ln94210_75

ln94210_75

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-5
Genrecomment
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Pokrytectví, nebo fiskální ústava?

Josef Kotrba Návrh výkonné rady ODS na předložení ústavního zákona narazil na ostrou kritiku téměř všech stran. U stran z levé části politického spektra je pochopitelná bez dalšího přemýšlení. Snad ve všech zemích světa levicové vlády povolovaly další a další sociální i jiné výdaje, aniž by je pokryly adekvátním zvýšením rozpočtových příjmů. Proč se však proti tomuto návrhu staví i strany s konzervativní či liberální politickou orientací, kterým by idea nezadluženého státu měla být vlastní?

Myšlenka stručného ústavního zákona, který by prostě stanovil, že výdaje státního rozpočtu mají být kryty příjmy téhož roku, se vyskytla v řadě zemí. Nejrozsáhlejší diskuse na toto téma se odehrála v 80. letech ve Spojených státech. Tehdy navrhli republikánští poslanci dodatek k ústavě, který by zakotvil, že (s výjimkou válečného období) musí být rozpočet sestaven jako vyrovnaný a výdaje v běžném období nesmí překročit úroveň stanovenou rozpočtem. Tento zákon (mimochodem navrhovaný republikány právě v době, kdy jejich prezident s jejich souhlasem dosáhl nejvyšší úrovně rozpočtového deficitu v historii Spojených států) byl kritizován konzervativními ekonomy především proto, že obchází základní problém, to jest podíl státního rozpočtu na ekonomice.

Návrh ústavního dodatku, propagovaný v USA, navíc nezaručuje faktickou vyrovnanost státního rozpočtu: nelze totiž zákonem zaručit, že předpokládané výnosy budou skutečně naplněny. Zabránit vládě v manipulaci s odhadovaným daňovým výnosem je totiž velmi obtížné. Představa, že by Ústavní soud musel každý rok posuzovat ústavnost státního rozpočtu (tj. zda vládou uváděný předpokládaný výnos je dobrým či špatným odhadem skutečnosti příštího roku), je přinejmenším podivná. Ostatně příkladem toho, jak malou účinnost podobné ústavní ustanovení, je Itálie. Přestože každý nový výdaj státního rozpočtu musí být podle ústavy pokryt příslušně velkým příjmem, přesáhl kumulovaný státní dluh již začátkem 90. let výši HDP, přičemž roční deficit překračuje deset procent.

Nehledě na obtížnou kontrolu vyrovnaností ex ante, naráží koncept vyrovnaného rozpočtu na otázku, co vůbec rozpočet zahrnuje. Z ekonomického hlediska je totiž úplně lhostejné, zda se stát zadlužuje přímo, nebo zda tak činí prostřednictvím mimorozpočtových výdajů. U nás jsou takovými výdaji např. výdaje Fondu národního majetku (který financuje nejen úroky ze státního dluhu, ale také ropovod z Ingoldstadtu a řadu dalších projektů), či různé další státní fondy a polostátní instituce. Vzhledem k tomu, že se vždy najdou cesty, jak některé výdaje převést na tyto položky, není vyrovnaný státní rozpočet zárukou vyrovnaného státního hospodaření. Dalším problémem je pak přebírání garancí za investice, na kterých je státní zájem: Při jejich uplatnění se totiž stát může rázem zadlužit, aniž by kdy udělal deficit. Ústavní zákon, který tyto hraniční oblasti přesně a nekompromisně neupravuje, tak nelze označit za zákon o vyrovnaných státních financích; docela snadno jej však lze označit za zákon o pokrytectví.

Řada konzervativních ekonomů přesto o ústavních brzdách expanze státu na úkor soukromého sektoru vážně uvažuje. Na rozdíl od neúčinného a v některých případech vysloveně kontraproduktivního zákona o vyrovnaném státním rozpočtu uvažují o zavedení celé fiskální ústavy. Ta by jednak upravovala kategorie výdajů (jakým způsobem regulovat mimorozpočtové státní výdaje, zda a jak umožnit déledobé splácení velkých kapitálových investic), především by však omezovala moc státu ve vypisování a úpravách daňových zákonů včetně rozšiřování daňového základu. Mimochodem: Jeden z nejvýznamnějších ústavních počinů v této oblasti, Kalifornská Proposition 13, se soustřeďuje právě na příjmovou stránku rozpočtu. Každý návrh na zvýšení daní musí získat dvoutřetinovou podporu zákonodárného sboru.

Koncept fiskální ústavy sám o sobě není prost problémů. Podrobná úprava příjmů a výdajů ústavním zákonem, jestliže není provedena opravdu kvalitně, může prakticky ochromit efektivní výkon státní správy. Pro složitou a nepřehlednou oblast státních financí je ústavní zákon příliš účinnou a ostrou zbraní. Také proto ještě úvahy o fiskální konstituci nevyústily do reálné zákonodárné iniciativy. Jestliže však zastánci spořádaných státních financí hodlají překročit krátkozraký horizont blížících se komunálních voleb, měli by opustit ideu několikařádkového ústavního ustanovení a přesunout svou pozornost na pole fiskální ústavy. Pochybuji však, že by ke konzistentnímu návrhu mohla dojít výkonná rada jakékoliv politické strany po jednodenním zasedání.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View