Berlín
-
vznětlivý
článek
německé
jednoty
Lidi
z
Východu
jsou
směšní,
poznáš
je
na
první
pohled,
říká
Západoberlíňan
Martin.
Kamila
Pojslová,
Berlín
GRAF
Rok
poté,
co
v
listopadu
1989
padla
berlínská
zeď,
v
době,
kdy
vstoupila
v
platnost
smlouva
o
německém
sjednocení,
se
v
Berliner
Zeitung
poprvé
objevila
karikatura,
která
se
pro
pozdější
dobu
stala
zaklínadlem:
Zeď
je
sice
pryč,
oznamovala
kresba,
ale
zanechala
za
sebou
rozšklebený
kráter.
Kráter
mezi
německým
západem
a
východem.
Po
letošních
volbách
do
Evropského
parlamentu,
kdy
ve
východním
Berlíně
s
nečekanou
převahou
zvítězila
postkomunistická
PDS,
německý
tisk
prohlásil,
že
se
tato
propast
ještě
prohloubila.
Ti,
co
v
Berlíně
nepíší
články,
ale
svoje
vlastní
životy,
mohou
oponovat
významnými
drobnostmi:
Že
S-Bahn
šinoucí
se
brzy
ráno
z
Alexanderplatzu
dál
západním
směrem
(a
naopak)
kolíbá
mačkanici
pracantů,
kterým
tato
trasa
po
čtyřech
letech
přijde
samozřejmá.
Že
mnohé
východní
ulice
rozeznáte
od
západních
právě
jen
podle
polohy
v
plánku.
Jak
je
to
s
propastí
doopravdy
-
jestli
je
a
kolik
měří
-
vědí
přesně
snad
jen
andělé,
které
na
berlínském
nebi
v
roce
1987
odhalil
ve
svém
filmu
Nebe
nad
Berlínem
režisér
Wim
Wenders.
V
Berlíně
se
bourá
a
staví.
Zatímco
potulný
Ital
si
sípavým
hlasem
říká
klidně
o
celých
60
marek
za
jakoby
poslední
kusy
pomalované
berlínské
zdi,
zatímco
squateři
-
děvčata
a
chlapci,
kteří
svobodomyslně
obsadili
téměř
stovku
východoberlínských
domů
-
stříkají
více
červené
na
šedou
omítku
a
zlořečí
konzumu,
v
Berlíně
se
bourá
a
staví.
Sbíječky
a
majzlíky
v
berlínských
ulicích
tepají
dějiny.
Ra-ta-ta.
Rozbíjejí
staré
silnice
a
domy,
jako
by
chtěly
staronové
německé
hlavní
město
odčarovat
ze
zakletí
Hitlerových,
Pieckových,
Ulbrichtových
a
Honeckerových
časů.
Plány
výstavby
pro
potřeby
Spolkového
sněmu
a
vlády,
která
má
do
tříapůlmilionové
metropole
přesídlit
do
konce
tisíciletí,
jsou
velkolepé.
Noviny
Berliner
Zeitung
napočítaly
v
půlce
srpna
v
berlínském
centru
200
stavenišť.
Starosta
Eberhard
Diepgen
přiřkl
svému
městu
přídomek
Werkstatt
der
deutschen
Einheit
-
tedy
dílna
nebo
možná
ještě
lépe
zkušebna
německé
jednoty.
Berlín
je
se
svou
západní
a
východní
částí
opravdu
jakýmsi
Německem
v
malém.
Stejně
jako
dřív
polopaticky
znázorňoval
rozdělení
národa,
ale
i
světa
do
nepřátelských
a
navzájem
si
neznámých
bloků,
je
teď
přesvědčivou
ukázkou
jeho
mnohdy
ne
bezbolestného
spojování.
Autoři
průvodců
píší
o
fascinujícím
místě,
kde
si
každý
může
osahat
prolínání
Východu
a
Západu.
Jako
by
vykřikovali:
Ještě
ne
na
světové
úrovni,
a
právě
proto
tak
rozkošně
živoucí.
V
Berlíně
se
bourá
a
staví.
Porážejí
se
mnohé
lidské
osudy
a
rodí
se
nové.
Pokud
je
Berlín
opravdu
dílnou
německé
jednoty,
zdá
se,
že
se
Němci
rozhodli
do
lepší
budoucnosti
prostavět.
Jako
třeba
Ralf.
Ralf
staví
a
kupuje
Osmačtyřicetiletý
stavební
dělník,
Východoberlíňan
Ralf
Schmidt,
již
zažil
mnohé.
Jako
dvacetiletý
koncem
šedesátých
let
pomáhal
při
dokončovacích
pracích
na
stavbě
televizní
věže
na
Alexanderplatzu.
Pamatuje
velmi
dobře
na
zděšení
Ulbrichtova
režimu,
když
se
do
kopule
věže
poprvé
opřelo
slunce
a
vykouzlilo
na
stříbřitém
plechu
nepřehlédnutelný
zlatý
kříž
nad
Berlínem.
Před
čtyřmi
lety
Ralfa
zaměstnávala
firma,
která
pomáhala
bundeswehru
demontovat
Berlínskou
zeď.
Betonové
díly
se
pak
zužitkovaly
při
stavbě
silnic
mezi
západním
a
východním
Berlínem.
Rozhodnuto
je
i
o
Ralfově
příští
štaci.
Bude
zvelebovat
Potsdamer
Platz,
nynější
planinu,
kterou
protínala
Zeď
a
která
prý
byla
ve
30.
letech
nejrušnějším
místem
Evropy.
Ralf
je
pyšný,
že
si
vybral
tak
šikovné
povolání:
Zedníci
jsou
teď
velmi
potřební,
říká.
S
čím
se
však
ještě
nevyrovnal,
je
fakt,
že
jako
Východoberlíňan
vydělá
měsíčně
kolem
3000
DM,
tedy
skoro
o
tisíc
méně
než
dělník
v
západní
části
města.
To
je
pro
mě
důkaz,
že
město
ještě
není
úplně
spojené,
dodává
s
jistou
dávkou
hořkosti.
Stejné
je
to
i
s
řidiči
metra
a
S-Bahnu.
Ti,
co
mají
depo
ve
východní
části,
dostávají
80
procent
mzdy
západních
řidičů.
To
přece
není
rovnost,
že?
Příjmy
jsou
díky
lepším
hospodářským
výsledkům
v
západní
části
vyšší.
Krácení
platů
východním
zaměstnancům
ve
veřejných
službách
zaštiťuje
odborová
smlouva.
Ralf
přiznává,
že
jinak
nemá
důvod
si
stěžovat.
Koupil
si
hned
v
prvním
roce
znovusjednocení
zánovní
Opel,
s
nímž
jezdí
každý
pátek
na
velký
nákup
do
supermarketu.
Letos
v
červenci
se
deset
dnů
slunil
na
italských
plážích
a
navštívil
Benátky,
které
znal
dříve
jen
z
filmů.
Přízrak
na
východě
V
Lichtenbergu,
nejlidnatějším
z
východoberlínských
obvodů,
kde
žije
vedle
Ralfa
Schmidta
170 000
dalších
spolkových
občanů,
přebývá
podle
všeho
také
jeden
přízrak
...
Když
vezmeme
vážně
názor
někdejšího
šéfredaktora
Německého
rozhlasu
Bernarda
Wördehoffa,
který
v
prestižním
týdeníku
Die
Zeit
po
volbách
do
Evropského
parlamentu
napsal,
že
Německem
obchází
přízrak
v
podobě
PDS
(Strany
demokratického
socialismu),
pak
je
nanejvýš
pravděpodobné,
že
zjevení
přespává
někde
na
východě
Berlína.
Následovnice
komunistické
SED
si
při
zmíněných
volbách
v
Lichtenbergu
připsala
44,6
%,
v
sousedním
Marzahnu
45,7
%,
a
v
Hohenschönhausenu
dokonce
46,3
%.
I
když
těmto
výsledkům
nelze
přikládat
přílišnou
váhu,
protože
účast
voličů
je
nižší
než
při
volbách
do
Spolkového
sněmu,
je
podle
starosty
Lichtenbergu
Gottfrieda
Muchy
evidentní,
že
role
populistické
PDS
ve
východní
části
Berlína
vzrostla.
Nyní
se
PDS
zdá
být
prostornou
platformou,
kde
se
střetávají
jak
zatvrzelí
komunisté,
oplakávající
staré
pořádky,
tak
čistí
oportunisté,
stavějící
se
proti
konkrétním
důsledkům
sjednocení.
V
neposlední
řadě
je
strana
útočištěm
mladých
levičáků,
blízkých
hnutí
punk,
zavrhujících
společenství
konzumu.
To
vše
zastřešuje
postava
předsedy
PDS
Georga
Gysiho,
vtipného,
šarmantního
člověka.
Joachim
psal
a
nepíše
Bývalý
redaktor
jednoho
východoberlínského
vědeckého
časopisu
Joachim
Pampel
(52
let)
PDS
nejen
volil,
ale
dokonce
do
ní
vstoupil.
Zalíbilo
se
mu
zjevně
jedno
z
jejích
hesel:
S
námi
nestojíte
v
dešti.
PDS
otevřela
deštník
zcela
všem,
na
rozdíl
od
ostatních
stran,
které
občany
až
příliš
spojené
s
bývalým
režimem
NDR
nepřijaly.
Spočítat
si
daně
a
zorientovat
se
v
současném
právním
systému
-
kdepak,
to
už
se
lidé
jako
já
nebo
ještě
starší,
nikdy
nenaučí,
prohlašuje
Joachim.
Dřív
to
bylo
tak
jednoduché,
tak
průhledné,
zato
dnes...ech,
škoda
mluvit.
Ne,
není
nenávistným
nepřítelem
jednotného
Německa.
Je
šťasten,
že
jeho
syn
studuje
medicínu
v
západním
Berlíně
a
dcery,
zdravotní
sestry,
dobře
vydělávají
tamtéž.
Má
spíše
pocit,
že
jeho
život
napsal
nějaký
špatný
básník.
Časopis,
v
němž
pracoval,
zanikl.
Pozoruje,
že
jeho
odbornost,
která
byla
pro
východní
vědecko-technický
trh
dostačující,
je
v
západních
podmínkách
směšně
mělká.
Ti,
co
mají
práci,
si
užívají
konzum.
Ti,
co
ji
nemají,
se
užírají
nečinností
a
pocitem
nepotřebnosti,
dodává.
Kam
teď
mám
jít,
když
je
taková
nezaměstnanost
a
já
vlastně
nic
neumím,
ptá
se
nejen
řečnicky.
Schoval
se
tedy
pod
deštník,
který
má
na
špici
bodák
a
v
pozadí
zatím
umně
skrytou
touhu
něco
málo
zestátňovat,
jak
se
hlásá
v
tezích
PDS.
Nevědí,
co
očekávali
Je
to
prostě
zcela
jasné
a
proklamace
zůstanou
jen
proklamacemi.
Po
čtyřiceti
letech
odlišného
vývoje
není
možné
očekávat
naprostý
soulad,
říká
starosta
Lichtenbergu
Gottfried
Mucha.
Funkci
zastává
jako
zástupce
Zelených
již
od
roku
1990.
Psychiatr,
někdejší
mluvčí
v
roce
1989
se
zrodivšího
disidentského
Neues
Forum,
je
svižný,
elegantní
a
vnímavě
působící
člověk.
Myslím,
že
lidé
vlastně
ani
nevědí,
co
očekávali.
Chtěli
svobodu,
chtěli
v
ruce
potěžkávat
tvrdou
marku,
chtěli
rychlé
sjednocení,
ale
jako
by
si
neuvědomovali,
co
to
bude
znamenat,
tvrdí
starosta
Mucha.
V
případě
Lichtenbergu,
čtvrti,
jež
zahrnuje
sídlo
bývalé
tajné
služby
Stasi
a
kde
bydlí
řada
lidí
z
někdejších
východoněmeckých
ministerstev,
kteří
se
náhle
octli
v
novém
státě
zcela
nepotřební,
to
znamená
více
než
patnáctiprocentní
nezaměstnanost
typickou
pro
nové
spolkové
země.
Z
někdejších20000
pracovníků
lichtenberského
podniku
Elektrokohle
jich
po
privatizaci
západoněmeckým
managementem
zbylo
2,5
tisíce.
Jeden
ze
zaměstnanců
hovoří
o
nadutosti
západních
manažerů:
Přišli
sem
s
koženými
výrazy
a
pohlíželi
na
nás
jako
na
zvláštní
bytosti,
kterým
není
radno
důvěřovat.
Sami
tomu
přitom
houbelec
rozuměli.
Někteří
pozorovatelé
tvrdí,
že
nezaměstnanost
v
této
čtvrti
je
ve
skutečnosti
daleko
větší,
neboť
prý
do
statistik
nejsou
uváděny
ženy,
které
se
po
propuštění
dostaly
do
kategorie
žen
v
domácnosti.
Čísla
údajně
nezahrnují
ani
nezaměstnané
v
tzv.
předpenzijním
věku
55-60
let.
Lidé
z
PDSjsou
prostě
všude
Pro
všechny,
kteří
mají
důvod
k
nespokojenosti,
je
zde
PDS,
čistá
opozice,
která
nenese
žádnou
zodpovědnost.
Lidé
od
PDS
v
konkrétních
případech
vystupují
jako
angažované
občanské
hnutí
a
jsou
u
všeho
první,
říká
starosta
Mucha.
Berou
se
za
větší
počet
parkovacích
míst,
za
výši
nájemného,
za
postavení
důchodců
a
nezaměstnaných.
Dokonce
založili
i
svaz
na
podporu
podnikatelů.
Jsou
prostě
všude.
Starosta
Mucha
popírá,
že
by
to
znamenalo
sebekritiku
radnice.
Vždyť
ta
plní
pouze
funci
zprostředkovatele.
O
tom,
kam
poplynou
výdaje,
rozhoduje
berlínský
senát.
Lichtenberg,
jako
každý
jiný
obvod,
je
pověřen
jen
správou.
Naroubovali
jsme
se
na
strukturu
Západu.
Nejsme
na
ni
zvyklí
a
vycházíme
z
toho
pokusu
-
jako
hloupější.
Ne,
to
ne,
řekněme
nevzdělanější,
méně
poučení.
Teprve
nyní
si
osvojujeme
mechanismy,
které
západní
Německo
rutinně
používá,
a
to
nás
zatím
odděluje,
domnívá
se
starosta.
Achtung,
baby!
Divní
lidé
Značné
překvapení
přinesl
jeden
z
posledních
výtisků
hamburského
časopisu
Der
Spiegel.
Nevyvolal
ho
ani
tak
titulní
článek
západoněmeckého
dramatika
Klause
Pohla,
který
svérázně
líčí
svá
setkání
s
Berlínem
a
zaznamenává
směšné
podivínství
i
jinakost
východní
části.
(Dost
možná
proto,
že
dramatik
se
právě
vrací
z
dvouletého
pobytu
v
New
Yorku,
zatímco
východní
Berlín
putuje
ze
socialismu.
Lépe
by
možná
nevyvázl
ani
Dortmund
nebo
Norimberk,
kdyby
zrovna
líčení
jeho
lidiček
bylo
v
módě.)
Ono
překvapení
si
vysloužily
údaje
agentury
EMNID,
pořízené
na
objednávku
časopisu
Der
Spiegel.
Podle
nich
se
71
procent
východních
Němců
domnívá,
že
socialismus
byl
dobrá
věc,
jenom
prý
v
časech
NDR
chyběli
správní
politici.
Jako
systém
předurčený
ke
ztroskotání
se
socialismus
jeví
21
procentům,
osm
neví.
Je
to
biologický
problém,
odpovídá
Gottfried
Mucha
na
otázku,
kdy
se
podle
něho
přestane
mluvit
o
různosti.
Bude
to
znít
možná
krutě,
ale
propast
po
berlínské
zdi
se
zacelí,
až
vymřou
lidé
navyklí
na
socialistické
pořádky
a
morálku.
Zamítnutý
prezident
Východní
spolkové
země
měly
při
letošních
prezidentských
volbách
také
svého
zástupce.
Profesor
v
oboru
genetiky,
Berlíňan
Jens
Reich
vstupoval
do
voleb
jako
nadstranický
kandidát,
muž
z
Východu,
zajímající
se
o
globální
problémy
civilizace.
Komentátoři
jeho
pojetí
politiky
přirovnávají
k
Václavu
Havlovi.
Ve
Spolkovém
sněmu
si
Jens
Reich
připadal
jako
cizinec,
jak
se
později
přiznal
v
tisku
poté,
co
po
prvním
kole
stáhl
kandidaturu.
I
když
jsem
neměl
šanci,
je
dobré,
že
byl
východoněmecký
kandidát
vůbec
při
tom
jako
další
alternativa,
zamýšlí
se
Jens
Reich
nad
svým
neúspěchem.
Současné
německo-německé
vztahy
vidí
jako
komplikovaný
problém,
který
má
své
kořeny
v
období
těsně
po
druhé
světové
válce.
Ekonomické
rozdíly,
to
je
to
první,
co
lidem
vytane
na
mysli.
Je
však
evidentní,
že
základem
německo-německého
problému
je
rozdíl
mentalit.
Pro
budoucí
vývoj
je
velmi
důležité,
aby
se
vžité
náhledy
na
věc
neregenerovaly,
říká
Jens
Reich.
Myslí
si,
že
je
zatím
příliš
brzy
předpovídat,
jak
a
kdy
se
rozdíly
setřou.
Vymření
generací
podle
něj
není
konečnou
odpovědí.
Není
totiž
jisté,
jak
se
trendy
související
se
sjednocením
promítnou
na
dorůstající
generace.
Zda
se
budou
obnovovat,
jako
například
při
etnických
konfliktech,
nebo
zda
je
čas
zcela
odvane.
Znám
mladé
lidi,
kteří
to
jako
věčný
problém
necítí.
Jsou
však
i
tací,
kteří
si
pocit
NDR-generace
záměrně
pěstují,
dodává
profesor
Reich,
který
se
v
nejbližších
letech
nechce
věnovat
politice,
nýbrž
molekulární
medicíně
na
Humboldtově
univerzitě.
Město
je
total
Stejně
jako
byl
východní
Berlín
se
svými
zrušenými
institucemi,
ministerstvy,
a
někdejší
centrálou
Stasi
více
než
pouhým
typickým
územím
někdejší
NDR,
měl
i
Západní
Berlín,
coby
ostrůvek
demokracie
ve
východním
moři,
jisté
výsady.
Učitel
Hartmut
Kieser
(42
let)
vysvětluje,
že
to
německá
jednota
má
v
Berlíně
svízelné:
I
když
zeď
v
jedenašedesátém
znamenala
šok,
udělali
jsme
si
Západní
Berlín
příjemným.
Mnozí
Západoberlíňané
si
pochvalovali
odloučení
od
spolkových
zemí,
od
Wessis
v
Bonnu,
jak
jim
říkali.
Přivykli
spojenecké
podpoře
a
ochraně.
Z
pádu
zdi
se
sice
zaradovali,
ale
ne
každý
se
zatím
naučil
vstřícně
vyjít
ze
svého
uzamčení,
bez
sentimentu
pohřbít
dosavadní
výjimečnost
města.
Někteří
lidé
navíc
neradi
slyší,
že
do
nových
zemí
plyne
ročně
150
mld.
marek.
Martin
Holz,
osmadvacetiletý
medik,
je
rodilý
Západoberlíňan.
Na
otázku,
zda
cítí
město
i
po
téměř
pěti
letech
od
pádu
zdi
jako
rozdělené,
odpovídá:
Total!
Nemyslí
to
zle
Do
východní
části
jezdí
jenom
díky
tomu,
že
tam
rodiče
koupili
v
loděnici
nějaký
prám.
Má
rád
chlápky,
kteří
v
poklidu
místo
natírání
lodí
popíjejí
pivo.
Bere
to
jako
osvěžení
od
západního
pragmatismu.
Lidé
z
východu
mu
mnohdy
připadají
směšní,
ale
prý
to
nemyslí
zle.
Hned
je
poznáš,
podle
účesu,
mluvy,
z
pohybů.
A
hlavně
jsou
pořád
v
úžasu.
Kolektivně
se
diví
a
ukazují,
co
si
nakoupili.
Zdá
se,
že
ho
téma
velmi
baví:
Jednou
jsem
viděl,
jak
si
jeden
muž
koupil
nafukovací
matraci.
Stála
15
marek
a
byla
na
první
pohled
strašná,
nekvalitní.
On
na
to
ale
vůbec
nedbal
a
honosil
se,
jak
levně
pořídil
matraci.
To
přece
není
žádné
vítězství,
ale
oni
to
ještě
nechápou.
Ze
sjednocení
má
osobně
radost.
Myslí
si,
že
to
je
pro
východní
Němce
dobré,
i
když
uznává,
že
byli
hozeni
do
studené
vody
a
že
se
v
ní
mnozí
topí.
Očekává,
že
nové
spolkové
země
posílí
ve
starém
Německu
sociální
cítění,
což
je
prý
správné.
Ve
svém
prostorném
bytě
působí
student
Martin
velmi
vyrovnaně.
S
kamarády
právě
probírá,
že
by
bylo
nadmíru
skandální,
kdyby
zelenina,
kterou
pojídají,
obsahovala
látky
podporující
rakovinu.
Konzum
mne
už
spolkl
Florian,
33letý
technik
v
jednom
západoberlínském
nahrávacím
studiu,
radí
spoluobčanům
z
východních
čtvrtí
jediné:
Nenechte
se
spolknout
západním
konzumem.
Dříve
neznámou
částí
města
je
doslova
okouzlen.
Duchovním
klimatem,
neokázalými
hudebními
kluby,
líbí
se
mu
dokonce
i
panelová
architektura
kolem
televizní
věže
na
Alexanderplatzu,
neboť
je
prý
kosmická.
Ale
jo,
bydlel
bych
tam,
říká,ale
byty
nejsou
moc
dobré,
nejsou
pohodlně
vybavené,
a
hlavně
nemají
telefon.
-
Ale
k
čemu
pěkný
byt?
Vždyť
právě
bez
něj
je
to
pohádkové,
romantika,
přeci
stop
konzumu...
Mě
už
konzum
asi
spolkl...
Vypadá
dírami
přes
rozervané
džíny
velmi
rozechvěle,
asi
jako
novinář
Joachim,
který
tvrdil,
že
pro
něj
už
slunce
v
Berlíně
nesvítí.
Pocit
ukřivděnosti
se
nedá
vyčíslit
Profesor
Reich
měl
bezpochyby
pravdu,
když
se
zmínil,
že
Němce
odděluje
rozdílná
mentalita.
Myslel
tím
návyky
lidí
vzešlých
ze
dvou
odlišných
režimů,
kteří
se
znovu
setkali
v
jednom
státě.
V
tomto
směru
vypovídá
o
měnícím
se
trendu
poslední
výzkum
veřejného
mínění
agentury
Emnid,
podle
něhož
se
východním
Němcem
cítí
být
už
jen
36
%
dotázaných
občanů
nových
spolkových
zemí,
oproti
61
%
v
roce
1992.
To
je
za
dva
roky
výrazný
posun,
třebaže
pocit
ukřivděnosti
je
procenty
nevyčíslitelný.
Zazní-li
však
otázka,
zda
se
sžilo
rozdělené
město,
jediná
odpověď,
která
je
dovolena
s
ohledem
na
vševědoucí
berlínské
anděly,
pak
bude:
Ano
jistě,
tak,
jako
je
Berlín
sourodý
ve
své
nesourodosti.
Tak,
jako
se
už
navždy
bude
lišit
výstavná
západoberlínská
třída
Kurfürstendamm
od
chladně
prefabrikované
Karl-Marx-Allee.
Nezůstane
jen
zkušebnou
či
dílnou
německé
jednoty,
nýbrž
nadlouho
jejím
nejvznětlivějším
článkem.
Foto
autorka