Jak
zacházet
s
poraženými
I
Němci
jsou
pluralitou
nejrůznějších
světonázorových
seskupení
Noviny
mezi
jejichž
pravidelnými
autory
nacházíme
jména
předních
evropských
filozofů
jsou
ojedinělou
oázou
v
moderních
sdělovacích
prostředcích;
právě
proto
patří
Lidové
noviny
k
těm
několika
málo
evropským
deníkům,
kde
se
ještě
setkáváme
se
skutečnou
debatou.
Protože
je
Václav
Bělohradský
právě
tou
osobností,
které
v
neposlední
řadě
Lidové
noviny
za
tuto
svoji
vlastnost
vděčí,
lze
se
jistě
na
těchto
stránkách
zamyslet
i
nad
jeho
vlastními
názory.
Například
nad
jeho
opakovaně
publikovanými
postoji
vůči
Německu
a
Němcům.
Bělohradského
obraz
Němců
je
jednoduchý.
Vybírá
si
některé
německé
filozofy
a
jejich
myšlenky,
kterými
pak
charakterizuje
Němce
vůbec:
"Nacismus
měl
v
Německu
masový
úspěch,
protože
Hitlerovi
se
podařilo
vepsat
svoji
kauzu
do
kontextu
německé
nenávisti
k
západní
modernosti,
k
utilitaristické
a
internacionální
civilizaci."
Nepojímá
Němce
jako
pluralitu
nejrůznějších
světonázorových
seskupení,
nevidí
ty
Němce,
kteří
stáli
na
druhé
straně
barikády
a
byli
pronásledováni,
vyhnáni
do
emigrace
a
mučeni
v
koncentračních
táborech.
Nebere
v
úvahu,
že
v
posledních
svobodných
volbách
roku
1932
získala
Hitlerova
NSDAP
38,8
procent
hlasů,
nevnímá
různé
strategie,
které
německé
politické
strany
volily
v
konfrontaci
s
Hitlerem;
neanalyzuje,
které
z
těchto
strategií
byly
a
jak
úspěšné
či
které
nakonec
přivedly
své
stoupence
do
řad
těch
Němců,
kteří
nesou
i
osobní
spoluvinu
na
nacistických
zločinech.
V
roce
1945
vítězné
mocnosti
pohlížely
na
Němce
jako
na
nositele
kolektivní
viny
za
nacismus,
a
měly
k
tomu
pochopitelné
důvody:
naděje,
že
nacistický
režim
bude
svržen
zevnitř,
se
nesplnily.
Utrpení,
jež
německé
armády
přinesly
světu,
k
emocionálním
reakcím
jistě
opravňovaly.
Pieta
vůči
obětem
nacistických
zločinů
nikdy
nedovolí
pohlížet
na
onu
dobu
bez
emocí
a
o
zdánlivě
"čistě
racionální"
analýzy
té
doby
se
pokoušejí
dnes
pouze
ty
skupiny
Němců,
které
se
snaží
nacistické
zločiny
zastírat,
omlouvat
či
zmenšovat.
Opravňuje
to
však,
aby
se
ještě
dnes
pohlíželo
na
Němce
brýlemi
zjednodušujících
nacionálních
stereotypů?
Historie
nás
učí,
že
na
poraženého
nepřítele
lze
pohlížet
i
jinak,
než
to
činí
Václav
Bělohradský;
například
jako
americký
prezident
Abraham
Lincoln
v
roce
1865:
"Bez
zloby
vůči
komukoli,
s
milosrdenstvím
vůči
všem
a
s
rozhodností
vůči
právu,
pokud
nám
Bůh
dovolí
právo
rozpoznat,
se
snažme
o
to,
o
co
jsme
se
začali
pokoušet:
uzdravovat
bolestivé
rány
mezi
národy
a
pečovat
o
oběti
bitev
a
jejich
vdovy
a
sirotky.
Čiňme
všechno
pro
to,
aby
bylo
dosaženo
spravedlivého
a
trvalého
míru
mezi
námi
a
vůči
všem
národům."
Všechny
evropské
společnosti
jsou
rozpolceny
v
názorech
na
to,
jak
vzpomenout
události,
které
se
odehrály
před
půl
stoletím.
Všude
na
sebe
narážejí
na
jedné
straně
postoje
zdůrazňující
emocionální
stránky
vzpomínek
obětí
nacistických
zločinů,
na
druhé
straně
postoje
poukazující
na
nutnost
vnímat
nacismus
a
současné
Německo
diferencovaně.
Všude
se
i
dnes
diskutuje
o
problematice
poválečného
zacházení
s
Němci,
ať
v
souvislosti
s
bombardováním
Drážďan
nebo
se
zločiny
v
koncentračním
táboře
Swientochlovice-Zgoda,
kde
trpěli
pod
nacistickým
komandem
Poláci
a
po
válce
pod
komandaturou
židovského
velitele
Němci
či
za
Němce
prohlášení
Poláci.
Mnohé
z
toho,
co
Bělohradský
připisuje
Němcům,
by
bylo
možné
napsat
i
o
Češích,
v
neposlední
řadě
o
Ferdinandu
Peroutkovi,
kterému
bylo
v
poslední
době
věnováno
tolik
pozornosti
i
na
stránkách
Lidových
novin.
I
Peroutka
kritizoval
myšlenky
klasického
liberalismu,
prohlásil
na
jaře
1939
Židy
v
Německu
za
nebezpečí
pro
německý
národ
a
oslavoval
v
roce
1945
nástup
lidově
demokratického
zřízení
v
Československu;
i
v
Československu
dosáhly
myšlenky
kritizující
"západní
modernost"
(Bělohradský)
masového
úspěchu
ve
formě
podpory
komunistů
v
prvních
poválečných
letech.
Samozřejmě,
že
by
byli
i
Češi
uvažovali
jinak,
kdyby
neprožili
katastrofu,
kterou
na
Evropu
uvalil
německý
nacistický
režim;
ale
to
je
jen
výklad
možných
příčin
toho,
co
se
skutečně
stalo,
totiž,
že
se
komunistům
masívní
podpory
komunistů
v
českém
národě
dostalo.
Právě
zkušenosti
s
komunistickým
režimem
nabízejí
české
společnosti
nesčetně
příkladů,
jak
je
nutné
opatrně
a
diferencovaně
pohlížet
na
diktatury,
pokoušející
se
násilnými
prostředky
o
totální
kontrolu
společenského
života,
jak
nutné
je
nezevšeobecňovat
a
paušálně
neodsuzovat.
Když
Bělohradský
píše
"nechat
se
obalamutit
symboly
legality
a
považovat
za
legitimní,
co
je
jen
legální,
znamená
zříci
se
vlastního
svědomí",
poukazuje
na
jedno
z
hlavních
témat,
o
kterém
se
v
poválečné
německé
veřejnosti
velmi
mnoho
diskutovalo.
K
němu
se
družila
i
témata
jiná,
např.
schopnost
vnímat
realitu
světa
v
jeho
různorodosti,
nezastiňovat
široké
spektrum
života
každého
národa
slogany
o
tzv.
národním
charakteru
a
neztrácet
cit
pro
osudy
jednotlivců.
A
právě
tato
perspektiva
nás
nutí,
abychom
po
padesáti
letech
viděli
i
Němce
jinak
než
jen
jako
nositele
nacistických
uniforem
či
vyznavače
myšlenek,
jež
byly
koneckonců
v
Německu
až
do
nástupu
Hitlerova
režimu
podrobovány
veřejné
kritice.
Němci
se
nemohou
zříkat
své
historické
spoluodpovědnosti
za
nacistické
zločiny
a
ani
se
o
to
až
na
výjimky
nepokoušejí.
Právě
na
základě
svých
celonárodních
poválečných
diskusí
se
poučili
o
nebezpečích,
která
v
sobě
skrývají
nekritické
snahy
o
zevšeobecňování.
Úvahy
o
"planetární
civilizaci"
a
snahy
postihovat
její
celkový
charakter
patří
odjakživa
k
oblíbeným
zábavám
filozofů,
ale
právě
na
německém
příkladu
se
lidstvo
může
nejlépe
poučit,
jak
nebezpečné
jsou
tzv.
globální
perspektivy,
ve
kterých
se
lehko
ztrácí
cit
a
smysl
pro
tzv.
přízemní
perspektivy
tzv.
malých
lidských
životů.
Bolestné
zkušenosti
a
vzpomínky
mnoha
Evropanů
si
vyžadují
respekt
při
všech
oslavách
a
diskusích
týkajících
se
německé
nacistické
minulosti;
bylo
by
však
nerozumné,
kdybychom
se
jimi
nechávali
ještě
dnes
zaslepovat.
Německo
bylo
dobyto,
poraženo
a
půl
století
poté
je
nejvyšší
čas
Němce
oslovit,
přestat
je
vnímat
jako
kolektivní
personifikaci
nepřítele
na
druhé
straně
válečného
příkopu
a
nepopularizovat
národnostní
předsudky,
jak
to
s
velkou
vervou
dělá
Václav
Bělohradský.
Jestliže
chápeme
Česko
jako
"baštu
západní
civilizace
na
hranicích
s
Německem"
(jak
je
vidí
Bělohradský),
pak
bychom
se
měli
zamyslet
i
nad
myšlenkami
a
postoji
anglických
a
amerických
politiků.