Ludvíka
Vaculíka
srpnový
hněv
Václav
Bělohradský
V
Českém
snáři
Ludvík
Vaculík
cituje,
co
řekl
v
jednom
pošmourném
listopadovém
dni
roku
1968
na
mítinku
mládeže
na
Žofíně:
Mladým
lidem
hrozí
vždy
znovu
a
v
každé
generaci
to,
co
se
přihodilo
našemu
socialismu,
totiž
náš
vlastní
fanatismus...
Je
třeba
podstoupit
nepříjemný
krok-
pouštět
se
do
kontaktu
s
lidmi,
jejichž
společnost
nám
nevoní...
Potřeba
harmonického
soužití
ve
společnosti
vede
člověka
k
tomu,
že
místo
aby
řešil
problémy
společnosti,
vytváří
si
svou
vlastní
společnost.
Koncem
sedmdesátých
let
zahájil
v
tomto
smyslu
také
velkou
diskusi
o
Chartě
77
a
disentu:
Disidenti
nesmějí
být
lidé
zvláštního
ražení
budující
si
svou
vlastní
společnost
vyvolených.
V
obou
případech
bylo
Vaculíkovo
varování
správné.
Naše
západní
dějiny
se
po
tisíciletí
hrozivě
ježí
pokusy
realizovat
potřebu
harmonického
soužití
ve
společnosti
tak,
že
skupina
vyvolených
si
vybuduje
svou
vlastní
společnost,
z
níž
navždy
vyžene
lidi,
kteří
jim
nevoní.
Komunismus
byl
jen
jedním
z
těch
pokusů,
možná
nejkrvavější.
Mládež
na
Žofíně
si
tehdy,
zdá
se,
vzala
řeč
Ludvíka
Vaculíka
k
srdci
a
při
první
příležitosti
v
roce
1990
zavrhla
všechny
reformované
verze
harmonické
společnosti
a
zvolila
si
život
v
rozporech,
tedy
vládu
a
opozici,
napětí
mezi
legitimitou
a
legalitou,
rozporné
veřejné
mínění,
svobodu
tisku,
třídní
konflikt,
právní,
ne
morální
stát,
tržní
vztahy,
konkurenci.
Standardní
demokracie
se
tomu
dnes
říká.
V
článku
Srpnový
den
(Lit.
noviny
č.
35)
L.
Vaculík
naznačuje,
s
čím
zahájí
svou
předvolební
kampaň,
jaké
budou
podmínky,
jež
položí
stranám
ucházejícím
se
o
jeho
přízeň.
Získá
si
ji
vláda,
která
ve
vládnutí
pokročí
o
třídu
výš,
bude
slyšet
hlasy
varující
před
užitkem
a
ziskem
a
bude
po
lidech
více
žádat.
Hněvá
se
na
vládu
za
to,
že
nevymetá
železným
koštětem
banditu,
který
se
k
nám
s
trhem
a
demokracií
vetřel.
Taková
potřeba
vidět
železné
koště
v
rukou
vlády
není
ale
než
jinak
oděná
potřeba
harmonického
soužití
ve
společnosti,
před
níž
Vaculík
tak
prozíravě
varoval
mládež
v
roce
1968.
Ludvík
Vaculík
píše:
Vláda
možná
nedovažuje
jednu
věc:
znakem
dnešního
režimu
není
jenom
to,
že
trhovci
na
zlínském
náměstí
si
můžou
konkurovat
cenami
svého
zboží,
ale
i
to,
že
nemůžou.
Protože
kdo
vyhlásí
nižší
cenu,
toho
navštíví
bandita
a
pohrozí
mu
něčím,
když
své
ceny
nevyrovná
s
okolními.
Banditismus,
podvody,
zlodějna
a
chamtivost-
to
je
druhá
strana
mince,
ražené
v
koaliční
mincovně.
Vaculík
ve
svém
hněvu
nazval
pána,
který
naléhá,
aby
někdo
neprodával
za
nižší
cenu
než
ostatní,
banditou.
Ale
co
například
odbory?
Nespočívá
snad
velká
část
jejich
činností
ve
snaze
zabránit
dělníkům
nabízet
svou
práci
za
nižší
cenu,
a
tak
si
konkurovat?
Když
například
nabídne
nějaký
emigrant
svou
práci
za
nižší
mzdu,
než
to
předpisuje
kolektivní
smlouva
nebo
zákon
o
minimální
mzdě,
navštíví
ho
pán,
kterého
by
jen
těžko
Ludvík
Vaculík
nazval
banditou.
Kdyby
ano,
pak
by
asi
skončil
ve
vězení
za
urážku
veřejného
činitele.
Ale
zůstaňme
ještě
u
těch
rajčat.
Vždyť
ten
bandita
může
být
jednoduše
zástupce
výrobců
rajčat,
bránících
se
proti
náhodným
prodavačům,
kteří
si
vyprodají
nějaké
náhodné
množství
rajčat
pod
cenou,
a
tak
poškodí
ty,
kdo
z
prodeje
rajčat
žijí.
Mohla
by
to
být
také
obrana
proti
cizincům,
kteří
svými
cenami
ničí
domácí
výrobce,
protože
je
jejich
stát
daňově
zvýhodňuje.
Ale
je
tu
i
morální
aspekt.
Ten
bandita
by
mohl
tomu
prodavači
říci:
nestydíte
se
takhle
zrazovat
své
kolegy,
své
soudruhy?
V
Českém
snáři
Vaculík
popisuje,
jak
by
vládl
v
zemi,
kdyby
byl
dobrým
králem
Ludvíkem:
Domácí
obyvatelstvo
by
na
rozdíl
ode
dneška
mělo
všechny
výhody
a
přednosti
před
turisty,
kteří
by
naopak
byli
přepadáni
na
cestách,
notně
vystrašeni
a
obráni
o
kuřivo
a
fotoaparáty.
S
hanbou
by
se
vraceli
domů,
protože
jejich
rozum
by
tu
pro
jinakost
každé
věci
ničeho
nechápal.
Často
to
u
nás
s
turisty
dopadá,
jako
by
dobrý
král
Ludvík
již
vládl.
V
každém
případě
si
všimněme,
že
podle
tohoto
královského
programu
rozdíl
domácí-
cizinec
opravňuje
k
určitým
výhodám.
Může
k
nim
legitimně
patřit
i
to,
že
cizinci
nesmějí
prodávat
v
Čechách
rajčata
za
nižší
ceny,
než
stanovuje
svaz
domácích
výrobců?
Nazveme
banditou
pána,
co
se
o
to
stará?
A
co
třeba
stávkokazi,
tedy
dělníci,
kteří
odmítají
stávkovat
a
jsou
k
tomu
nuceni
odborářskou
stráží?
Je
to
banditismus?
Myslím,
že
ani
Vaculíkův
občanský
hněv
by
je
neměl
házet
do
jednoho
pytle.
V
každém
případě
je
zbytečné
radit
vládě,
aby
toto
zvážila.
To
je
první
problém
všech
demokratických
vlád:
jak
spravedlivě
vládnout
občanům,
kteří
mají
protikladné
zájmy
a
často
jeden
v
druhém
vidí
banditu.
Vaculíkův
hněv
dopadá
i
na
soudce,
kteří
jen
s
potížemi
odsuzují
vydavatele
siónských
protokolů:
Soud-
až
padne
tato
vláda-
bude
muset
vydavatele
sionských
protokolů
přece
jen
odsoudit.
Jeho
hněv
si
přeje,
aby
došlo
za
vedení
ODS
k
takovému
posunu,
aby
to
šlo
snadno.
Jenže
díky
tomu,
že
v
demokratickém
právním
státě
jen
těžko
soud
odsoudí
vydavatele
sionských
protokolů,
nemůže
nikdy
odsoudit
Vaculíka
třeba
za
pornografii.
Jsou
to
spojité
nádoby.
Vydavatel
nějakých
protokolů
může
unikat,
třeba
tak,
že
ten
text
bude
vydávat
za
vědeckou
publikaci
a
bude
se
dovolávat
svobody
vědy.
Vím,
že
se
ještě
nikdy
a
nikde
nepodařilo
nějaké
demokratické
vládě
snadno
zamést
s
vydavatelem
ideologicky
a
morálně
nepřijatelného
svinstva.
Hájíme-
li
neomezenou
svobodu
slova,
nejčastější
protiargument
je
tento:
A
to
chceš
připustit,
aby
někdo
veřejně
hlásal,
že
tu
či
onu
rasu
je
třeba
vyhnat
nebo
dokonce
spálit
v
pecích?
To
je
ovšem
problém
občanského
zákoníku,
paragraf
o
vyhrožování.
Výhoda
neomezené
svobody
slova
je
v
něčem
podstatnějším.
V
demokracii
nestojí
jedna
velká
čistá
a
věčná
hodnota
proti
velké,
špinavé
a
věčné
nehodnotě.
Naše
hodnoty
jsou
relativní,
na
každé
ulpívá
nějaké
podezření,
a
co
dnes
je
mírou
mravnosti,
bylo
donedávna
nemravné.
Rozhodující
jsou
mezní
hodnoty,
tedy
situace,
v
nichž
lidé
přestávají
být
lhostejní,
další
znehodnocení
toho,
co
je
pro
ně
důležité,
už
nepřipustí
a
jdou
třeba
do
ulic
protestovat.
Z
tohoto
hlediska
bylo
vydání
sionských
protokolů
společnosti
prospěšné,
protože
mnoho
lidí,
kteří
by
to
jinak
neudělali,
začalo
veřejně
hájit
hodnoty,
o
něž
se
demokracie
opírá.
Není
proto
dobrá
Vaculíkova
rada
vynutit
si
posun
vlády
směrem
k
větší
autoritativnosti.
Výhodnější
je
usilovat
o
to,
aby
mezní
množství
svinstva
bylo
co
nejmenší.
Vaculíkův
srpnový
hněv
nás
kárá
za
to,
co
všechno
jsme
připustili,
zatímco
byl
v
Bavorsku:
Vy
jste
tu
nechali
padnout
Ježka,
za
vraždu
jsou
dokonce
už
jenom
čtyři
roky,
vývoz
surovin
pokračuje,
voda
na
pití
se
kupuje
v
lahvích,
a
jestli
vláda
nepochopí,
co
je
úkolem
budoucí
vlády,
budeme
kupovat
i
vzduch...
A
ministerský
předseda
nám
sympaticky
vysvětlí,
že
i
to
je
v
zákonu
tržní
ekonomiky.
Hněvat
se
na
to,
že
vývoz
surovin
pokračuje
není
pro
nás
výhodné,
protože
dovážíme
všechnu
naftu,
zemní
plyn
a
většinu
surovin
vůbec,
takže
bychom
tu
v
zimě
pomrzli,
kdyby
Rusové
se
nechali
pohnout
Vaculíkovým
hněvem
a
svůj
vývoz
zarazili.
Kategorický
imperativ
nám
totiž
velí
jednat
tak,
aby
naše
jednání
mohlo
být
obecným
zákonem-
nelze
být
proti
vývozu
surovin
z
jedné
země
a
žít
z
výhod
dovozu
surovin
ze
země
druhé.
Ale
i
s
tím
vzduchem
a
vodou
je
to
tak,
jak
nám
ministerský
předseda
sympaticky
vysvětlí.
Například
Vaculíkův
článek
je
součástí
procesu,
kterého
se
účastní
výrobci
papíru,
počítačů,
dovozci
nejrůznějších
surovin,
tiskárny
atd.
Mnoho
lidí,
z
národů
ač
jsou
různých,
se
podílí
na
výrobě
a
směně
prostředků,
které
potřebuje
Ludvík
Vaculík
k
tomu,
aby
slova
jeho
hněvu
dopadla
na
stránky
Literárních
novin,
získala
tak
občanskou
váhu
a
my
se
mohli
zastydět
za
naši
konzumní
omezenost
a
mravní
lhostejnost.
Jeho
článek
ale
přispěl
k
zamoření
vzduchu
a
vody
v
nějaké
míře.
Navíc,
tím,
že
mne
svedl
k
tomu,
aby
mu
odpověděl,
zamořování
dál
roste.
Chtěl
bych
čistší
vzduch,
ale
čeho
se
vzdát,
aby
takový
byl?
Od
čeho
začít?
Od
Vaculíkova
článku
nebo
od
mých
odpovědí?
Na
čí
úkor
chce
Vaculík
ten
čistší
vzduch
dýchat?
Jmenovat
prosím!
Hledám
politika
bystrosti
takové,
který
se
nechá
zvolit
lidmi,
jimž
bude
opakovat:
Nemusíte
všechno
mít
jen
proto,
že
to
na
světě
je.
Vaculík
jistě
nepotřebuje,
co
vidí,
ale
to,
co
potřebuje,
také
otravuje
vzduch.
Potřeboval
vydávat
své
knihy,
psát
ten
článek
a
potřeboval
vůbec
jet
do
Bavorska?
Tedy
dohodněme
se
nějak,
jaká
je
míra
zamoření,
kterou
chceme
nést
a
čeho
se
kdo
musí
vzdát,
aby
jí
dosáhli.
Takže
to
zamoření
opravdu
je
v
zákonu
tržní
ekonomiky.
Něco
za
něco,
ale
co
za
co,
a
hlavně
co
na
úkor
koho.
Navíc
čistota
vzduchu
záleží
jen
v
malé
míře
na
naší
vládě,
je
to
problém
pomalu
se
rýsující
světovlády,
kterou
ale
bude
třeba
držet
na
uzdě,
aby
nám
nepřerostla
přes
hlavu.
Já
alespoň
nechci,
aby
mi
světovláda
říkala,
co
smím
potřebovat.
Od
Ludvíka
Vaculíka
to
beru,
on
je
ale
autorita
jiného
řádu
než
nějaká
vláda
nebo
politické
strany.
Vaculíkův
srpnový
hněv
ústí
v
tuto
radu:
Proto
až
nám
strany
a
lidé
ucházející
se
o
příští
vládu
budou
rýsovat
své
projekty,
prohlédneme
je
dobře,
není-
li
do
nich
zákonitě
vestavěn
i
půdorys
trvalého
bandity.
Říkám
předem,
že
bude.
V
demokratické
společnosti
je
půdorys
trvalého
bandity
nepotlačitelně
přítomen.
Kandidoval
jsem
kdysi
v
městských
volbách
v
Janově
za
liberální
stranu
a
drobní
hokynáři
si
u
mne
houfně
stěžovali
na
ty
bandity,
kteří
všude
staví
supermarkety,
a
tak
je
ničí.
Kupující
si
naopak
libovali,
že
supermarkety
je
osvobozují
od
zaostalých
hokynářů
a
jejich
malých
a
neefektivních
krámků.
Hněvat
se
na
hloupé
spotřebitele,
zmámené
konsumismem,
znamená
jednoduše,
že
se
hněváme
na
ty,
kdo
potřebují
něco
jiného
než
my.
Potřeba
psát
do
Literárních
novin
a
číst
je
není
o
nic
posvátnější
než
potřebovat
kabát,
auto,
domek
na
venkově,
knihu
básní
nebo
krém
na
pleť.
Mám
rád
Vaculíkův
hněv
a
považuji
za
privilegium,
že
žiji
v
jeho
dosahu.
Občanský
hněv
je
velkou
a
krásnou
složkou
demokracie.
Chci
jen
připomenout,
že
o
hněvu
jakkoli
velkém
v
demokracii
nemilosrdně
platí
tato
jednoduchá
věta:
Kdykoli
jsem
se
rozhněval
na
společnost,
v
níž
žiji,
objevil
jsem
také
sama
sebe
činícího
to,
na
co
se
hněvám.