat
a
zároveň
si
zajistit
(přinejmenším
zdánlivý)
odstup:
takové
prvky
můžeme
najít
i
v
díle
Witkinově.
Klíčovým
faktem
ovšem
zůstává,
že
je-li
to,
co
většina
z
nás
chápe
jako
protiklady,
skloubeno
opravdu
soudržně,
vytváří
se
silné
napětí,
přitažlivost
a
fascinace,
které
nemusí
být
nutně
prvoplánové.