Návrat
obyčejných
příběhů
Letošní
Berlinale
ve
znamení
slibných
debutů
a
hongkongských
tygrů
Mezinárodní
filmový
festival
Berlinale,
který
skončil
v
pondělí
udílením
cen,
letos
již
po
pětačtyřicáté
otevřel
novou
filmovou
sezónu.
Nešlo
však
o
vstup
právě
triumfální;
úroveň
větší
části
oficiálního
(zejména
soutěžního)
programu
byla
totiž
sotva
průměrná.
Zcela
propadly
velké
produkce
evropské
(Francie,
Itálie,
Německo),
ale
i
standardní
tvorba
americká.
Reprezentovali
je
tvůrci
zvučných
jmen:
klasici
evropského
intelektuálního
filmu
Alain
Robbe-Grillet,
Abel
Ferrara,
Margarethe
von
Trottaová,
respektive
zástupci
amerického
středního
proudu
typu
Bruce
Beresforda
a
Roberta
Redforda.
Berlinale
současně
potvrdilo,
že
mnohem
živější
a
inspirativnější
jsou
dnes
takzvané
netradiční
kinematografie
a
tvůrci
nezávislí.
Hongkongský
expres
Mimořádný
boom
zažívá
především
kinematografie
hongkongská.
Svědčí
o
tom
i
fakt,
že
měla
v
soutěži
hned
čtyři
příspěvky
a
dva
z
nich
získaly
Stříbrné
medvědy
(Letní
sníh,
Ruměnec).
Filmy
asijského
"ekonomického
tygra"
ovšem
slaví
i
úspěchy
obchodní.
Jedním
z
nejprodávanějších
titulů
berlínského
trhu
se
totiž
stal
vynikající
Chungking
Expres
režiséra
Wong
Kar-Waie.
Nešťastná
milostná
aféra
s
tragikomickou
pointou
tu
ústrojně
přerůstá
v
metaforu
o
osamělosti
a
zranitelnosti
"moderního"
člověka,
o
jeho
touze
po
věcech
prostých
a
autentických.
Dynamická,
rozpohybovaná
kamera,
montáž
poučená
poetikou
videoklipu,
různé
techniky
-
včetně
rozostření
a
zpomalení
obrazu
-
i
chytlavé
hity
činí
z
této
postmoderní
love-story
podívanou
emocionálně
působivou
a
obrazově
strhující.
Z
Hongkongu
pochází
i
Wayne
Wang,
režisér
velkých
festivalových
hitů
Kouř
(Smoke)
a
Řeči
na
padnutí
(Blue
in
the
Face).
Oba
snímky
zároveň
reprezentují
americké
nezávislé
produkce,
o
jejichž
oživujícím
významu
(po
světových
úspěších
Jima
Jarmusche,
Gus
van
Santa,
bratrů
Coenových
a
dalších)
dnes
není
pochyb.
Jiná
Evropa
Čest
Evropy
nakonec
zachraňovaly
nastupující
generace
kinematografií
britské
a
dánské.
V
soutěži
šokoval
debutující
Michael
Winterbootom
svou
temnou
studií
patologické
lesbické
dvojice
Motýlí
polibek
(Butterfly
Kiss).
Při
udílení
cen
se
však
na
něj
-
ani
na
skvělou
Amandu
Plummerovou
(viděli
jsme
ji
v
Pulp
Fiction)
v
roli
nevypočitatelné
masové
vražedkyně
-
nedostalo.
Mimo
soutěž
byla
uvedena
i
další
vynikající
prvotina
londýňanky
Antonie
Birdové
s
názvem
Kněz
(Priest),
vyprávějící
o
morálním
dilematu
homosexuálního
duchovního.
Do
třetice
Britové
zazářili
divácky
úspěšnou
komedií
Funny
Bones,
kterou
jako
svůj
druhý
film
natočil
Peter
Chelsom.
Nekorunovaný
princ
severské
kinematografie,
dánský
režisér
Lars
von
Trier
(autor
proslulého
podobenství
Evropa)
předvedl
na
berlínském
trhu
svůj
nový
ohromující
projekt
Království
(The
Kingdom
-
zatím
jde
o
čtyřdílný
televizní
seriál,
jehož
verze
pro
kina
čítá
dva
dvouapůlhodinové
díly).
Celý
film
se
odehrává
v
nemocnici,
jejíž
rozlehlé
prostory
Trierova
eruptivní
imaginace
proměnila
v
přízračný
labyrint.
Vyprávění
má
poměrně
složitou
strukturu
a
paralelně
rozvíjí
několik
dějových
linií;
točí
se
kolem
leitmotivu
tajemného
dívčího
pláče,
který
je
slyšet
ve
výtahové
šachtě
a
jehož
původ
se
snaží
vypátrat
jistá
pacientka.
Autor
mísí
černohumornou
"soap
operu"
z
nemocnice
na
kraji
města
s
duchařským
hororem
a
detektivkou,
logicky
důsledný
příběh
zatemňuje
surreálnou
obrazností.
Vše
ovšem
propojuje
v
jedinečné
filmové
mystérium
srovnatelné
snad
jen
s
Lynchovým
seriálem
Městečko
Twin
Peaks.
Království
by
se
mělo
objevit
v
soutěži
letošního
karlovarského
festivalu,
kde
se
má
uskutečnit
rovněž
Trierova
retrospektiva.
Nová
vlna
lesbického
filmu
Jedním
z
dominujících
znaků
současného
filmu
je
prostupování
a
vzájemné
ovlivňování
různých
kinematografických
stylů
a
žánrů.
Nejviditelnější
je
to
v
tematické
oblasti,
kde
střední
proud
začal
využívat
látek
dříve
tabuizovaných,
které
dříve
téměř
výhradně
náležely
filmové
subkultuře.
Tak
se
i
do
velkých
kin
dostaly
například
filmy
s
homosexuální
problematikou,
jimiž
byly
poslední
ročníky
Berlinale
doslova
zaplaveny.
Letos
však
homosexuály
odstavily
ostrým
nástupem
filmové
lesbičky.
Typickým
reprezentantem
této
vlny
byl
kanadský
snímek
Když
padne
noc
(When
Night
is
Falling,
r.
Patricia
Rozemaová).
Vypráví
příběh
tragické
vášně
mezi
krásnou
cirkusovou
artistkou
a
mladou
učitelkou
na
církevní
škole
(která
má
navíc
před
svatbou).
Mimo
dlouhé,
zálibně,
leč
cudně
zachycené
lesbické
milostné
hrátky
jde
vcelku
o
běžný
komerční
snímek.
V
Berlíně
byl
hojně
prodáván,
takže
děvčata
se
mají
na
co
těšit.
A
heterosexuální
kluci
koneckonců
taky.
Renesance
všedních
témat
Pokud
lze
na
základě
vzorku
letošní
berlínské
kolekce
odhadovat
nějaké
obecnější
nové
trendy,
dalo
by
se
mluvit
o
ústupu
velkých
příběhů
(dramat
o
politických
a
sociálních
konfliktech)
a
agresívní
vlny
takzvaného
"amorálního
filmu"
zaměřeného
na
patologické
jevy.
V
Berlíně
totiž
letos
výrazně
převládly
obyčejné,
individualizované,
vitální
a
pozitivně
laděné
filmy
o
"malých
lidech"
(mexická
Ulice
zázraků,
izraelský
Sh'Chur,
hongkongský
Letní
sníh,
atd.).
Tvůrci
se
v
nich
soustřeďují
na
osobní
zkušenosti
a
prožitky
člověka-antihrdiny
a
na
intimní
prostředí
komunit
rodinných
a
sousedských.
Stylově
dominuje
autentická
drobnokresba
lidského
chování
a
běžných
situací,
ozvláštněná
jemnou
poetizující
i
komediální
nadsázkou.
Výsledkem
jsou
nevtíravě
emocionální,
intimně
osvětlené
a
zábavné
výpovědi
o
každodenním,
tedy
univerzálním
údělu
člověka.
Tematizují
potřebu
vzájemné
komunikace
jako
obrany
před
odcizením
a
nudou
sociálních
stereotypů,
nutnost
blízkosti
druhého
člověka,
vědomí
jistoty
a
domova.
Jsou
hravé
a
nabízejí
katarzi.