ln94208_11

Galerie světových ekonomů- J. A. Schumpeter (13)

Oto Schmidt Ve vzpomínce na svého učitele na Harvardské univerzitě Paul Samuelson, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, napsal: Který Schumpeter? Bylo jich víc. Brilantní' enfant terrible' rakouské školy, který před svým třicátým rokem vydal už dvě vynikající knihy;

mladý advokát v Cairu, vlastnící stáj závodních koní, ministr financí rakouské vlády; sociální filozof a prorok kapitalistického vývoje; historiograf ekonomických nauk; ekonomický teoretik propagující používání exaktních metod a v neposlední řadě učitel politické ekonomie. Samuelson vyslovil názor, že pozdější historikové budou spojovat Schumpeterovo jméno hlavně s teorií hospodářských cyklů.

Josef A. Schumpeter (1883- 1950) se narodil v Třešti na Moravě, ve stejném roce jako Kenyes. V mnohém si tito dva muži byli podobni. Geniálním nadáním, literárními schopnostmi, odvahou vyslovovat průkopnické myšlenky, i když Schumpeterův vliv na hospodářskou politiku byl nesrovnatelně menší. Svědek rozpadu habsburské monarchie a neúspěšný správce financí v křehké a k pádu předurčené Rakouské republice, stanul na americké pevnině už jako autor proslulého díla Theorie der wirtshaftlichen Entwicklung (Teorie hospodářského vývoje). V této skvěle napsané knize vybudoval originální teorii ekonomického růstu. Vychází z walrasovského modelu všeobecné rovnováhy- Walrase pokládá mimochodem za největšího ekonoma všech dob- a pojímá jej jako ryze stacionární. V praxi se tato rovnováha realizuje tím, že se každý faktor chová rutinnímu a adaptivním způsobem. Dynamika kapitalistického systému vzniká teprve tím, že se jeden z faktorů začne chovat netradičně. Tímto faktorem je podnikatel- inovátor, který se snaží o zisk, a proto logicky nemůže existovat ve stavu statiky, která nezná ani zisk, ani ztrátu. Tento podnikatel se od manažera liší tím, že zavádí nové kombinace výrobních faktorů, kdežto manažer je jen rutinně kombinuje na bázi dané techniky. Manažer dostává stejně jako dělník i ve stacionárním systému odměnu, která se svou podstatou neliší od mzdy. Podnikatelova odměna, zisk, má však svůj původ nikoliv ve fungování, ale v rozbití stacionárního systému. Je vytvářen rozdílem mezi příjmy a náklady a je reziduálním důchodem vznikajícím z inovace. Má svůj původ například v zavedení nové výrobní metody dosahující nižší výrobní náklady, než které má konkurence, nebo v možnosti otevření nového trhu, výroby nového produktu, objevení nového zdroje surovin, či použití nové organizace. Tento druh podnikatelské odměny je vlastně monopolní rentou a je dočasné povahy. Dřív či později se ho zmocní konkurence a podnikatelova diferenční odměna postupně zmizí. Na konci tohoto difusního procesu se systém vrátí ke statické rovnováze, v níž nebudou opět ani zisky, ani ztráty. Dočasný podnikatelův zisk bude anulován, ale trvalý zisk z jeho inovace zůstane zachován společnosti ve formě nižších cen nebo technicky dokonalejších výrobků. Toto Schumpeterovo pojetí zisku a růstu se zásadně liší od pojetí neoklasické teorie. Podle něho soutěží firmy mezi sebou tím, že se nepodrobují dané technologii, ale že ji zruší. Soutěžní proces je proto procesem tvůrčí destrukce. Tím, že Schumpeter opouští abstraktní schéma tržní ekonomiky a zkoumá kapitalistický systém, je blíž klasické škole a Marxovi než Marshallovi a Walrasovi. Dovozoval, že vývoj kapitalismu se historicky vyznačuje dvěma fázemi: Fází soutěžního kapitalismu a fází kapitalismu trustů. První je charakterizován velkým počtem malých podniků, v nichž podnikatelskou funkci zastává vlastník kapitálu a inovační proces se provádí zakládáním nových firem. Pro druhý je příznačná existence velkých i mamutích podniků, technický pokrok je plánován přímo koncernem a inovace se projevuje spíš jeho dalším zvětšením než rozšířeným počtem dalších podniků. Co působilo Schumpeterovi starosti, byla otázka, jejíž dosah se projevil v jeho posledním velkém díle Capitalism, Socialism and Democracy: Kdo realizuje inovační činnost ve velkém, anonymním trustu? Postupně, jak se inovační proces přesouvá do výzkumných oddělení firemních gigantů, není vlastník kapitálu a podnikatel- inovátor už tatáž osoba. Inovace se postupně stává čím dál tím víc záležitostí zaměstnanců a manažerů, ne- li jen výzkumných týmů. To má však podle Schumpetera závažné důsledky. Buržoazní třída, která zahájila proces moderní společenské transformace tím, že riskovala vlastní majetek, má tendenci postupně mizet a s ní i její politické a etické hodnoty. Současně vznikají nové společenské třídy a jiné hodnoty a zároveň i koncepce snažící se ospravedlňovat státní intervence jak ve výrobní sféře, tak i v distribuci důchodů. Tím slábnou popudy k individualistické akumulaci a posiluje se trend k vytváření ekonomické organizace budované na centrálním plánování. Schumpeter se ve svém posledním díle ptá: Který systém, kapitalismus, či socialismus, bude určovat budoucnost lidstva? K údivu, úžasu či ohromení většiny svých kolegů odpovídá jednoznačně: Bude to socialismus.

Ve své podrobné analýze marxistického systému zahrnul Marxe- sociologa a Marxe- ekonoma mnohou chválou. Přesto však pokládal jeho scénář za pochybený. Kapitalismus neprojde etapami, které Marx předvídal. Nebude žádné zbídačení mas, žádné imperialistické koloniální války. Prohlásil, že pokud jde o konečný efekt, má Marx pravdu: Socialistická společnost se nutně vynoří ze stejně nevyhnutelně rozložené společnosti kapitalistické. Kapitalismus bude zabit svými vlastními klady. Toto je jeho paradoxní závěr, paradoxní zejména u ekonoma, který byl vždy považován za patrona liberálních národohospodářů. Jaké ho k tomu vedou důvody?

Za prvé, argumentoval, právě úspěch kapitalismu zmenší význam podnikatele a zmenší důležitost hodnoty, kterou kapitalismus poskytuje, a to hmotného bohatství. Muži nadnormální inteligence a energie budou postupně nahrazováni průměrnými manažery. Další důvod je složitější a je v podstatě filozofický.

Vychází z toho, že kapitalismus je racionalismus. Začal před dvěma sty lety tím, že odpíral králům, baronům, papežům a biskupům právo na existenci. Skončí tím, že popře vlastní existenční oprávnění. Schumpeter se domnívá, že lidské povaze je vrozená iracionální destruktivnost, která může dočasně využívat ke svým účelům i racionalitu. Uvádí, že kapitalistická racionalita neodstraní super- nebo sub- racionální impulzy. Způsobí jen to, že se vymoknou kontrole a zlikvidují posvátné nebo poloposvátné tradice. V civilizaci, píše Schumpeter, která nemá ani vůli, ani prostředky je zvládnout, se tyto impulsy nakonec vzbouří. A jakmile se jednou vzbouří, má už jen malý význam, že v racionální kultuře se jejich projevy nějak zdůvodní. Tak jako žádosti o záruční listiny existence adresované králům, lordům a papežům nebyly nikdy koncipovány v judiciální myšlenkové formě, která by přijímala možnost kladné odpovědi. Čeká kapitalismus na svůj proces před soudci, kteří mají rozsudek smrti už v kapsách. Vysloví ho, aniž brali zřetel na obranu, kterou uslyší. Tato slova pronesl v roce 1942, kdy sovětská část světa měla před sebou padesát let. Schumpeter myslel v dlouhých historických dimenzích a kdyby dnes žil, asi by namítl, že to je ještě příliš krátké období, aby bylo možno usvědčit ho z nepravdy. Jádro sporu by bylo ovšem v tom, že to není ekonomická, ale spíš- vzhledem k thesi o imanentní lidské tendenci k destrukci filozofické- předpověď osudu jedné civilizace. Diskuse by se přenesla do jiné, spekulativní a možná metafyzické roviny, a zcela by vybočila z hranic ekonomie.

Schumpeter sám byl a zůstal konzervativcem. V posledních letech života zaměstnávala ho myšlenka, jak by měl být veřejný sektor omezován a kontrolován, aby se udržela politická svoboda a výkonné hospodářství schopné změny a růstu. Když ho smrt překvapila u psacího stolu, revidoval právě text Prezidentské adresy, kterou pronesl několik dní před tím v Americké ekonomické asociaci. Poslední věta, kterou v životě napsal, zněla: Stagnacionisté se mýlí v diagnóze důvodu, proč by kapitalistický proces měl stagnovat. Ale možná, že se ukáže, že mají pravdu v prognóze, že stagnovat bude- s vydatnou pomocí veřejného sektoru. Ve svých Business Cycles (Hospodářské cykly) popsal ekonomické pohyby charakterizující kapitalistickou ekonomiku, která je svou povahou vše jiné než stagnující. Vyslovil a spoustou materiálu doložil hypotézu, že ekonomický růst se uskutečňuje formou cyklických fluktuací a že jsou tři typy těchto cyklů: Cykly o průměrné délce 40 měsíců, cykly trvající dekádu let a cykly trvající od čtyřiceti k padesáti létům.

Všichni, kdo Schumpetera znali- a byli mezi nimi ekonomové jako Samuelson, Taussig, Keynes- se shodují v tom, že to byla zcela mimořádná osobnost. Na Harvardu, kde tento třešťský rodák učil od raných třicátých let až do své smrti, kolovala autobiografická poznámka: Chtěl jsem být největším ekonomem na světě, největším milencem na světě a největším jezdcem na světě. Vzhledem k pokročilému věku třetí cíl už nestihnu. Samuelson vzpomíná, že byl velký showman, jehož saka a kravaty budily závist, skvělý pedagog používající sokratovskou metodu, v níž studenti tvořili diskusí sami názory na ekonomické problémy, a suverén v téměř všech oborech kultury. V jediném projevoval podle Samuelsona určitou míru pokory- v matematice. I když byl podle středoevropského měřítka dobrý matematik a matematické metody používal a propagoval, nemohl se měřit s tak vysokým matematickým standardem, jaký měl Samuelson, Friedman nebo Tinbergen.