ln94207_73

První dáma americké diplomacie

Z Marie Jany Korbelové je dnes Madeleine Albrightová Jaroslav Veis Je odpoledne, poslední neděle tohoto srpna, a po trávníku před venkovskou chalupou přechází muž, kterého na první pohled trápí plotýnky. Je to český prezident Václav Havel. Kolem žluté sochařské konstrukce Karla Nepraše se houfují novináři. Stejně jako prezident čekají na Madeleine Albrigtovou, americkou velvyslankyni při OSN. Paní Havlová zalévá plechovou konví kytky. Na protějším svahu se rozhlíží po kraji nenápadný svalnatý muž.

Prezidentovo venkovské sídlo, chalupa v zákrutu silnice, která proslavila ves Hrádeček po světě (žádný z cizích novinářů, píšících o Václavu Havlovi, neopomene vysvětlit, že zatímco úředním sídlem prezidentovým je tradičně Pražský hrad, jeho sídlem venkovským je v případě Václava Havla Hrádeček ...), bude prvním místem, kde se Madeleine Albrightová na této návštěvě České republiky zastaví, navečeří a kde přespí.

Patnáct minut po páté konečně Madeleine Albrigtová přijíždí. Manželé Havlovi ji vítají u vrátek objetím, novináři zprostřed dvorku otázkami. Paní velvyslankyně odpovídá na české otázky česky, jen hodně zřídka řekne něco anglicky, když chce být přesnější. Václav Havel stojí vedle ní a jen se usmívá. Poslední otázku jí pokládá Alexandr Kramer z týdeníku Týden, který teprve začne vycházet. Chce vědět, co pro ni znamená vztah k našemu prezidentovi. Jsem pyšná, když o mně někdo řekne - She is an advisor to president Havel, je poradkyní prezidenta Havla. Je to opravdu nejmorálnější člověk na světě, říká paní Albrigtová. Přeháníš, říká Václav Havel. Je to poprvé, co nějak její odpovědi komentuje. Nepřeháním, směje se paní Albrightová. Konečně se jim podaří zmizet ve dveřích chalupy. Nenápadný svalnatý muž se přestává kochat krásami poslední srpnové neděle a volným krokem se vydává kamsi.

Ale možná se jen pletu a je to střídání stráží.

VÁCLAV HAVEL: Myslím, že je veliká chyba naší politiky, že v ní je tak málo žen. Zdá se mi, že ženský element vnáší do politiky určité prvky, zabarvení a motivy, které tam pánové nejsou schopni vnést. Čím jsme severněji, tím víc žen je v politice, a Američané jsou mezi těmi, kdo dbají, aby tam byly. Když si uvědomíme, jak odpovědnou funkci zastává Madeleine Albrightová, zjistíme, že je možná jednou z nejvlivnějších žen na světě.

*** DVA KANDIDÁTI PRO BÍLÝ DÚM, zněl titulek první strany říjnového čísla samizdatových Lidových novin v roce 1988. Na druhé straně byly odpovědi republikánského kandidáta George Bushe a demokrata Michaela Dukakise na tři otázky LN. Bylo to rozhodně poprvé, kdy v poválečném období československé noviny tiskly názory amerických prezidentských kandidátů určené přímo jejich čtenářům, nepřeložené ze zahraničních novin, neposkytnuté v rámci kampaně tiskovým agenturám. A bylo víc než příznačné, že to byly noviny vydávané bez požehnání úřadů, rozmnožované xeroxem, redigované a psané novináři, kteří se odmítali podřídit komunistickému režimu, čtené lidmi, kteří o rok a měsíc později komunismus cinkáním klíčů vyhnali.

Nikdo než nejužší kruh zasvěcených tehdy nevěděl, že rozhovor s Michaelem Dukakisem pro Lidovky připravila Dukakisova předvolební poradkyně pro zahraniční politiku, profesorka politických věd Georgetownské univerzity ve Washingtonu, D.C., Madeleine Albrightová, narozená jako Marie Jana Korbelová v Praze.

Nikdo, ani nejužší kruh zasvěcených, tehdy nevěděl, že na tom, aby xeroxovaný měsíčník o 24 stránkách formátu A 4 měl dva nevelké rozhovory, se mezi jinými podílí jeden budoucí prezident, jeden budoucí ministr zahraničí a jedna budoucí první dáma americké zahraniční politiky.

JIŘÍ DIENSTBIER: Někdo [byla to paní Olga Králová] nás dal dohromady v osmašedesátém ve Washingtonu, potom jsme si občas napsali, poslali pohlednici. Když začaly vycházet samizdatové Lidovky, obrátil jsem se na Madeleine, zda by nám pomáhala. Posílala sem zajímavé lidi, dávala o nás vědět. Před prezidentskými volbami jsem ji taky požádal, aby nám zprostředkovala interview s Dukakisem a od toho se odvinul i rozhovor s Bushem, v rámci kampaně se obojí vzájemně podmiňovalo, když dal rozhovor demokratický kandidát, nemohl ho George Bush nedat také. Ohromně nám pomáhala i později, byla poradkyní prezidenta Havla při jeho prvních cestách do Ameriky, poskytovala velvyslankyni v Americe Ritě Klímové své vynikající kontakty. Vždycky dávala najevo, že pochází z Československa, ale nikdy pro nás nelobbovala, to je nemyslitelné. Brzezinski taky musel být, pokud šlo o Polsko, hodně opatrný. Když byl prezident Clinton v Praze, řekl sice, že Česká republika je jediná země, která má dva velvyslance u Spojených národů, ale on je jediný, kdo to může v žertu říkat, a ona musí dávat velice pozor, aby to tak nebylo...

*** Madeleine Albrigtová se narodila jako první ze tří dětí v rodině československého diplomata Josefa Korbela. Dostala jméno Marie Jana. Jenomže, jak mi to maminka vyprávěla skoro jako pohádku, v sedmatřicátém, kdy jsem se narodila, byla v Praze ohromně populární hra, (napsala ji Olga Scheinpflugová, ve filmové verzi hrála hlavní roli Lída Baarová - pozn. red.), Madla z cihelny, a proto mi začali říkat Madlénka. Říkali mi tak i v Anglii, kde jsme byli za války, a když jsem se v devíti letech octla potom ve škole ve Švýcarsku, dozvěděla jsem se, jak to jméno taky psát. Ale já se svého jména nikdy nevzdala, já se pořád jmenuju Marie Jana. On to jen nikdo neví, a tak se mi říká Madeleine.

Poprvé sehrála Organizace spojených národů důležitou roli v životě tehdy ještě Marie Jany Korbelové v roce 1948. Její otec, který byl od konce dvacátých let v diplomatických službách a po válce byl mj. velvyslancem v Jugoslávii, pracoval od roku 1947 pro mezinárodní komisi OSN, pověřenou dělením Kašmíru mezi Indii a Pákistán. V roce 1948 požádal po pražském komunistickém puči o politický azyl ve Spojených státech pro sebe i svou rodinu. To, že byl díky OSN v New Yorku, bylo samozřejmě velkou výhodou. Korbelovi se však brzy odtud odstěhovali na západ do Colorada, kde se Josef Korbel stal profesorem politologie na Denverské univerzitě. V roce 1957 dostali americké občanství. Kromě toho, že učil, napsal Josef Korbel i celou řadu politologických děl (mj. Titův komunismus a Československo 20. století).

Byl to on, kdo Madelaine vedl k tomu, aby studovala společenské vědy a zahraniční politiku na bostonské Wellesley College, jedné z prestižních amerických ženských univerzit, a kdo ji inspiroval při hledání tématu závěrečných tézí - obdoby naší diplomní práce. Práce se jmenovala Portrait of the Fellow traveller a byla o Zdeňkovi Fierlingerovi. (Sousloví Fellow traveller - spolucestující - označuje v americké angličtině člověka, který sice není členem komunistické strany, avšak s komunisty nejen sympatizuje, ale prakticky se i jako komunista chová.) Studovala jsem zahraniční politiku a vůbec se mi nechtělo začít pracovat pro ministerstvo zahraničí. Mnohem víc mě zajímalo, jak funguje americký politický systém.

A taky jsem psala do novin, nejdřív do univerzitních, potom jsem byla elévkou v Denver Post. Tam jsem se také seznámila se svým budoucím manželem Josephem Albrightem, který je novinář. Pár dní po promoci jsem se vdala a odešli jsme do Chicaga, kde manžel začal pracovat pro Sun Times a já, přesně podle všech dobrých rad pro začínající žurnalisty, jsem se stala reportérkou jedněch malých místních novin. A tady taky moje novinářská kariéra skončila. Jednou jsme byli na večeři s manželovým šéfredaktorem a ten se mě zeptal, co chci dělat. Novinářku, řekla jsem mu. Ale to bude těžké, řekl on, protože v našich novinách pracovat nemůžete, když už v nich pracuje váš manžel, to je proti smlouvě s odbory, a v jiných taky ne, protože to je zase konkurence a vy byste si s manželem všecko vzájemně prozradili. Co kdybyste si našla nějakou jinou práci, drahá? A já byla tak pitomá, že jsem ho poslechla a udělala to. To víte, konec padesátých let, čerstvě vdaná, v době, kdy ženy poslouchaly, co jim muž řekl, že mají dělat. Našla jsem si něco jiného. Jsem teď jen ráda, že v tom, co dělám, jsem lepší, než kdybych byla novinářka.

To něco jiného byla opět zahraniční politika.

V šedesátých letech, kdy se jí narodily nejprve dvě dcery - dvojčata a pak ještě třetí, se s mužem, který začal pracovat pro newyorský deník Newsday, přestěhovali na východní pobřeží, nejprve do New Yorku, potom do Washingtonu. Na Kolumbijské universitě u Zbygniewa Brzezinského začala studovat politologii se zaměřením na Rusko. Doktorskou práci pak psala o roli československého tisku v roce 1968. Dnes říká, že doktorát bylo to nejtěžší, co v životě dělala. Obhájila ho až v roce 1975. Každé ráno vstávala o půl páté, starala se o tři děti, pak trávila hodiny v knihovně Kongresu. Tenkrát se také seznámila se zpravodajem československého rozhlasu Jiřím Dienstbierem, který jí pomohl orientovat se ve spleti jmen a událostí Pražského jara. Když mi Jirka jednou řekl, že se vrací do Československa, nechápala jsem to. Uměl výborně anglicky, měl by všechny dveře otevřené. Pak jsem slyšela jen o jeho problémech, a když jsem byla párkrát v Praze, zkoušela jsem se s ním sejít. Jednou jsme dokonce měli zprostředkovanou schůzku v Savarinu, ale nikdy se to nepodařilo. Až v březnu 1989 na večeři na americkém velvyslanectví. A potom jednou ráno otevřu New York Times a čtu, že je ve vládě. Hned jsem volala do Prahy a zeptala se, jak můžeme pomoct, a on povídal, pomozte nejdřív studentům, to jsou ti, kteří se o to zasloužili. No a potom jsme se sešli, ale to už je docela obyčejná historie.

Po ukončení doktorátu se paní Albrightová začala věnovat praktické politice. Nejprve pracovala ve volebním štábu neúspěšného prezidentského kandidáta Edmunda Muskieho, potom v Bílém domě, kde pomáhala za Carterovy éry svému univerzitnímu učiteli Brzezinskému v Národní bezpečnostní radě.

V osmdesátém roce se s manželem rozešli. Byl to pro ni šok, řekla o mnoho let později v jednom rozhovoru pro Washington Post, po víc než dvacetiletém manželství se rozvádět nechtěla. Ten rok navíc Carter a demokraté ztratili Bílý dům.

Značnou část své energie teď Madeleine Albrightová soustředila na univerzitu a na vedení Centra pro národní politiku (Center for National Politics). Univerzita je prostředí, které jí nepochybně svědčí, získala čtyřikrát cenu učitel roku, jíž američtí studenti hodnotí své profesory. Sama však své působení na univerzitě hodnotí trochu paradoxně. Myslím, že nejsem pravý typ do akademického světa. Studenti mě sice měli rádi, ale já nejsem dobrá profesorka, protože hodně ráda učím a nerada píšu dlouhé věci. A americký profesor prostě musí trávit spoustu času sbíráním materiálu a psaním dlouhých věcí. Já jsem praktik. Z praktické politiky, z toho, že jsem pracovala pro vládu, jsem si přinesla fakta, ne teorie.

Daniel Veselý z kanceláře prezidenta ČR, který donedávna působil na našem velvyslanectví ve Washingtonu a měl příležitost se s paní Albrightovou setkávat pracovně, posuzování, zda někdo patří do akdemického, či politického světa, ovšem odmítá: Když se tyhle světy začnou oddělovat, člověk může dojít jen k závěru, že ti hodní a spravedliví patří na univerzity a ti zlí a křiví do politiky. Jenže právě ti lidé, kteří jako na základě takového dělení do politiky nepatří, tam ve skutečnosti udělají nejvíc té nejlepší práce.

Prostor na pomezí politiky a univerzitního světa je, zdá se, pro Madeleine Albrightovou patrně přirozený a dokáže v něm být úspěšná i věrohodná. V roce 1984 pomáhala v kampani Waltera Mondalea jeho spolukandidátce na funkci viceprezidenta Geraldině Ferrarové, o čtyři roky později radila Dukakisovi, v Clintonově kampani 1992 byla zcela přirozeně jakousi neformální zahraničněpolitickou poradkyní (jako prezidentka Centra pro národní politiku musela zůstat v kampani oficiálně neutrální). Když byl Clinton zvolen prezidentem, byla jmenována velvyslankyní v OSN, přičemž tato funkce byla povýšena na vládní. Albrightová tedy není podřízena ministru zahraničí Christopherovi, ale přímo prezidentu Clintonovi. Tohle postavení měla už Jeanne Kirkpatricková za prezidenta Reagana. Měla je však v jiné, méně zajímavé době dvoupolárního světa. Dnes je svět mnohostranný a OSN s ním. Tudíž je i zajímavější.

Jeane Kirkpatricková, která shodou okolností rovněž učí na Georgetownské univerzitě, ovšem v nedávném rozhovoru pro Respekt (34/1994) dala najevo, že jakkoli M.Albrightovou vysoce repektuje a váží si jí, její názor na OSN zcela nesdílí: ...na rozdíl ode mne je [velvyslankyně Albrightová] poněkud optimističtější v tom, co lze skrze OSN dosáhnout. Myslím si upřímně, že čím déle bude ve své funkci působit, tím rychleji bude o svůj optimismus přicházet.

Mnohostranný svět a mnohostranné vazby OSN jsou pro Madeleine Albrightovou víc než čím jiným výzvou k proměně organizace tak, aby lépe odpovídala současnému stavu světa. Soudí dokonce, že Spojené národy jsou dnes v klíčovém momentu svého dalšího vývoje. Rekonstrukci vyžaduje Rada bezpečnosti, v níž by měly zasedat Německo s Japonskem a měla by víc odrážet i regionální rozložení světa. Zůstává však stále praktikem a pokud jde o nové hypotézy vývoje nového světového řádu po skončení studené války, vznikající na univerzitní půdě (například teorie střetu civilizací harvardského politologa Samuela Huntingtona), je ke všem poněkud skeptická. Já to dnes, po tom, co jsem přišla do OSN, vidím jinak, než je to viděno z univerzity. Dělím si těch 184 států v podstatě na čtyři skupiny. V první a největší jsou civilizované země, které nějaký mezinárodní systém potřebují k tomu, aby mohly ve světě fungovat. Nemusíme souhlasit s jejich způsobem vlády, avšak víme, že se budou chovat v rámci systému mezinárodního společenství nekonfrontačně. V druhé jsou nové demokracie, které by se chtěly stát členy první skupiny, se všemi civilizačními výhodami, avšak nemají ještě dost zdrojů. Snaží se však chovat stejně.

Ve třetí skupině jsou státy, které nejen nepatří mezi civilizované, ale ještě jsou vedeny snahou mezinárodní systém rozbít, vytvářet chaos. Ve čtvrté pak jsou státy, které nedokážou jako státy fungovat. To je například Rwanda, Somálsko, Haiti. Samozřejmě, jako u každé kategorizace, ne vše do ní zapadá. Třeba Rusko: na jedné straně stát, který má potíže s vlastním fungováním, jistá struktura v něm však přece jen existuje a jeho chování je proměnlivé - jednou patří do oné civilizované skupiny, jindy jako by si nevědělo rady.

Za svůj největší politický úspěch považuje velvyslankyně Albrightová prosazení rezoluce Rady bezpečnosti číslo 940, která schválila případnou americkou invazi na Haiti na podporu řádně zvoleného prezidenta Aristida proti generálské opozici. Bylo to strašně těžké, dosáhnout souhlasu, aby Spojené státy mohly jednat by all means, s využitím všech možných prostředků. Slyšela jsem názor, že to bylo podobné jako dosáhnout souhlasu v případě války v Perském zálivu, ale myslím, že to bylo přece jen něco trochu jiného. V Perském zálivu šlo o bláznivého diktátora, agresi proti malé zemi, civilizovaný svět to viděl - ale já prosazovala možnost stejně rezolutního zásahu v době, kdy se vlastně ještě zdaleka tolik nestalo. Bylo to těžké, ale zajímavé.

Válka v Perském zálivu je pro Madeleine Albrightovou trochu citlivé místo. Hlasitě tehdy kritizovala Bushovo rozhodnutí zahájit skutečnou válku, tvrdila, že mělo zůstat u tvrdých mezinárodních sankcí, protože irácký diktátor by mohl použít například chemických zbraní. Myslela jsem tenkrát, že sankce by mohly fungovat déle. Když člověk není ve vládě, nemá ani všechny informace a podle těch, které jsem měla k dispozici, co psaly noviny a o čem lidé mluvili, byla irácká armáda obrovská a invaze mohla znamenat plno krve a spousty mrtvých. Mýlila jsem se, protože jsem neměla dost informací. Někteří pozorovatelé dnes dokonce soudí, že chybný odhad v prvních fázích války v Perském zálivu se pro ni stal jistým mementem, od něhož se odvíjí její současné hodnocení mezinárodních konfliktů. Jakkoli je výraznou stoupenkyní mnohostranného fungování OSN, v nichž by Spojené státy hrály roli nikoli strážce světového pořádku, nýbrž pouze jakéhosi staršího a silnějšího partnera, je dnes připravena v případě ohrožení životních zájmů své země jednat rychle a jednostranně.

Nejsem diplomat v tom smyslu, že bych čekala, jaké dostanu instrukce, říká o sobě. Mám ve vládě báječnou pozici a můžu jednat samostatně. Jacob Heilbrun v eseji o nikoli tiché americké velvyslankyni ve vlivném americkém týdeníku The New Republic z 22. srpna 1994 dokonce tvrdí, že Madeleine Albrigtová se projevuje jako nejpevnější a nejvýraznější postava Clintonova zahraničně politického týmu. Netrpí právnickou opatrností ministra zahraničí Christophera ani profesorskou váhavostí poradce pro národní bezpečnost Athonyho Lakea. Dokáže být nediplomaticky rozhodná, a tím boduje. Je to žena, která něčemu rozumí, která umí chápat, která dokáže být tolerantní a přitom naprosto pevně stát za základními věcmi, které jsou rozhodující pro demokracii a její fungování, říká Jiří Dienstsbier.

*** Je pondělí večer, schyluje se k jedenácté. Hosté amerického velvyslance v Praze Adriana Basory (paní Albrightová mu pomáhala jako poradkyně během jeho univerzitní stáže při práci na politické problematice střední a východní Evropy) pomalu vstávají od stolu a loučí se. Celý večer se mluvilo o mnoha aspektech politiky, převážně české: o roli žen, o nutnosti vyvážené opozice, o důležitosti médií. Zítra čeká americkou velvyslankyni Vídeň a Mezinárodní komise pro atomovou energii, potom Moldávie, Zakavkazsko, Moskva.

V jednu chvíli se obrátí na ministra kultury Pavla Tigrida. Co by tomu řekl táta, Pavle? zeptá se jednoduše. Sstarý pán se galantně zlehka skloní k momentálně možná nejvlivnější ženě planety, kterou znal už jako malou holčičku, a něco jí tiše řekne. Madeleine Albrightová se plaše, jen očima, usměje.

Jsem demokrat a nemohla bych jinak. Děti se mě vždycky ptaly, jaký je rozdíl mezi demokratickou a republikánskou stranou. Říkala jsem jim, že demokrati věří, že vláda musí být na jejich straně, zatímco republikáni věří, že je má vláda nechat na pokoji. Věřím, že společnost potřebuje vládu, která lidem pomůže dokázat to, co nezmůžou sami. Ne každý zmůže všechno sám. Chudí, handicapovaní a menšiny pomoc vlády potřebují. Vláda je ten nejlepší mechanismus, který může pomoci těm, kdo si sami pomoci nedokážou.

Foto Ondřej Němec - LN