Protest
rabína
Weisse
Leo
Pavlát,
Židovské
muzeum
v
Praze
Jiří
Franěk
považuje
protest
šesti
amerických
Židů
vedených
rabínem
A.
Weissem
na
hřbitově
v
Terezíně
za
projev
netolerance
(poznámka
Intolerance,
LN
23.
8.).
Nevím,
jestli
se
autor
seznámil
s
argumenty
rabína
Weisse:
že
kříž,
křesťanský
náboženský
symbol,
a
to
i
v
obecnějším
smyslu
utrpení,
vztyčený
na
místě,
kde
jsou
pohřbeni
rovněž
Židé,
je
projevem
necitlivosti
vůči
těmto
mrtvým
i
jejich
živým
souvěrcům.
Že
kříž
jako
jediný
symbol
zjevující
se
těm,
kdo
do
Terezína
přijíždějí
od
Prahy,
lze
sotva
sloučit
s
faktem,
že
Terezín
zůstává
pro
svět,
české
i
zahraniční
Židy,
především
synonymem
židovského
ghetta,
tisíců
lidí
zde
zemřelých
a
umučených,
transportů
do
vyhlazovacích
táborů
v
Polsku,
z
nichž
nebylo
návratu.
Toto
rabínovi
Weissovi
na
terezínském
kříži
vadilo-
nikoli
kříž
sám,
či
dokonce
křesťanství.
Rabín
Weiss
ostatně
nepřijal
ani
vysvětlení,
že
na
uvedeném
hřbitově
bude
dodatečně
vztyčena
Davidova
hvězda
(což
vlastně
potvrzuje,
že
i
v
Terezíně
si
uvědomují
nepatřičnost
daného
stavu).
Podle
jeho
názoru
ani
židovský
náboženský
symbol
nevystihuje
pravdu
o
židovské
válečné
tragédii,
neboť
ke
genocidě
Židů
došlo
na
základě
perzekuce
rasové,
nikoliv
náboženské;
zavražděn
byl
i
pokřtěný
žid,
protože
pro
vrahy
byl
stále-
Žid.
Z
uvedených
důvodů
rabín
Weiss
se
svou
skupinou
protestoval.
Kříž
na
terezínském
hřbitově
považuje
za
pokus
o
revizi
holocaustu,
zatímco
J.
Franěk
ve
své
poznámce
namítá,
že
mezi
mrtvými
není
rozdílu:
v
Evropě
přece
máme
společné
hroby,
kde
pospolu
leží
mrtví
rozličné
víry
i
národnosti.
Jsem
dalek
toho
pouštět
se
do
makabrózních
počtů
a
popisů,
kdo
za
války
více
trpěl.
Vražda
nevinného
zůstává
vraždou
bez
ohledu
na
národnost
a
vyznání,
lidské
utrpení
a
bolest
zůstanou
utrpením
a
bolestí
bez
rozdílu.
Přesto
Židé
na
výjimečnost
svého
válečného
údělu
upozorňují.
Nikoliv
proto,
aby
vzbuzovali
větší
lítost
či
aby
pochmurně
triumfovali,
nýbrž
proto,
aby
lidstvo
nezapomnělo:
Na
základě
zákona,
za
aktivní
i
pasivní
účasti
širokých
vrstev
několika
národů,
byl
každý
příslušník
rasově
jedné
přesně
vymezené
skupiny
předem
odsouzen
k
smrti.
Soud
byl
vynesen
dokonce
ještě
dříve,
než
se
narodil,
protože
podle
mínění
zákonodárců,
systému,
v
němž
působili,
nebyl
a
priori
hoden
života.
Genocida
Židů
tak
neznamenala
nic
jiného
než
popření
života
jako
takového;
jeho
negaci
v
samém
principu,
nikoliv
pouhé
válečné
běsnění,
jež
na
jedny
oběti
dopadlo
s
větší
silou
než
na
druhé.
Toto
snad
Židé
mohou
i
dnes
připomínat,
aniž
by
byli
označováni
za
netolerantní,
a
troufám
si
říci,
že
je
to
dokonce
jejich
povinnost
jako
příslušníků
lidského
rodu.
Na
rozdíl
od
J.
Fraňka
se
proto
domnívám,
že
rabín
Weiss
nejenže
nebyl
v
Terezíně
netolerantní,
ale
se
svými
druhy
učinil,
co
je
dobré
pro
lidi.
A
protože
J.
Franěk
ve
své
poznámce
zmínil
i
častou
otázku
evropských
Židů,
zda
to
či
ono,
co
se
seběhlo,
je
především
pro
Žida
dobré,
nemohu
nedodat,
že
takto
se
ptá
ten,
kdo
je
neustále
ohrožen.
Kdo
patří
k
pronásledované
menšině.
Kdo
řešení
nehledá
nebo
snad
vskutku
nemůže
hledat
podle
své
víry
a
zásad,
ale
vždy
musí
kličkovat,
jednat
pod
vnějším
tlakem,
s
ohledem
na
netolerantní
většinu.
Ano,
takto
Židé
žili
dlouhá
staletí
v
ghettech,
takto
se
po
jejich
zboření
obávali,
že
jejich
asimilace
nebude
hostitelským
národem
přijata.
Řekl
bych,
že
rabín
Weiss
svůj
protest
na
terezínském
hřbitově
výše
uvedenou
otázkou
nepoměřoval.
Kdoví,
možná
proto,
že
nežije
v
Evropě,
ale
v
New
Yorku.